Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
První pasažér v letadle
Společnost Jana Kašpara založená v květnu 2011 dostala v létě t. r. vzácný dar –
sedmidílnou literární ságu „Když létal ing. Jan Kašpar“ od zesnulého dr. ing. Theodora
Petryšína, dlouholetého člena KPP, jenž ji před listopadem 1989 marně nabízel hradeckému,
dnes již zrušenému státnímu nakladatelství KRUH. Společnosti J. Kašpara
strojopis na ručním papíře z Velkých Losin s bohatou obrazovou dokumentací věnoval
syn T. Petryšína žijící v Jičíně. Chceme mu zde i touto cestou velmi poděkovat.
Sága obsahuje 7 dílů s názvy: 1. Pusťte!, 2. Pohádkový rej, 3. Veni vidi vici, 4. Ústup
ze slávy, 5. Les a.s., 6. Být či nebýt, 7. In memoriam. Doplňuje ji jako 8. díl bohatá
fotografi cká dokumentace. V našem časopise budeme otiskovat některé úryvky tohoto
pozoruhodného celoživotního díla. Dnes je to část nazvaná „První pasažér v letadle“. PhDr. Jiří Kotyk, PhD.,
předseda Společnosti J. Kašpara
PRVNÍ PASAŽÉR V LETADLE
Patrně jím byl sám Mistr Zdeněk Štěpánek (1896–1968), jak o tom zajímavě vypráví ve své knize vzpomínek. Je sice psána pro mladou generaci, ale i starší se rád poučí, co se všechno za jeho mládí dělo. Zvlášť, bylo-li to v jeho rodném městě. Zdeněk Štěpánek prožíval velkou část svého mládí u prarodičů a strýce na venkově v malé vesničce, v Máteřově. Máteřov byl na jižní hranici prostoru našeho aviatického vyprávění. Kdo šel z Máteřova do Pardubic, musel jít nejdříve kolem dostihového závodiště, renbánu, a kolem vojenského cviciště, místně zvaném rajčůru, aerodromu inž. Jana Kašpara. Skoro denně za tichých letních podvečerů zde zkoušel Kašpar svá letadla.
„Kašpar v této nové disciplině vedl“, vypráví Z. Štěpánek. „Byl jsem tam častým divákem a nevycházel jsem z nadšeného rozčilení, když se Kašparův motor rozeřval na plné obrátky a letoun se řítil po cvicišti. Zdálo se, že jen skáče po trávě, najednou se však odlepil od země, vznesl se několik metrů do výše, letěl kousek nad zemí a dosti tvrdě přistál. Vřeštěli jsme radostí, obklopili letadlo a poplacávali je jako koně. Kašpar se znal se strýcem a znal i mne. Jednou po takovém zdařilém letu, při kterém se dostal dosti vysoko, byl zřejmě v dobré náladě, a když viděl, jak zvědavě letadlo okukuji, chytil mne pod rameny a už jsem seděl na proutěném sedátku za jeho zády jako na tandemu. Třásl jsem se vzrušením, strachem i blahem. Motor zaburácel a už jsme se hnali kupředu po execíráku. Hrozně to drncalo, měl jsem pocit, že se letadlo rozpadne, připadalo mi příliš křehké, fórové. A ten vítr! Držel jsem se křečovitě oběma rukama. Pak jsme se zvedli, udělali několikametrový skok, znovu jsme narazili na zem, div jsem nevyletěl, opět to drncalo a už jsme se zastavili. Byl jsem asi pěkně zelený a vyděšený. Kašpar se smál, vysadil mne na zem: „Tak a domů! Pozdravuj strejčka!“, povídal. Asi jsem ani nepoděkoval a pelášil domů nevýslovně šťastný, jako bych se vrátil z cesty kolem světa.
Nadšeně jsem vyprávěl o svém neuvěřitelném dobrodružství. Strýc se na oko zlobil a babička prohlásila, že dá na modlení, až budu pryč. “ S jakou závistí asi sledoval Štěpánkův let houf kluků na letišti neustále přítomný! Byli to vrstevníci Štěpánkova tehdejšího věku, kteří velmi ochotně panu inženýru Kašparovi nabízeli svoji pomoc v hangáru anebo při létání, kdy bylo stále třeba něco podat, podržet nebo odskočit. Nejochotnější byli kluci z Ráje, ze Skřivánku anebo z Jesničánek. Svítkovští kluci byli naproti tomu zlomyslní, škodolibí a kde jen mohli, Kašparovu leteckou činnost narušovali. Mezi nimi byl pravděpodobně i onen žhář, který zapálil Kašparův a Čihákův hangár v roce 1911. Všichni ti výrostci trpělivě vždy stáli opodál na startu, poblíž bílého praporku, při motorové zkoušce ve zvířeném prachu a v kouři z výfuku motoru, aby pak s jásotem uháněli za letadlem od Zavadilky až k Jesničánkům, přes celé cvičiště, a pak znova, obklopujíce autem vlečený aeroplán, znovu se vraceli na start anebo ke košaté lípě, ke které při motorové zkoušce z nedostatku pomocníků přivazoval aeroplán. Jiná parta kluků zas při startu polehávala do trávy a pozorovala, jak vysoko se Kašpar vznesl nad trávu letiště. Kašpar byl opatrný při své práci a ani svým nejobětavějším blízkým spolupracovníkům nesplnil opětovaná přání, aby je také někdy vzal do letounu. Byl si dobře vědom nebezpečí, jež při takovém letu číhá nejen na stroj, ale i na člověka v něm sedícího. Však to několikrát zažil a poměrně ve zdraví přečkal.
Zdeněk Štěpánek měl totiž to ojedinělé a vzácné štěstí, že ho náš prvý český letec inž. Jan Kašpar ve svých začátcích létání vzal ssebou do svého aeroplánu jako pasažéra a svezl ho. A na druhé straně nutno ocenit odvahu vyvoleného Štěpánka. A to je co říci. Předešel tak redaktora Jaroslava Kalvu, kterému nelze upřít spolucestujícího při Kašparově přeletu z Mělníka do Prahy, jenž však s menšími obavami si sedal do proutěného sedátka před Kašpara. Však před startem, obraceje si také svou sportovní čepici štítkem dozadu, pronesl, jak později téměř nábožně vyprávěl baron Kraus: „Tak děj se vůle boží. “ S ní opravdu vyletěli na zdárný přespolní let v roce 1911.
