Zprávy KPP

Roku 1924 si tehdy začínající komik Jan Werich (1905–1980) vzal švadlenu a rodačku z Pardubic 18letou Zdenu Houskovou (1906–1980). Ta se narodila v Pardubicích 1. června 1906, 14. 6. ji pokřtil jako Zdenu Annu P. Josef Palouš. Vyučila se švadlenou a podle dr. F. Cingra se starala o mladší sourozence Martu a Františka. Pamětníci si ji dobře pamatovali již z doby Vest pocket revue (1927), kterou umělecká dvojice V + W začínala. 1/ Jistou dobu byla dokonce paní Zdenka zastupující ekonomickou ředitelkou Osvobozeného divadla v Praze. Jan Werich se s ní seznámil na Letné při ohňostroji. 18. října 1935 se jim narodila dcera Jana, pozdější herečka (zemřela 9. 5. 1981 na rakovinu), Zdena s dcerou doprovázely V + W spolu s Jaroslavem Ježkem do americké emigrace. J. Voskovec rád později vzpomínal na Zdenino kuchařské umění a ekonomickou…

Za dveřmi pardubického nádraží bouřily ještě poslední vlny, které zvedl osmadvacátý říjen, když jsem si na peroně podal ruku s Mitlöhnerem. Zválená feldgrau prozrazovala, že jel dlouho v těch přeplněných vagonech s vytřískanými okny, které svážely do domovů vojáky ze světového boje. Sotva jsme si vyměnili prvé pozdravy a již jsme začali o divadle. Navrhuji buď Bozděcha „Z doby kotilionů“ anebo Jiráskova „Otce“. Mitlöhner je pro Jiráska. Dobře, tedy ujednáno!

Poté, co v roce 1560 prodal Jaroslav z Pernštejna panství Pardubice a Kunětickou horu arciknížeti Maxmiliánovi, pověřil nový vlastník správou svého majetku hejtmana, úředníka z řad nižší šlechty, kterého řídil a kontroloval prostřednictvím královské komory. Prvním pardubickým hejtmanem se stal v roce 1563 (do té doby spravoval panství bývalý pernštejnský úředník Burjan Svítkovský ze Škudel) Jiří Adelsbach z Damsdorfu, pocházející ze starého slezského rodu, původně žijícího v okolí Svídnice. Jiří Adelsbach z Damsdorfu přišel do Pardubic se svou ženou Evou Nyncovou, která zemřela v roce 1574 a zůstala po ní dcera Anna Marie. Podruhé se oženil v roce 1578 s Annou Cedlicovou (Zedlitz v. Wilkau). V Pardubicích žily také dvě Jiřího sestry: Dorota, provdaná za Hynka z Konecchlumí a Eliška, provdaná za Jiřího Branchyze. Dcera Anna…

Majestát je státoprávní listina, kterou jsou poddaným zaručována práva, výsady a svobody. Tak udělil císař Karel IV. roku 1357 arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic a jeho bratřím právo vybírat mýto „super fluvio Albae penes opidum predictum in Pordobitz“, tedy mýto na Labi. Král Vladislav II. schválil roku 1494 stavbu mostu přes Labe a potvrdil právo na mýto, které se v těch místech vybíralo na přívoze již počátkem 14. století. Majestáty z let 1507, 1509 a 1510 věnovaly městu různá cla, tržní poplatky (sůl, váhy, šenk), věčný plat na 5 chudých a patronátní právo při kostele sv. Jana Křtitele; důležitý je majestát z 18. června 1512, jímž byly Pardubice postaveny na roveň městům královským.

25. října 2021 byl otevřen pro zvané (VIP) bunkropamátník na bývalém nacistickém popravišti na Zámečku – betonový landart architektů Žalského a Podráského. Byl jsem také pozván novým panem ředitelem V. Janákem, ale chtěl jsem si záměrně udělat pokud možno nikým nerušený dojem při normálním klidnějším provozu v návštěvních dnech (úterý až čtvrtek od 13 do 17 hodin). Povedlo se mi to 2. listopadu m.r.

1/ Ve své knize jste se pěkně přihlásil ke svému rodnému městu. Zapomněl jste v ní ještě něco, co k Pardubicím taky neoddělitelně patří? Zapomněl jsem hned několik věcí. Nezmínil jsem se třeba o nepřehlédnutelné dominantě Pardubicka Kunětické hoře, cíli svých dávných pěších, později cyklistických, a ještě později automobilových výletů. Někde v místě, kde dnes Východočeské divadlo pořádá své open-air inscenace, jsem v roce 1946 u táboráku skládal skautský slib. V hospodě pod Kuňkou jsme měli v roce 1951 maturitní večírek. A právě sem – a to už vlastně nedávno – jsem vozil své návštěvy z USA. Aby nejprve v podhradí okusili něco jiného než své oblíbené nezdravé pochutiny z McDonalds a pak se „nahoře“ podívali na to, co v zemi neomezených možností nemají, ani mít nemůžou, i kdyby se rozkrájeli. Obvykle jsem ty Američany, nezvyklé…

V pondělí 25. října 2021 slavnostně otevřelo statutární město Pardubice společně s tvůrčím týmem nový Památník Zámeček. Práce na něm trvala pět let. Sestupuji tedy do příběhů obětí exekucí v Pardubicích. Skoro se jim až nechce věřit. Majitel lomu Hluboká František Vaško spáchal sebevraždu na cirkulárce. A pak byl popraven. Hoteliér Arnošt Košťál po sebevraždě zastřelen u kůlu. Václav Šťulík po popravě dorazil živý do Osvětimi. Žena, která se vzepřela přírodním zákonům a porodila v prvém roce svého života dítě. I ona byla v těchto místech zastřelena. Možná proto, že se narodila až rok po svém sňatku? Antonín Skalický spěchal do Ležáků za svými zatčenými rodiči, kteří byli již přes dvacet let mrtví. A v neposlední řadě je tu příběh o bigamii, incestu a z něho zrozeného dítěte, které mělo být taktéž popraveno. Městu Pardubice…

Nachází se nedaleko Pardubic, v Ostřešanech a byl součástí komplexu cihelny, jejíž majitel byl otcem malířky Evy Filoménové. Ta vyzdobila rodný dům sgrafity ve stylu antiky. Velmi dobře tam také zpodobnila i svého milovaného manžela Emanuela Kuksu, dirigenta Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Oba byli velcí umělci, pro svůj původ a přesvědčení pronásledovaní komunistickým režimem. Půvabný dům, jehož obytná část prý bývala v minulosti kaplí, skrývá i hodně plastik, soch, fresek, obrazů a grafik, převážně surrealistických.

Poslední předválečný velitel letiště Alexander Hess V mé nedávno vyšlé knize „Svítkov v proměnách času“ (recenze publikace vyšla v čísle 23 Týdeníku Pernštejn – pozn. red) chybí v heslu „Letiště“ jedna význačná osobnost, čehož lituji. Následným textem se snažím tuto chybu napravit. Do okupace českých zemí (15. března 1939) velel letišti v Popkovicích (byla zde dislokována III. peruť Leteckého pluku 4 skládající se ze 46., 47. a 48 stíhací letky vyzbrojené letouny Avia B-534) major Alexander Hess. Po okupaci se s tímto stavem nesmířil a vyzval při rozpuštění jednotky mužstvo a důstojníky k zapojení do odboje, což mnozí učinili.

Býval tajemníkem Zemského úřadu v Praze. Jako kontakt dostal toto jméno a adresu Vladislav Bobák 1/ od svého řídícího Leonida Mochova (Rudolf I.). Volek byl vytipován jako možný spolupracovník. Při schůzce Bobák předstíral, že pracuje pro Francii. Volek na spolupráci přistoupil a dostal krycí jméno „Král“. Zprávy, které dodával, byly rázu zpravodajského o německé armádě, letištích (Pardubicích a Hradci Králové), zbrojním průmyslu v Protektorátě. V červenci 1940 přiznal Bobák, pro koho opravdu pracuje. Spolupráce pokračovala nadále. Volek sehnal plán hradeckého letiště a stanovišť dělostřelectva. V srpnu se v bytě Jana Volka (Za Albisem 140, Opatovice nad Labem) uskutečnila schůzka V. Bobáka a dělníka ve skladu olejů v Pardubicích Josefem Žákem, který se stal Bobákovým spolupracovníkem. 2/ Jan Volek byl zatčen v noci ze 14.-15. března…