Zprávy KPP

Ze vzpomínek mého otce, učitele v. v. Aloise Cinkana (nar. 14. 2. 1902 v Pardubicích) na období 1. světové války a na přátelské styky se syny tehdejšího majitele Zámečku hraběte Henckla. Uvádí ve své rodinné kronice ?Z mého života? napsané v roce 1976. (Zemřel 23. 3. 1981)

Na úvod bych chtěl předeslat, že jakkoli se názory na udělování různých titulů a vyznamenání mohou diametrálně lišit, pak v případě ?Vzorného učitele? a nositele ?Veřejného uznání za zásluhy o rozvoj čsl. tělesné výchovy? pana učitele Otty Hrabince je takové ocenění plně na místě. Rovněž pomoc slovenskému školství po první světové válce bývá na Slovensku hodnocena poněkud odlišně tamními politiky a prostými občany. Chtěl bych vás proto pozvat na společnou procházku životními cestami a úskalími tohoto mimořádného člověka - dnes již 88 letého důchodce - odborného učitele pana Otto Hrabince, kterými musel v průběhu svého života projít.

Obětavý člen našeho Klubu p. Jaroslav Vobořil mi napsal zajímavou vzpomínku na jednu z mnoha veřejně prospěšných činností býv. Železničního pluku Pardubice, který sídlil v kasárnách TGM na Zborovském náměstí a sklady, výtopny a dílny měl v prostoru mezi kasárnami a řečištěm Chrudimky pod Pardubičkami.

Ve vojenském historickém archivu v Praze je řada dokladů od pardubické 4. rychlé divize. O ní jsem už psal. Tak se tam nachází i ?Kronika 4. jezdecké brigády a 4. rychlé divize na rok 1933 - 39?. Laskavostí Mgr. Pavla Šrámka jsem se s některými pasážemi mohl seznámit. Proto zde publikuji části této kroniky.

Pohřeb vyšel od Kostelíčka. Prapodivný to byl průvod: hned za ministranty hudba 18. pěšího pluku z Hradce Králové a opěšalá četa dragounů místní posádky vedená důstojníkem, v lesklých přilbách, se šavlí po boku a s karabinami na zádech. Za knězem, doprovázeným pořadatelem tohoto konduktu, byl obvyklý pohřební vůz s jediným věncem. A pak už za málo dvojicemi smutečních hostí opět dragounská četa.

V salesiánském areálu na Zborovském náměstí v Pardubicích byla 8. května 1998 po 45 letech znovu otevřena a vysvěcena kaple sv. Václava. Stavba této kaple byla těsně před druhou světovou válkou plánována jako první etapa výstavby nového největšího pardubického kostela sv. Václava, o jehož zřízení usiloval tehdejší pardubický arciděkan Msgre. Vincenc Šetina. Kaple se měla stát v dalších etapách výstavby kostela jeho presbytářem. K dalším stavebním etapám v důsledku války nedošlo a z politických důvodů ani po jejím skončení. A tak do dnešního dne z celkového původního plánu existuje pouze zmíněná kaple.

Mitrov Mlynářem v Mitrově čp. 7 na opočenském panství byl František Meliš, který měl za manželku Elizabethu Kubelkovou z Třebechovic pod Orebem.

(Uveřejněno v Kalendáři českožidovském na rok 1922-23). S jménem dra Viktora Vohryzka spojena jest u mne nerozlučně představa především upřímného demokrata, který ví, že společnost lidská tkví svými kořeny v lidu a z něho čerpá mízu ke vzrůstu do výšky; malý člověk, klopotný jeho život se všedními drobnými starostmi a potřebami byl dru Vohryzkovi nevyčerpatelnou látkou pro jeho feuilletony, noticky, filosofické úvahy. Zemřel v Pardubicích r. 1902 železniční dělník Vincenc Englich; plná 52 léta pracoval venku na trati, až narazila na něj lokomotiva rychlíku a ukončila jeho život, vyplněný pilnou prací.

Často se mne lidé ptají, proč a kdy jsem se začala učit esperantu. K tomu byl zvláštní důvod: V padesátých letech, když maminčin bratr s ženou ujeli do zahraničí, protože mu znárodnili závod a nám nic neřekl, aby nás ušetřil policejního vyšetřování, byl doma často nářek, zda ještě strýce uvidíme, zda nebyl na hranicích při útěku zastřelen atd. Asi po roce tatínkova sestra dostala pozdrav z Bombaye, kde poznala strýcův rukopis a na dotaz policie bez bázně odpověděla, že je to její bývalý obdivovatel - byla zpěvačkou v pražské opeře. Tak jsme se dozvěděli, že strýc žije, ale v daleké cizině, adresu jsme neznali. Ale doma opět nářek, že je tak daleko a že se už neuvidíme.

Kdysi dávno žil malý rod, který se usadil v pevnosti, obehnané jezerem. I tento rod měl svůj velký poklad. Nebylo to ani zlato, ani stříbro, byla to jejich kronika, do které od pradávna zapisovali všechny události svých předků, proto ji považovali za poklad.