Zprávy KPP

Dnes hovoříme se známým pardubickým architektem Janem Klimešem (ateliér Zelený dům Jindřišská ulice). 1) Jaký je Tvůj osobní vztah k našemu městu a jaké části starých Pardubic jako architekt nejvíce oceňuješ? Do Pardubic jsem se přistěhoval, když se bourala Veselka (1972), do té doby jsem tady nikdy nebyl. Pardubice jsem si brzy zamiloval, zvláště, když jsem se angažoval na jejich postupné obnově. Byl jsem totiž zaměstnán jako projektant Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Na Pardubicích je asi nejatraktivnější (kromě historického jádra) areál zámku. Záměrně říkám areál, protože zámek nezačíná velkými dřevěnými vraty, ale už ulicí Labskou a na druhé straně ulicí U Stadionu. Tyto skutečnosti musíme mít na mysli dnes při řešení Tyršových sadů. Nemůžu se ale nezmínit o kvalitní pardubické…

V Čelákovicích V Čelákovicích se Jaro seznámil s Toničkou Holubovou z rodiny statkáře Josefa Holuba, která pocházela z dvanácti dětí a byla nejmladší ze čtyř děvčat. Byla hezké, vzorně vychované děvče, měla již absolvovanou školu v Lysé nad Labem a Jarka brzy poznal, že to je ta pravá, kterou on potřebuje pro sebe do života. Měl jen obavy, aby její rodiče proti tomu neměli námitky, když on byl stále jen pouhý nemajetný dělník odkudsi z Moravy a Tonička děvče ze statku. Všechno nakonec dopadlo dobře. Její otec brzy poznal, že Jarka je schopný mladík a pouze si vymínil, že než mu dceru dá, chce mít záruku, že se Jarka osamostatní. První světová válka brzy skončila a vznikla Československá republika. Jarka byl již ctižádostivý, energický a pro život dobře připravený, teď již osmadvacetiletý muž a rozhodl se hledat trvalé…

Na domě čp. 898 v Polské ulici v Pardubicích připomíná pamětní deska pořízená roku 1947 práci učitelky Růženy Vojtěchové (1903–43) a zubní lékařky MUDr. Vilmy Ducháčkové (1895-1944) jako „zakladatelek a předsedkyň Rady žen v Pardubicích“. T.zv. Ženská národní rada (dále jen ŽNR) byla založena 8. dubna 1923 v Praze jako čs. pobočka mezinárodní organizace, vzniklé ve Washingtonu roku 1888. Jejím cílem bylo dosáhnout ženské rovnoprávnosti ve všech oborech lidské činnosti. Čs. předsedkyní ŽNR byla Františka Plamínková (1875-1942), národní socialistka, zastřelená za okupace za odbojovou činnost proti nacistům. Ona spoluzakládala již roku 1903 Český ženský klub a Výbor pro volební právo žen a o 20 let později (1923) se stala zakladatelkou a 1. předsedkyní čs. ŽNR. Od roku 1925 byla dokonce vicepresidentkou Mezinárodní ženské rady. 1/…

Česká pošta vydala k tomuto zajímavému výročí dne 22. dubna 2009 poštovní známku a dále pak obálku prvního dne (FDC) s příležitostným razítkem, na němž je domicil Pardubice. Naše pošta je sice agilní v ediční činnosti, ale poslední známka s námětem s pardubickým zámkem vyšla bohužel již v roce 1940 (!). Pravdou je, že vyšly další známky s náměty Zlaté přílby, Velké pardubické, filatelistické výstavy mládeže aj., ale náměty z města ostrouhaly... Ale k věci : první vlak přijel do Liberce 1. května 1859. Za pozornost jistě stojí, že tato železnice je třetí nejstarší lokomotivní drahou v Čechách. Když byla v roce 1845 postavena dráha z Olomouce do Prahy, objevila se brzy nutnost železničního spojení na sever. Byly v tom důvody vojenské, protože na cestě byly pevnosti Hradec Králové a Josefov, dále pak i záležitosti s uhlím ze…

Již přes 160 let vede přes Pardubice důležitá železniční trať na Prahu. Hodně přes 100 let byly hnacími jednotkami vlaků parní lokomotivy. Není však tolik známé, že zpočátku měly lokomotivy sice výrobní číslo, ale byly pojmenovány podle měst, řek, hor i zemí (Böhmen). Mezi desítkami pojmenování jsou i Pardubice, a to ve formě Pardubitz. Jedny z prvních lokomotiv byly vyrobeny v Belgii, a právě mezi nimi jedna byla s názvem Pardubitz. Jak bylo tehdy obvyklé, strojní četa neměla pražádnou ochranu proti počasí a služba na ní určitě nebyla lehká. Severní státní dráha začala tyto lokomotivy vyřazovat z provozu už v letech 1864 až 1866. V roce 1857 si Pardubicko-Liberecká dráha objednala rychlíkové lokomotivy u firmy Maffei v Mnichově. A stroj s výrobním číslem 290 měl označení PARDUBITZ. Byly to však první stroje, které měly…

Touto kapitolou chci ukončit rekapitulaci činnosti Společnosti pro rozvoj Pardubicka. Ta ve své činnosti pokračuje, ale spěje v důsledku stárnutí a odchodu obětavých členů ke svému konci. Bohužel nevychovala patriotické nástupce, patriotismus v Pardubicích zmizel a ani dlouholeté činnosti Klubu přátel Pardubicka se jej nepodařilo aspoň oživit. Většina problémů Pardubic a Pardubicka, v minulých kapitolách probraných zůstává dodnes nevyřešena. Tak posledním členům Společnosti nezbývá než o nich na pravidelných schůzkách znovu a znovu jednat a opakované náměty v poněkud aktualizované podobě předávat písemně či osobně představitelům města či kraje. Zatím poslední byl soubor námětů pro začátek činnosti obnoveného útvaru hlavního architekta Pardubic.

rok 1927 Rok 1927 byl co se týče černé kroniky, velmi skoupý na události, které by stály za to, do téže rubriky zařadit. Z hlediska badatelského je to „chudé“ konstatování, avšak z hlediska lidského zcela jistě potěšitelné. Ke konci roku (prosinec) je uvedena pouze „záhadná sebevražda“, kdy se ve zmíněném měsíci na sportovním stadionu otrávila lysolem jistá M. Henzingerová, která přijela do Pardubic hledat práci. Na celém případu je paradoxní, že práci v Pardubicích našla, ale do práce nenastoupila, otrávila se.

Ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka vyšel v čísle 9/10 v roce 2005 zajímavý článek o počátcích pardubické cyklistiky. A jelikož jsou články ze Zpráv počínaje rokem 1993 k dispozici nejen v tištěné, ale díky internetu i v elektronické podobě, napsal nám nyní pan Daniel Skořepa, který tento článek objevil na našich internetových stránkách: „Mauric Daniel zmiňovaný v článku o počátcích pardubické cyklistiky, byl můj praděda a zemřel po odebrání bicyklu po úraze v 94 letech v roce 1954. Mám i dobové fotky, můžu poslat,“ napsal nám v emailu. Následně jsme na náš redakční email kpp.pardubice@seznam.cz dostali hned několik zajímavých fotografií, které vám, čtenářům Zpráv Klubu přátel Pardubicka, nabízíme. Jedná se o fotografie Maurice Daniela a Alberta Andinského na vysokých kolech a jak se můžeme přesvědčit, fotografie pocházejí z…

Hugo Čihák z Aerolinií a Evžen Čihák jsou bratranci Ing. Kašpara. Jejich matka měla s Kašparovým otcem jako rodinný majetek hotel Veselka v Pardubicích. „Už jako chlapci jsme jezdili s Jendou Kašparem na velocipedech,“ říká Ing. Čihák. „Později jsme s ním startovali na pardubické dráze, jezdili na koních, chodili na hony a jezdili na motocyklu. Když byl Ing. Kašpar s mým bratrem nějaký čas u Laurinů, dosti jezdili se závodním vozem. Po velkých úspěších Wrightů jsme také začali pracovat. Každý měl nějakou práci. Jenda motor. Dávali jsme dohromady vlastní letadlo, než letectví měsíc od měsíce dělalo skoky, byli jsme netrpěliví. Tak se Jeník rozjel do Paříže pro hotové letadlo k Blériotovi. Když on měl svoje letadlo, my chtěli mít také vlastní aparát. Vznikala mezi námi taková přátelská rivalita. A kyž někdo z nás si koupil lepší …

Pár let znám Ing. C. J. Šedivce z leteckých kruhů a teprve včera jsme se domluvili, že vlastně byl průkopník českého letectví Ing. Jan Kašpar jeho strýčkem. „Maminka byla jeho sestrou. Ráda vám o něm něco řekne.“ V tiché ulici v Praze II. bydlí paní Marie Šedivcová, jejíž syn následoval jako sportovní pilot svého strýce v leteckém nadšení. S hrdostí vzpomíná dáma svého bratra. „Už jako malý chlapec byl náš Jeník sportovcem tělem i duší. Otec ho v jeho sportovním zápalu jen podporoval. Jenda napřed vyhrával ceny na velocipedu, později jezdil na motocyklu, na koni, plaval o závod, lyžařil, jezdil v automobilu a na Bodamském jezeře závodil s motorovým člunem. Na praksi byl nejdříve v Německu v továrně Bass a Selve v Alteně (Altena), krajském městě ve Vestfálsku (Westfalen).