Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Jak to bylo za války v Rosicích
Vždy, když navštívím rosický hřbitov a stojím u hrobu svých rodičů, procházejí
mojí myslí osudy lidí, kteří již nežijí, ale trochu jsem je znal. Bude to
někomu připadat nevýznamné, ale vím, že byly chvíle, které mohly proběhnout
jinak, než se to ve skutečnosti událo. Mám k tomu tuto malou poznámku.
Bratr mého strýce se jmenoval Josef Kolda, mladý, svědomitý chlapec a Sokol,
byl zaměstnán v některé tiskárně, asi u Brixů. Krátký čas po okupaci se s dalšími
podílel na rozšiřování protiněmeckých letáků, byl zadržen a odsouzen k 3
letům vězení. S jeho bratrem jsme s ním udržovali písemný styk pouze v němčině (moc jsem toho neuměl) jednou za 2 měsíce a trochu mu tak pomáhali,
hlavně když pracoval u vysoké pece kdesi v Polsku (Bobrek Karf) a měl odřené
nohy. Naštěstí se vrátil, hubený a zdecimovaný a u babičky stravou a kravským
mlékem mohl pomalu nabývat své zdraví. Nechci připomínat, jaká byla situace
o 2 roky později na Pardubicku za heydrichiády.Bylo to asi v r. 1940, kdy přijela do Rosic německá vojenská jednotka, asi 200 chlapů, kteří na poli p. Kořínka u hřbitovní zdi rozestavili čtyři protiletadlové kanony a postavili několik dřevěných baráků. Zamaskovali vše tak, že toto postavení bylo jako součást obce. Mezi vojáky byli někteří, kteří pocházeli ze Slezska, mluvili polsky a rozuměli trochu česky. Říkalo se jim „vasrpoláci“. Rádi kšeftovali s občany, prodávali jim laciný německý rum a nakupovali to, co doma neměli. Říkali: „Krieg ist Krieg, kann man nichts machen“, jako že i pro ně je válka nepříjemná, ale nedá se nic dělat. Většinou to byli normální lidé a nevím, že by docházelo ke konfliktům. Hodně našich lidí si na ně zvyklo a také leccos z jejich přítomnosti vytěžilo, přinejmenším ztvrdlý komisárek pro domácí zvířata. Byl přece nedostatek všeho, lístkový systém byl skromný. Toho roku jsme měli na zahradě velkou úrodu švestek. Vylezli jsme s kamarádem Láďou Hlouškem do koruny stromu a živili se tam, přímo nad dřevěnou ubikací a fantazírovali, jak to kluci dělají, kam bychom dali kulomety a jak bychom útočili na nepřítele, který však byl samozřejmě skutečný. Dělali jsme tu skopičinu do chvíle, kdy jeden vasrpolák přišel za mým tátou s tím, ať nás napomene a zarazí to, protože neví, kdo všechno nás poslouchá a co z toho může být. Vyšel jsem z toho tenkrát bez trestu, pouze s vědomím, že jsem blbec. Němci asi ještě tak rok cvičili, hulákali, ale nevystřelili ani jednou. Když Hitler napadl Jugoslávii, tak náhle odtáhli. Zbyla po nich jen kamenná drť na pěšinkách, nepořádek a ty baráky. Po několika dnech, večer, ta největší ubikace, kde byly kanceláře, náhle začala hořet. Rozpálená lepenka z dosti velkého požáru ohrožovala některé domy v okolí a měli jsme co dělat a s rosickými hasiči udusávali rozpálené zbytky z požářiště. Co bylo příčinou náhlého vzplanutí baráku, nikdo asi nevěděl. Jinak se zachovalo německé gestapo a odvedlo velitele hasičů, hostinského pana J. Skálu a strýce mého otce pana Malého. Nikdo z nich se už domů nevrátil. To osudové místo nepřipomínala pouze začouzená hřbitovní zeď. Dne 28. 12. 1944 je zasáhly ještě bomby ze spojeneckých letadel, která tentokrát přesně mířila na rafinerku, nádraží a letiště. Ve vlastní obci došlo k několika zásahům a poškození domů. Zahynuli nejen sousedé, také další občané. Z mých rodičů naštěstí nikdo nebyl doma a já byl nasazen u Techn. Nothilfe. Přesto jsme měli velké škody na našem domě, zničená střecha z části, všechna okna vyražená atd. Celý rok jsme měli co napravovat. Pomohli sousedé a příbuzní. V té souvislosti si vzpomínám, jak po prvním náletu na Pardubice v noci jsme druhý den v okolí naší obce našli množství vyhořelých pouzder z osvětlovacích raket. Tehdy se letecký útok nepovedl a příčinou zřejmě byla skutečnost, že světelné rakety dávno pohasly, než přiletěl bombardovací svaz. Tehdy, zdá se, měly Rosice štěstí...
