Zprávy KPP

Ze starých Pardubic Pohřeb vyšel od Kostelíčka. Byl to prapodivný průvod: hned za ministranty hudba 18. pěšího pluku z Hradce Králové a opěšalá četa dragounů místní posádky vedená důstojníkem. V lesklých přílbách, se šavlí po boku a s karabinou na zádech. Za knězem, provázeným pořadatelem tohoto konduktu, pohřební vůz bez ozdob a bez doprovodu, jen s jediným věncem. Kolem čestná stráž, jak bývalo zvykem. A pak za chudým pohřebním vozem jen málo dvojic smutečních hostí. Průvod uzavírala opět dragounská četa. Šlo se kolem chorobince a vojenské nemocnice vzhůru po cestě k Pardubičkám. Jen málo diváků na okrajích silnice postávalo, aby pohřeb shlédlo. Ten došel až k výletní restauraci naproti honosné bráně, rozmáchlým obloukem se klenoucí nad vchodem do továrny Kosteleckých a potom už za železniční tratí odbočil nalevo polní…

Dr. František Mesany zesnul v pátek 18. prosince t.r. v pražském sanatoriu. Dr. František Mesany! – skvělý chirurg, ideální lékař, člověk dynamické životnosti, jež se vybíjela podle okolností a prostředí v nálady různé sice působivosti, ale z jejichž pozadí vždy k vám nakonec zazářila lidskost a láska! Mesany se dovedl zlobit a bouřit, ale nedovedl nenávidět a mstít se. Tak jsem ho poznal, tak ho vidím. Registruji v minulosti a ve vzpomínkách. V roce 1906, jako přesvědčený a bojovný – podle náhledu mnohých zvaný – státoprávník, přesídlil jsem do Pardubic, tehdy sídla silné skupiny Masarykova realismu, representovaného „Osvětou lidu“ a jejím redaktorem Aloisem Hajnem. V ní zaujímal místo významné Dr. Mesany, primář okresní nemocnice a proslulý chirurg.

In: PERNŠTEJN 29. 8. 2011 Počátkem března roku 1903 nastoupil do právě dostavěné „C.k. všeobecné veřejné okresní nemocnice císaře a krále Františka Josefa I.“ v Pardubicích jako její ředitel a monoprimář znamenitý chirurg MUDr. František Messany (letos v prosinci si připomeneme 75. výročí jeho úmrtí). Tento všestranně kultivovaný lékař měl řadu významných přátel, kteří bývali častými hosty v jeho vile na břehu Matičního jezera. Zvlášť vítaným hostem tu býval básník Josef Svatopluk Machar.

Poměrně známou skutečností v Pardubicích je, že v místech, kudy dnes prochází přes náměstí Republiky silniční průtah městem, tekla v minulosti řeka. Původně zde protékalo jedno z ramen Chrudimky, po příchodu Pernštejnů do Pardubic zde od přelomu 15. a 16. století protékal tok tzv. Městské řeky. Voda před Zelenou bránou tekla až do počátku roku 1910. Zelená brána tvořila od počátku 16. století hlavní vstup do města a proto zde vodní tok překonával most. Nejprve to býval most padací jako součást opevnění města, v pozdějších dobách to byly již stálé dřevěné mosty. Ten poslední pocházel z roku 1886 a byl již kovový. Sloužil jako spojnice mezi Zeleným předměstím a Starým městem až do roku 1910. Unikátní jsou však fotografie již zasypaného koryta Městské řeky, přes které již vedla silnice, a opodál stál již zmiňovaný most z roku…

Rok 1933, pokračování Odsouzeníhodný čin! Novostavba Capouškova hostince v Pardubičkách v kolonii byla poškozena několikrát neznámým vandalem, který na čistou zdi s imitací mramoru hodil láhev s černou barvou. Způsobil tím značnou škodu, neboť část zdi muselo být vysekáno a znovu upraveno. „Je to několikátý trestuhodný čin, který byl na této novostavbě spáchán. Bylo by dobře, kdyby pachatel byl vypátrán a příkladně potrestán.“ Žebroty v Pardubicích ubývá. „V podzimních a zimních měsících bývá žebrota v Pardubicích velmi rozšířena. S příchodem jara ji rychle ubývá. Nyní již tu nepřejde ani polovina žebráků, jako v minulých měsících.“

Velkou zásluhu na tom, že se šedesátým létům minulého století dodnes říká zlatá, měly nejen rozhlas a televize, ale také sešitový měsíčník určený především členům malých divadelních scén, které vznikaly v té době po celé republice jako houby po dešti. Vydávalo jej od roku 1963 ministerstvo školství a kultury v nakladatelství Orbis. Vznik i existenci časopisu s výmluvným názvem Repertoár malé scény vyvolala skutečně potřeba pomáhat amatérským i profesionálním divadlům malých forem při vytváření repertoáru. Přinášel divadelní i prozaické texty, pásma poezie, písně včetně notových záznamů, náměty na krátké skeče, pantomimické scénáře, slovem i obrazem informoval podrobně o nových inscenacích významných souborů, jako byla nejen pražská divadélka Semafor, Rokoko, Na Zábradlí či Paravan, ale i nové nekonvenční mimopražské stánky…

Jednou z velmi rázovitých postaviček starých Pardubic byla ještě po druhé světové válce paní hraběnka 1/ Helena von Balthasar žijící v domě čp. 559 ve Škroupově ulici v Pardubicích (vedoucí od dnešní veterinární nemocnice k Matičnímu jezeru, čp. 559 je v tomto směru na pravé straně). Tato šedovlasá dáma (kdysi s kaštanovými vlasy) upoutávala na sebe pozornost širokým kloboukem, liškou kolem krku a hůlčičkou. 2/ Tak mi ji roku 1992 ještě popsal p. Jan Schicker (nar. 1918 v Dolním Babákově), příslušník rodiny, jež dříve sloužívala rodině Balthasarů jako lesníci, zahradníci či komorníci. Byla vdovou po „polním maršálku“ Balthasarovi a ač s ním měla syna Hanse, v pokročilém věku již byla jako stará dáma spíše na děti alergická. Zřejmě se jí smály, protože pro ně byla doslova „zjevením“ z 19. století. Sama prý pocházela z rodiny…

Zleva: Mjr. Miloš Svoboda (1913 – 1996), dvojnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase (1946 na koni Titan a 1952 na koni Vítěz), vydal dvě knihy o Velké pardubické, která byla jeho životní láskou. V roce 1994 mu byl na pardubické radnici udělen čestný titul „Osobnost města“. MUDr. Václav Horáček (1901 – 1980), v letech 1937 – 1942 a 1945 – 1962 přednosta ušního, nosního a krčního oddělení pardubické nemocnice, v roce 1942 zachránil okamžitou operací život odbojáři Františku Valentovi. Dlouholetý předseda Východočeského jezdeckého spolku, který se zasloužil o to, že se Velká pardubická jela po válce už v roce 1946 (dohodl se s posádkovou správou o pracích na závodišti, které bylo za okupace značně poškozeno). Zcela vpravo: Mjr. Jaroslav Kubičík, účastník Velké pardubické v letech 1949 a 1950 (na Titanovi), v letech 1959 –…

Navázat kontakt s pražským Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD), dále se škpt. Václavem Morávkem a také s dalšími výsadky, tedy ANTHROPOID a SILVER B, zaměstnávalo velitele kpt. Alfréda Bartoše víc než zpravodajská činnost. Na začátku března mohl ohlásit do Londýna spojení s Gabčíkem a Kubišem. Podstatně obtížnější bylo dostat se k Morávkovi a jeho prostřednictvím především k agentovi A – 54, Paulu Thümmelovi z pražského abwehru (německé vojenské špionáže). Po informaci z Londýna vyslal „Freda“ Bartoš svoje mladé pardubické spolupracovnice Táňu Hladěnovou a Hanu Krupkovou zamanželkou plk. Bohumila Bočka, Zdenou. Zatímco manžel působil na ministerstvu národní obrany exilové vlády v Anglii, paní Bočková žila u svých rodičů v Praze. Při prvních návštěvách nereagovala ani na heslo, ani na jména pražských odbojářů. Až předem…

V loňském roce se nám podařilo získat trvalé spojení s naším krajanem v Austrálii panem Stanislavem F. Brzobohatým-Bertonem, který se dlouhodobě zabývá dějinami protinacistického odboje. Náš přítel se narodil 2. března 1924 v Brně, kde také za války roku 1943 maturoval. Od září 1945 působil jako redaktor armádního vysílání pražského rozhlasu, kde poznal básníka Kamila Bednáře. Ten jej seznámil s rodinou hrdiny pražského Květnového povstání z roku 1945 generála Karla Kutlvašra, jehož ruská manželka Jelizaveta psávala verše. Zde se také Stanislav seznámil i s generálovým synovcem letcem Karlem Kuttelwascherem, jenž před únorem 1948 emigroval do Velké Británie. Stanislav se nechal roku 1947 zapsat na filozofickou fakultu UK v Praze (obor: česko-německá srovnávací literatura). Počátkem října 1947 odjel na zemědělskou brigádu…