Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Pod hvězdou Davidovou
Při vernisáži stejnojmenné výstavy v SokA Pardubice byly přečteny následující
dvě vzpomínky s vazbou na naše město. Byl konec června 1945, když jsem na starém pardubickém nádraží vystoupil z rychlíku z Bratislavy. Byla asi půlnoc a nástupiště bylo opuštěné a tmavé. Pouze jedna kancelář byla osvětlená a tak jsem tam šel a přečetl si nápis: Repatriační kancelář. Vstoupil jsem a ukázal repatriační průkaz, který mi předali Američané. Neměl jsem nic, žádné zavazadlo a na sobě německou uniformu bez nášivek, kterou mi také dali američtí vojáci. Nedali mně však pásek a kalhoty nebyly zhotoveny pro 13letého kluka, který měl za sebou skoro tři roky v několika koncetrácích. I když, téměř dva měsíce v péči US Army byly na mně vidět. Pokud by osvobození v Gunskirchenu přišlo tak o 14 dní později, péče by nebylo třeba, nepřežil bych. Místo pásku jsem si sehnal drát, a to kvalitní rakouský, který vydržel značnou námahu – měl jsem velké střevní problémy.
Ihned se mně někdo ujal a odvezl mne do hotelu nacházejícímu se naproti nádraží. V pokoji již někdo spal – též nějaký repatriant. Hned ráno si pro mě přijeli takovým malým náklaďáčkem – musel jsem na korbu – a vezli mně centrem Pardubic (pamatuji se, že se tomu říkalo „korso“) a musela to být atrakce, protože se lidé zastavovali a koukali, koho to vezou v německé uniformě a ještě takové hubené dítě.
Dali mně civil, nic moc, kalhoty černé, asi po nějakém SS a na sako si nevzpomínám. Odvezli mne zpět do hotelu a myslím druhý den mne dopravili (jak, již nevím) do Albrechtic nad Orlicí do malého hotýlku, který byl přeměněn na ozdravovnu pro bývalé vězně. Byl jsem tam ale jediný adolescent.
Protože ještě nebyl konec června, někdo mne vzal a posadil do místní 5. třídy – víc jich tam nebylo, abych se rozpomněl na školní léta po tzv. třech letech „prázdnin“. Živě si na to vzpomínám, myslím, že ti páťáci z toho museli mít legraci, když jim tam posadili kluka, který by po prázdninách patřil do 4. měšťanky.
Strávil jsem tam celé prázdniny. Přijel tam za mnou pán, oznámil mně, že byl soudem určen jako můj poručník a vysvětlil mně, co to znamená. Zeptal jsem se, zda znal moje rodiče – odpověděl, že nikoliv. Vrátil se nedávno z Terezína, kde jakožto Žid ze smíšeného manželství pobyl pouze velmi krátkou dobu. Také mně sdělil, že učí na pardubické obchodní akademii. Jmenoval se Alfréd Eisner.
Tento pán na mne udělal velmi dobrý dojem, a to hned na první pohled. Bylo mně jasné, že to bude asi přísný člověk, ale převážil jeho laskavý přístup ke mně. Pan profesor, jak jsem jej celou dobu až do jeho smrti oslovoval, zajistil můj vstup do normálního života. Nevím, co bych dělal, nebýt jeho, i když zásadní rozhodnutí nechával vždy na mně. 13letý kluk po přežití Osvětimi-Birkenau, Mauthausenu atd. se zdaleka nepodobal normálnímu chlapci téhož věku.
Při jedné z dalších návštěv v Albrechticích mně sdělil, že rodina Červinkových z Pardubic by měla zájem mne přijmout do rodiny. Znali prý moje rodiče z doby, kdy jsme museli opustit náš byt v Nerudově ulici a přestěhovali se na okraj Pardubic do domku pana Lochmana. Měli asi tříletého syna, pan Červinka byl slévač, paní Červinková byla doma. Bydleli v Češkově ulici. Měl jsem se u nich mimořádně dobře, jako doma. Potřeboval jsem hlavně dohnat učivo, neboť mně zařadili do 4. ročníku měšťanské školy. Měl jsem u nich ty nejlepší podmínky, také díky panu profesoru Eisnerovi, který zajistil ekonomické aspekty mého pobytu.
Při znímce o škole nemohu nevzpomenout třídního učítele pana Salivara. Učil nás češtinu a díky němu jsem nezanevřel na učení, ba naopak. Držel nade mnou ochrannou ruku, protože ne všichni učitelé dovedli pochopit, co asi prožívám, když doháním promeškané. A já zase nebyl jen takový otloukánek, ba naopak – „rvát se“ byl jeden z předpokladů přežití.
Vzpomínám si – to jsem byl již v Pardubicích, že mi pan profesor řekl, že má pro mne překvapení, že by se mnou někdo chtěl mluvit. Ten někdo byl pan Jan Belfín, též profesor Obchodní akademie v Pardubicích. To bylo překvapení!
V lednu 1945 při likvidaci Osvětimi skupina chlapců, která prošla selekcí před dr. Mengelem, vydržela třídenní pochod v mrazu z Osvětimi a 24 hodin v otevřených vagonech přes Moravu do rakouského Mauthausenu. V únoru se pak ocitla v koncentračním táboře Melk. Po příchodu na ubikaci se hned druhý den objevil politický vězeň a vedoucího oslovil česky. „Tak to jsou český kluci!“. Bývalý „blokový“ Polák Bednarek, který byl po válce souzen za krutostti, mu polsky odpověděl: „To nejsou Češi, to jsou Židi!“ Příchozí, byl to Jan Belfín, t. č. písař, což byla poměrně vysoká funkce v táborové hierarchii, si ho nevšímal a zeptal se nás, odkud jsme. Když jsem řekl, že z Pardubic, hned mne vzal stranou, vyzpovídal mne a nakonec povídá: „Ty jsi vlastně stejně starý jako můj kluk! Jsem také z Pardubic!“ A celou dobu pobytu v Melku jsem k němu večer po práci chodil na zvláštní výbornou polévku. Musím jednoznačně prohlásit, že ty extra porce mně pomohly přežít další období, kdy jsme se ocitli znovu v Mauthausenu a potom v nejstrašnějším táboře – Gunnskirchenu.
Jeho jméno jsem si nazapamatoval, ani jsem nevěděl, že učil na obchodní akademii. Proto to překvapení! Nakonec se dle školní fotografi e z 2. obecné zjistilo, že jsem z jeho synem chodil do stejní třídy! A aby náhodám nebyl konec, po vyučení obuvníkem v n. p. Svit (dříve Baťa) a práci u běžícího pásu v obuvnické dílně – na patovce, jsem maturoval v Praze na Vyšší hospodářské škole pro zahraniční obchod a ředitelem této školy byl profesor Jan Belfín!
Pavel Werner
Jsem jeden z mála pardubických Židů, kteří přežili koncetrační tábory druhé světové války. Narodil jsem se v Pardubicích a prožil zde prvních čtrnáct let svého života. Byla to šťastná doba, chodil jsem zde do obecné školy a později do reálného gymnázia, byl jsem členem Sokola a skautu, měl jsem mnoho kamarádů, kteří nebyli židovské víry. Někteří zůstali mými přáteli za války i po válce. Jiní se mne začali stranit brzy po začátku německé okupace, kdy styk se Židy nebyl žádoucí. Někteří nežidovští přátelé mých rodičů se jim začali vyhýbat, jiní nabídli pomoc nebo přímo pomáhali. Podobnou zkušenost měli i ostatní pardubičtí Židé. Persekuce Židů rozdělila nežidovské obyvatelstvo Čech a Moravy na dvě velké skupiny. V první skupině byli ti, kteří persekuci nejen odsuzovali, ale aktivně proti ní bojovali, nebáli se stýkat se svými židovskými přáteli a pomáhali jim v nouzi materiálně či jinak. Je pravda, že někteří z nich byli za to pokutováni nebo jinak potrestáni. Většinou se neomezili na odsouzení persekuce Židů, ale stali se aktivními bojovníky proti nacistickým okupantům. Druhá velká skupina zahrnovala občany příliš opatrné nebo bojácné, aby své mínění vyjádřili nebo projevili protivládní činnost. Jaký asi byl poměr těch nebojácných k bojácným? Jeden k jednomu? Nebo jeden ke dvaceti? To se dnes asi těžko dovíme. Někdy sním a představuji si, jak mohlo být všechno jiné, kdyby ten poměr byl 20:1 nebo víc. Kolik lidí zavražděných v koncetračních táborech mohlo žít ještě čtyřicet, padesát let aktivním životem a přispět svou prací k hospodářskému a kulturnímu rozvoji celé země. Výstava „Pod hvězdou Davidovou“ přibližuje návštěvníkům historii Židů a jejich podíl na rozvoji Pardubicka. Můžeme jen odhadnout ztráty způsobené vyvražděním 1 200 židovských obyvatel pardubického kraje v letech 1942–1945. Náš dík patří všem pracovníkům Státního okresního archivu Pardubice, kteří se podíleli na organizaci a realizaci této výstavy, naplněné mnoha originálními exponáty. Můj osobní dík je adresován autorům výstavy za jejich vytrvalost a důkladnost, se kterou se mne již od března vyptávali na jednotlivé události mého života a přiměli mne tak dát je do chronologického pořádku.
Vladimír Munk
