Setrvání SILVER A v paměti tří generací

Muži Silver A měli navázat zpřetrhané kontakty Londýna s domácím odbojem a naléhavě  obnovit radiové spojení s II. zpravodajským odborem MNO v Londýně, neboť po zásahu gestapa 3.října 1941 byla zlikvidována  aktivní vysílačka programu Sparta II, přes níž škpt.Morávek odeslal poslední zprávu o destrukci Obrany národa, a to 26. září 1941, den před nástupem Heydricha do Prahy. Exil v Británii a domácí odboj se ocitly bez aktivního spojení, což byla situace jak vojensky, tak i politicky kritická.                                   

            Radiosouprava LIBUŠE byla v období přípravy atentátu  prakticky jediným aktivním spojovacím prostředkem s exilem v Londýně.  Funkční byla i radiostanice VĚRA dr.Krajiny, jež však byla jen na příjmu a  přímé kontakty na parašutisty se dají označit jako pasivní.  Přesto nebo právě proto byla radiostanice Věra obratně zneužita při rozhodování o provedení či neprovedení atentátu.

             Pouhých 14 hodin po seskoku, v pondělí večer 29.prosince se Josef Valčík dostavil na kontaktní adresu  v Mikulovicích  a zorganizoval následující den 30.12.1941 vyzvednutí a transport LIBUŠE  z úkrytu někde mezi Senicemi a Ostrovem u Poděbrad. Radiosouprava sestávala ze dvou odděleně  zabalených a shozených přístrojů: vysílače-přijímače MARK III a náhradního přijímače Skyrider  .

             Dosud udržovaná teorie, že nejprve byla nezúčastněnou osobou náhodně nalezena Valčíkova osobní seskoková výstroj a pak byla teprve vyzvednuta Libuše, je chronologicky zcela nesprávná. To bylo vyvráceno protokolem o datu nálezu výstroje, sepsaným českými četníky z Úmyslovic. Dokument byl nalezen v Oblastním archivu v Lysé nad Labem v roce 2012. (Zde odkazuji na podrobný rozklad události publikovaný v Historickém kaleidoskopu č.6/ 2012).

            Josef Valčík se spolupracovníky Adolfem  Švadlenkou a Josefem Janáčkem mohli tedy vyzvednout i ukrytou Valčíkovu výstroj, ale rozhodli se jinak, zřejmě pro objem přepravovaného materiálu - měli jen jedny sáňky k dopravě do Poděbrad, kam přijeli vlakem. Zpět do Pardubic a Mikulovic  byla Libuše nakonec dopravena autem, pro které se vrátil vlakem do Pardubic  Janáček a snad i Valčík. Často je také transport Libuše nesprávně spojován s dodatečným transportem Bartošovy a Potůčkovy osobní výstroje ze školy v Podmokách  od učitele Josefa Glose, provedený Františkem Hladěnou v  druhé  polovině ledna. Libuše byla  v té době  již v plném provozu v lomu Hluboká .

            Pro umístění Libuše bylo zvoleno místo ve strojovně  lomu  Hluboká u Dachova, v trojúhelníku mezi obcemi Ležáky - Miřetice - Včelákov.   Radista Potůček se vydával  za bývalého učitele Aloise Tolara, nyní nočního hlídače v lomu, což byla příhodná krycí legenda pro radistu, který v noci pracoval u radiostanice a ve dne se mohl volně pohybovat a dojíždět do Pardubic za velitelem kapitánem Bartošem pro zašifrované zprávy, pokud nebyly dopraveny některou ze spojek.

            LIBUŠE byla umístěna do  nízkého prostoru  pod  pultovou střechou strojovny a zde Potůček, s pomocí strojníka Karla Svobody a střežen českým četníkem Karlem Knězem, zahájil  v noci na 6. ledna 1942 v nepříjemném mrazu své každonoční  pokusy o spojení          s Londýnem. Jen těžko by mohl tuto činnost konat a snášet za těchto podmínek někdo, komu by nebylo pouhých 22 let, jako bylo právě jemu.

            Operátoři Vojenské radiové ústředny slyšeli  LIBUŠI  již od 9. ledna, ale Potůček neslyšel jejich odpovědi. Potůček po 9 nocích marných pokusů  použil náhradní přijímač Skyrider  a v noci 15.ledna 1942 zachytil odpověď z Londýna. Oboustranné spojení bylo navázáno.

            LIBUŠE změnila  místo vysílání asi 4 x, i když pokusů o vysílání, ale spíše  úkrytů bylo více. Přemisťování stanice i radisty bylo velmi náročné a nebezpečné. Navíc bylo spojeno i s technickými obtížemi při zahájení vysílání a vyžadovalo řadu odborných technických řešení. Zejména zřízení a  umístění vhodné  a skryté antény nebylo jednoduché.

            K úkrytu a možným pokusům o vysílání  patřil domek  Hovorových v Pardubičkách, kam Potůčka přivedl Jaroslav Šorm a  kde Potůček často přebýval. Pomocníkem a přítelem se mu zde stal vynikající pardubický sportovec  František Hovora, jenž jako jeden z mála díky své rozhodnosti a inteligenci unikl gestapu i popravčí četě  .  

Jako další úkryt radisty a Libuše, či jejích částí, sloužil Švandův mlýn v Ležákách, Chrbolkův  domek  v  Mněticích a snad i byt Potůčkovy dívky - Věry Junkové v podkroví vilky v Pardubicích Studánce, i když záložních míst bylo více .

            Prvé přemístění z lomu Hluboká na delší dobu, proběhlo v polovině března 1942, kdy byla LIBUŠE dopravena k rodině Hrabových do budovy  biologické stanice na Sádkách v Lázních Bohdaneč. Odtud Potůček  16 dnů vysílal, než se s radiostanicí vrátil s krátkou zastávkou u Hovorů v Pardubičkách zpět do lomu v Dachově.

            Z  lomu Hluboká pak vysílal  až do 4.června, kdy se odmlčel z důvodů defektu na stanici. Tehdy přemístil  nefunkční LIBUŠI natrvalo do ležáckého mlýna.

            Po Čurdově zradě 16. června bylo 17. června nad ránem zahájeno zatýkání spolupracovníků parašutistů v Praze, Plzni a Pardubicích a 18. června došlo k boji jeho druhů v pravoslavném kostele v Resslově ulici v Praze.

            V tyto dva kritické dny  se Potůček se stanicí z Ležáků přesunul  do  záložního místa v obecné škole v Bohdašíně na Červenokostelecku, kde jeho spolupracovníky byli převážně učitelé a členové Sokola. Toto záložní místo bylo  dohodnuto Alfrédem Bartošem a Josefem Valčíkem při jejich návštěvě v Malých Svatoňovicích u učitele a sokolského činovníka Josefa Schejbala již 8. března 1942.

             Po opuštění Ležáků, ale  před přesunem do Bohdašína uskutečnil Potůček dlouhou a technicky nestandardní relaci v noci ze 17. na 18. června.  Místo vysílání bylo dlouho  označováno za neznámé.

            Připomeňme si, že radiosouprava Libuše byla odvezena ze mlýna v Ležákách neznámým osobním automobilem 17. června pozdě odpoledne. Dále víme, že Potůček odjel z Ležáků  přibližně v tuto  dobu na svém bicyklu, neboť totéž kolo použil 18. nebo 19. června  k cestě do Bohdašína, kde zůstalo ve škole po jeho odchodu na Končiny.

            Potůčkovi trvalo tedy několik hodin ,než opustil prostor Ležáků  a instaloval Libuši na novém místě. Neměl tedy reálně i logicky čas zřizovat nové vysílací místo v neznámé lokalitě a riskovat technické i bezpečnostní problémy. Musel totiž této noci spěšně odeslat nahromaděné zprávy od velitele Bartoše, jež nemohly být odeslány pro  poruchu Libuše           z Dachova a se kterými bylo velmi riskantní odjíždět do Bohdašína.

             K identifikaci předmětného vysílacího místa je možné vzít v úvahu i poválečnou výpověď tehdy vyšetřovaného Václava Krupky, který uvedl do protokolu, že Libuše byla přemístěna do Lázní Bohdaneč. I když u tohoto prohlášení  není uvedeno datum, dá se z okolností ve výpovědi usoudit,že se může jednat o červnový přesun.

Celý čánek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2015.