Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
23.04.2019 17:00

Schůzka zájemců o genealogii

Schůzka se koná v kavárně Evropa

typ akce: Genealogické schůzky

28.04.2019 07:00

Český Ráj - Kopanina + Frýdštejn

Malá Skála – Kopanina rozhl. – Frýdštejn hrad – Vranov-Pantheon – vyhl.Zahrádka – Malá Skála. Délka trasy 11 km. Odjezd v 7:02 hod. vlakem z hl.n., návrat v 16:55 h vlakem. Vedoucí Z. Řehák. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

02.05.2019 18:00

Pardubicko a některé významné osobnosti Pardubicka v 2. polovině 19. století

Přednáška Vladimíra a Zdenky Rozehnalových. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského nám. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

05.05.2019 07:55

NS Sobíňov

Sobíňov – Nové Ransko – Nový rybník –  Ždírec nad Doubravou. Délka trasy 11 km. Odjezd v 7:59 hod. vlakem z hl.n., návrat v 16:07 h vlakem. Vedoucí O. Svobodová. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

11.05.2019 07:05

Moravský Kras

Adamov – Alexandrova rozhledna – Babice – (Býčí skála) – Adamov. Délka trasy 11 (14) km. Odjezd v 7:07 hod. vlakem z hl.n., návrat v 16:55 h vlakem. Vedoucí Jaroslav Benda. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

Archiv aktualit

Univ. prof. PhDr. Emanuela Nohejlová - Prátová, DrSc. {1900 - 1995)

obrázek k článku ( k 110. výročí narození)
Emanuela Nohejlová – Prátová se narodila 3. 6. 1900 v Opatovicích nad Labem jako třetí dcera MUDr. Emanuela Nohejla a Berty Schmidtové. Mladý pár se usadil v Opatovicích nad Labem v domě č.p. 55, ve kterém přišly na svět tři dcery. Nejmladší z nich byla Emanuela.
Základní školu navštěvovala v rodných Opatovicích. Po dokončení povinné školní docházky začala dojíždět do Pardubic na nově založené Dívčí reálné gymnázium Boženy Němcové.
Tři dny před maturitou ulehla s těžkým zápalem plic, neboť v létě 1918 se v kraji rozšířila epidemie španělské chřipky. Slečna Nohejlová maturovala až 3. října. 1)

MUDr. Emanuel Nohejl chtěl mít někoho, kdo by pokračoval v jeho lékařském díle. A tak šla studovat medicínu, ačkoli jí to (stejně jako kdysi jejího otce) táhlo více ke studiu historie. Emanuela nevolila jen mezi medicínou a historií, ale také uměním, protože už od dětství často hrála a recitovala v pardubickém divadle a měla možnost jít i do divadla Národního. Ale z časových důvodů i důvodu nadměrných požadavků se umění vzdala. Věnovala se mu pak jen svátečně. Avšak alespoň sen studovat historii se jí splnil, protože medicínu začala studovat její sestra a tak měla konečně možnost přihlásit se ke studiu historie. V Praze se seznámila se Silvestrem Prátem, který se do ní velmi zamiloval. Věděl však, že je Emanuela zasnoubená a tak raději odejel na 2,5 roku do Ameriky. Z její svatby však bohužel sešlo, protože snoubenec slečny Nohejlové v roce 1923 zemřel na následky zranění z 1. světové války. Tragické úmrtí snoubence ji hluboce poznamenalo a přimělo ji k rozhodnutí plně se věnovat vědě.2)
Za svých studií na Filosofické fakultě University Karlovy se setkala s mnoha významnými osobnostmi naší historiografie (Šusta, Novotný, Šimák). Nejbližší jí byl prof. J. V. Šimák. To on jí zadal téma závěrečné práce, která pak paní Nohejlovou – Prátovou proslavila, totiž dějiny Opatovického kláštera. Tato práce se stala její státní závěrečnou prací. Kniha, která podle ní vznikla, je dodnes jedinečnou publikací o dějinách kláštera.3)
Od listopadu roku 1923 nastoupila jako pomocná vědecká síla do Národního muzea v Praze a zůstala zde do roku 1926. Potom krátce učila v Chrudimi, Ivančicích a ve Dvoře Králové.
V roce 1927 natrvalo zakotvila v Praze, od roku 1930 byla definitivně jmenována druhou trvalou vysokoškolskou silou v numizmatickém oddělení Národního muzea v Praze, kde zůstala až do svého odchodu do penze roku 1959. V Národním muzeu byla 4. 2. 1942 zatčena gestapem. Paní Nohejlová získávala pomocí mineralogů Národního muzea kameny do vysílačky a zprostředkovávala zprávy hlavně o politickém dění. Kdo ji udal, neměla ani tušení. Byla několik hodin vyslýchána v Petschkově paláci a pak vězněna. Šťastnou náhodou či přičiněním příbuzných byla dne 25. 3. 1942 propuštěna pod podmínkou, že okamžitě odejde z Říše.4)
Dlouholeté kontakty s rakouskými kolegy jí usnadnily rozhodování. Zachránil ji ředitel Kunsthistorického muzea ve Vídni Dr. Fritz Dworschak, se kterým se znala z dřívější doby z jeho pobytů v Praze. O její záchranu se zasloužili i prof. August Octavian von Loehr, Dr. Pinkas a Dr. Holzmair.
„Koncem března 1943 jsem po svém propuštění z vězení oznámila Dr. Dworschakovi, že jsem byla ,,odejita“ na odpočinek, ale že mi bylo dovoleno najít si práci v Říši. Mé okolí mi radilo najít si nějaké zaměstnání v mém oboru. Proto jsem se zeptala Dr. Dworschaka, jestli by mě nepotřeboval jako novou pracovní sílu. I přes svou nemoc odpověděl okamžitě, že byl připraven na to, že bych měla přijet. Poskytl mi ubytování v dobročinném klášteře v Klosterneuburgu a staral se o mě dva roky. Ujal se mě s plným vědomím nebezpečí, které z toho plynulo pro jeho osobu. Také jeho žena Dr. Elfi Höbart se snažila zpříjemnit mi tamní pobyt. O to samé se snažili i další odborně pracující nebo i docela obyčejní lidé, kteří mluvili německy i česky. Celé dva roky jsem bydlela spolu s mladou úřednicí Annou – Marií, která ke mně získala velikou důvěru a i s jednou fanatickou nacistkou, noblesní dámou, kterou jsme obě postupem času zpracovaly. Musím říci, že i ti, kdož směřovali k nacismu, se ke mně chovali velice dobře a přátelsky.“ 5)
Dr. Dworsak schovával ve svém stole rozkaz o zákazu zaměstnávání Čechů v kulturních institucích. Jednou dokonce podepsal paní Nohejlové propuštění a nechal jí odjet do Čech. ,,Nikdy nezapomenu, jak se mě Dr. Dworschak ujal, jak o mě pečoval, jak mě doporučoval ostatním spolupracovníkům, jak – stejně tak jako řada jiných – se mě snažil těšit hudbou nebo naopak zprávami z válečného bojiště nebo jak on, ve vedoucím postavení, mi hned jako první sdělil zprávu o Slovenském národním povstání. Podobných vzpomínek by byla celá řada.“ 6)
Asi nejvýznamnějším z lidí, kteří jí pomohli, byl prof. August Octavian von Loehr.
„Naše první setkání se uskutečnilo někdy na počátku roku 1924, krátce po mém nástupu na numismatické oddělení v Národním muzeu v Praze. Dr. Skalský (ředitel numismatického oddělení) nebyl tehdy přítomen. Ředitel Loehr se telefonicky ohlásil a já se snažila o přátelské přijetí. Brzy na to stál přede mnou, umírněný, prostý muž s nádhernýma modrýma očima. Náš kontakt se nejdříve omezoval na setkání v Praze a ve Vídni. Zprostředkovateli byli Dr. Skalský a Dr. Katz, tehdejší obchodní vedoucí Československé numismatické společnosti a významný badatel. Tímto způsobem jsme vyřizovali prohlídky sbírek a knihoven. Později jsem slyšela o jeho namáhavých cestách a návštěvách evropských veřejných i privátních sbírek.“7)
,, Osobní kontakt s Prof. Loehrem se stal mnohem intenzivnějším od okamžiku, kdy jsem byla propuštěna z věznění nacisty v květnu 1943 a odjela jsem (díky Prof. Dworschakovi) se závazkem provést katalogizaci Hollschekovy sbírky. Ta byla uložena v klenotnici Vídeňského hradu. Zde bylo také ve vyklizených výstavních sálech zařízeno mé pracoviště, kde mě také pozdravil Prof. Loehr hned během prvních dnů mého dvouročního nuceného pobytu ve Vídni. Byl sice postaven mimo službu, ale jako vždycky byl klidný a ve svých myšlenkách plně soustředěný na svou práci a přitom se snažil mi nějak ulehčit mé odloučení od vlasti. Strachoval se na dálku, jak jsem byla ubytovaná, informoval se, jak mi vyhovuje mé tamní zaměstnání, zval mě na čaj nebo kávu do starých známých čajoven a kaváren a nabízel mi rozmluvy v císařských zahradách. Snažil se mě zaplést do nějakých vědeckých otázek, a tím mi dát vnitřní klid. Co se tohoto týče, pravděpodobně jsem ho hluboce zklamala. Uvítala jsem však jeho suchý humor, kterým se například vysmíval sám sobě tím, že podle něj by správný učenec neměl za rok napsat víc, než jednu stránku. Nikdy se o nikom nevyjadřoval špatně. Většinou mlčel. I to se dalo pochopit. Po skončení války jsem se dozvěděla, jak promýšlel všechny možnosti ukončení mého vídeňského pobytu, jak se společně s dalšími přáteli obával, že bych se mohla stát obětí nacionální zaujatosti, jaké přípravy podnikl s ředitelem Přírodovědeckého muzea Dr. Michlem, aby mě mohli eventuálně ukrýt v budově muzea.“8) Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2010.
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem