Zprávy KPP

Jaké priority jste si stanovil ve své nové funkci? Prioritou je především všestranný rozvoj regionu. Nesmíme připustit, aby se prohlubovaly rozdíly mezi ekonomicky stabilnějším západem a problematičtějším východem kraje. Chceme rovnoměrně podporovat všechny oblasti kraje. Musíme mít fungující zdravotnictví, dobrou dopravní obslužnost a lidi, kteří budou schopni a ochotni pracovat pro kraj, a tomu musí být podřízena i struktura krajského školství. To znamená, že např. zpracujeme krajskou koncepci zdravotnictví, vybudujeme provázanou síť zdravotnických zařízení, zrušíme placení regulačních poplatků prozatím alespoň v krajských zařízeních a budeme se snažit jednáním ve sněmovně změnit celý zákon. Ve školství budeme podporovat veřejné školství, chceme vytvořit síť vzdělávacích zařízení dostupnou pro všechny a budeme podporovat…

Dnes již nežije skoro nikdo ze soudních zaměstnanců, kteřt úřadovali v radniční budově před přestěhováním do soudní budovy Na třísle. Většina z těch lidí prožila první světovou válku, dobu, kdy byla utvořena Československá republika a její vzestup i těžkou beznaděj našeho národa který v kritickém roku 1939 přes domněle platné smlouvy zůstal bez pomoci a opuštěn. V roce 1932 bylo započato se stavbou nové soudní budovy na prostranství Na třísle. Stavbu provedl architekt Ladislav Machoň a v roce 1937 se soudní zaměstnanci již stěhovali do nové budovy.

Kulturní a společenský život občanů Sezemic a širokého okolí obohacovalo již na počátku min. stol. ochotnické divadlo. V časopise Květy a Česká osvěta se dokonce dočítáme, že se u nás hrálo divadlo již před r. 1817, ale na veřejnost v pravém slova smyslu vystoupili ochotníci r. 1836. Rozličná byla místa, kde sobě Thalia stánek za celé půlstoletí vyvolila, " Divadelní knihy zápisné vykazují veliký počet her, které sepsány byly. . . ", píše P. A. Kopecký v knize Sezemice nad řekou Loučnou. Dr. Josef Volf ve svém spise České lidové knihovny do r. 1848 uvádí, že . . . veřejnou knihovnu v Sezemicích založil r. 1847 Josef Pelikán, místopřísežný zkoušený radní města Sezemic, který nakoupil knihy z výtěžků divadelních představení ". J. Pelikán byl vrstevníkem J.K. Tyla a svými články přispíval do Květů, Čechoslava a Věnce. Byli to právě členové…

Jedním z nejstarších nápojů je pivo. Vařit pivo uměli již obyvatelé Staré Mezopotámie a Egypta, ovšem toto pivo bylo trochu jiné, než jaké známe my. Tehda nepřidávali do piva chmel, ale různá koření. Chmel začali snad používat až Germáni, jsou ale domněnky, že to mohli být i někteří jiní, avšak jisté je, že Germáni byli velikými pijáky piva a ve spotřebě piva jsou i dnes Němci na předním místě. První předpis na vaření piva zanechala ve 12. století abatyše kláštera na Rupertsbergu u Bingen, spisovatelka a první německá badatelka o přírodních vědách sv. Hildegarda ( + 1179 ). Její návod na vaření piva se v podstatě do dnešní doby nezměnil. Výroba piva má u nás mnohaletou tradici. V Čechách se vaří pivo už snad tisíc let. Vaření piva bylo považováno za důležitou výsadu městskou a města měla z piva nemalý užitek. Proto začala stavět…

Při příjezdu do Dašic je vlevo na budově kasárenského objektu pamětní deska. Je to hned v první zatáčce vlevo, na opačné straně jsou objekty mrazíren.Škpt. Miroslav Křičenský se narodil jako syn ředitele měšť. školy v Dašicích 20. 6. 1915. Za války odešel do odboje, v Anglii se přihlásil do parašutistického výcviku. V roce 1943 byl zařazen jako zástupce velitele do paravýsadku IRIDIUM. Úkolem této skupiny byla zpravodajská a spojovací činnost. Naše vláda potřebovala v Londýně znát situaci v našem domácím odboji a jeho stav. To tedy byl mj. úkol této skupiny. Sestávala ze čtyř mužů, kdy npor. Miroslav Špot byl velitelem, tehdy npor. M. Křičenský jeho zástupcem, dále pak rotný Vladislav Soukup a radistou byl četař Bohumír Kobylka. Tato skupina měla být vysazena dne 15. března 1943 spolu s další paraskupinou BRONSE. Zde byl velitelem npor.…

Mnoho vzpomínek mi zůstává na čas, když naše rodina byla prohlášena za " rodinu nepřátelskou Říši ". Můj otec byl vězněn déle než tři roky s celou protifašistickou skupinou. Ale zde bych chtěla vzpomenout jen na faktický konec války, spojený se zážitkem celé naší rodiny. V té době jsem byla 15 ti letá. Od fašistů nás osvobodila Rudá armáda. Všichni jsme se radovali z konce války, bohužel však jen kratičkou dobu.

Díky stále se přibližující Rudé armádě začali mnozí lidé dýchat svobodněji. Cítili již blížící se osvobození. V sobotu 5. května 1945 bylo v Holicích už od rána rušno. Kolem desáté hodiny dopolední bylo vyhlášeno, že v Praze vypuklo povstání. Výuka byla přerušena a žactvo posláno domů s radou, aby si dávali pozor na německé vojáky. Jako signál partyzánům vyvěsil jistý pan Třasák na triangulační bod Kamence prapor. Mezi 10. a půl jedenáctou hodinou dopolední vpochodovali na náměstí směrem od Starých Holic ve čtyřstupech partyzáni. Jejich velitel z okna radnice vyhlásil veřejně odboj. Projev z okna měl i řídící učitel František Pilný, který vedl ilegální Národní výbor. Všech se rázem zmocnilo nadšení. Dlouho utajovaná nenávist propukla. Jsou odzbrojováni kolemjdoucí četníci, lidé strhávají německé nápisy, všude se objevují trikolory, domy…

Klub přátel filmového umění v Pardubicích již od zahájení své činnosti začal vydávat také svůj "časopis", který na úvodní stránce čísla 1 měl několik slov na cestu mezi čtenáře: Milí přátelé, dostává se vám do rukou prvé číslo našeho neperiodického informačního zpravodaje, jehož posláním bude vás seznamovat s děním jednotlivých filmových klubů v naší republice, novinkami z filmové tvorby, úkoly a pokyny i činnosti Celostátního výboru KPFU, zkušenostmi klubové činnosti ze světa a také pochopitelně i o činnosti a úkolech našeho výboru, plánech a poznatcích ze zasedání klubů v krajském či celostátním měřítku. Chceme vás informovat o všem podstatném, co se děje ve světě filmového umění. Informovanost členské základny považujeme za jeden z nejdůležitějších předpokladů naší činnosti.

Charakteristika člověka a umělce prof. Karla byla uvedena v těchto Zprávách 1/ ještě za jeho života, dnes nám živým, zbývají na něho pouze vzpomínky. Již pět let odpočívá na pardubickém starém hřbitově sektor H v rodinném hrobu s příkrovem, osázeným 13 železnými kříži. Osobnost profesora O. Karla vytváří mnohostranný komplex, z něhož nejcharaktičnější vlastností je lidskost a uměleckost. Přijměte těchto pár řádků od ctitele jeho díla jako pouhé vzpomínání.

V dvaatřicátém roce jsem se s rodiči přistěhoval do třípatrové novostavby čp.1712 na tehdejším Lernetové náměstí ( za války to bylo nám. Na Olšinkách, nyní Jiráskova ulice ). Byl to výstavný dům z obou stran sevřený nádražáckými činžáky, od kterých se lišil nejen novou fasádou, ale hlavně obyvateli. Přesto, že v té době byly Olšinky již městská periférie, bylo nájemné za byty v novém domě poměrně vysoké. A tak se sem stěhovaly převážně partaje se zajištěnou existencí. Bydlel tu vrchní městský oficiál, hlavní inženýr městské elektrárny, majitel největšího pardubického obchodu s hračkami... A pak kantoři - řídící učitelka Filipovská, řídící učitel Kalášek, odborní učiteié Barešové, Vejražka, Pospíšil a Jakl, profesor reálky Smlsal .