Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Řádové sestry v pardubické nemocnici
Až do poloviny minulého století nebyly řádové sestry ničím neobvyklým
ve zdravotnických zařízeních. Pochopitelně bude zajímavé si přiblížit situaci
v pardubické nemocnici. Tehdy zde zaměstnané sestry byly z kongregace Milosrdných sester III. Řádu sv. Františka. Jako zdravotní sestry pracovaly na všech odděleních nemocnice. Tento řád měl i svoji odbornou školu, kde se sestřičky na své poslání vyškolovaly. Jiné sestry pracovaly v kuchyni, kde nejen vařily, ale i zpracovávaly zeleninu i ovoce a zavařovaly. Samy se staraly o obdělávání pozemků a zahrad, odkud ovoce a zelenina pocházely. Kupodivu se zachovala fotografie kuchyně s pracujícími sestrami. Sestry rovněž zastávaly veškeré práce v ústavní prádelně. V budově, kde dnes sídlí ředitelství nemocnice, měly sestry pokojíky, v nichž bydlely. V místech dnešní lékařské knihovny měli kapli. V této budově byly ústavní kuchyň, jídelna pro zaměstnance a prádelna.
Po roce 1948 začalo být jasné, že pro nový režim je tento stav neudržitelný. Problém však spočíval v tom, že neexistoval odborně vzdělaný civilní personál, který by je nahradil. Proto obměna sester probíhala až v 50. letech a tak např. poslední řádová sestra Ctimila odešla z infekčního oddělení až v roce 1959. Lékaři i další zdravotníci se se sestrami loučili se zármutkem. Jednalo se o praněmcovnice skromné, obětavé a nenáročné, které nehleděly na čas. Byla však pracoviště, kde ani tehdy se režim bez nich neobešel. Proto sestřičky odcházely do domovů důchodců nebo např. do Slatiňan, kde byl ústav pro postižené děti. Starší sestry v důchodovém věku přecházely do Opavy, kde pro ně byl zřízen domov (Holešovská ul. 8).
Celou tuto záležitost dávných let, kdy sestřičky pracovaly v nemocnici, jsem probíral s paní Zdenou Vykydalovou. Ta má velký přehled o této záležitosti a s některými sestrami byla dlouhá léta v písemném i osobním kontaktu. Jednalo se např. o sestru Ctimilu Kopečnou (1906–2006), která se dožila sta let věku. Jednou z představených byla sestra Cirie. Dalšími sestřičkami byly Lubomíra, Klodvalda, Isolda aj. Za zmínku bezesporu stojí i sestra Rozelina, která byla svého času vynikající odbornicí na stavy po dětské obrně a následnou obsluhu „železných plic“. Obětavě chodila za pacienty ve dne i v noci, aby jim pomáhala.
Kupodivu se zachovaly i dopisy. Sestra Izolda psala např. 26. 10. (asi 1945), že při službách s Dr. Rüklem dostali 11 croupů (případy dušení). Několik jich operovali. Mezi nimi bylo i několik kojenců, 3 týdny, 3 měsíce, 6 a 12 měsíců. Při službě neměla času se ani na chvíli posadit. Tatáž sestra v jiném dopisu z 23. 9. 1945 píše mj.: „U Andreje leží ruský jeden vojín. Nebyl moc příjemný, ale už si ho trochu „zpracovávám“, aby pochopil, že mu chceme sloužit s láskou. Snad měl také o nás jiné mínění, neboť jeden Rus na chirurgii se vyjádřil, že „Monašky“, tj. řeholnice jsou negramotné, ježto se ještě modlí. Nikterak nás to ovšem neurazilo, ani nazamrzelo.“
Tolik k jedné ze zajímavých epizod souvisejících s pardubickou nemocnicí a jako vzpomínka na desítky řádových sester kongregace Milosrdných sester III. Řádu sv. Františka. Tyto obětavé sestřičky se kdysi nemalou měrou zasloužily svou prací a obětavostí na chodu tehdejší pardubické nemocnice. Bezesporu si tuto vzpomínku zasluhují…
Děkuji paní Zdence Vykydalové za vzpomínky a 4 fotografie.
