Zprávy 11-12 / 2020

Nejdůležitějším pokrmem byl zcela jistě chléb, „Boží dar“, který byl někdy personifikován jako „tělo Boží.“ V některých kostelech se objevil nápis „Já jsem tělo Boží.“ V době před sto lety existovalo několik druhů chleba. Na vsi se pekl domácí černý chléb. K slavnostem sloužil bílý vejražkový chléb (ze žitné, pšeničné a ječné mouky). Mouka se točkem (tučkem) prosela, na neckách na peci vysušila, v díži zadělala na těsto a nechala vykynout. V dávnějších dobách se při zadělání chleba ještě říkalo „Pán Bůh požehnej“ nebo „Pán Bůh rač to dát.“ Především na venkově se tradovala pověra, že se na chleba nemá zadělávat v pátek a v neděli. Chléb se sázel do pecí opět se slovy „Pán Bůh požehnej.“ Dokonce se věřilo, že se nesmí před Božím darem mluvit sprostě. Večer se chléb nesměl nechal na stole a musel být uklizen. Z těstových…

Vraždil ve Vysokých Tatrách! Jindřich Bažant, syn známého pardubického obchodníka, spáchal vraždu na dvou svých milenkách, třetí pak po nedokonané vraždě polil benzínem a zapálil. K vraždám se přiznal a ve vyšetřování se pokračuje. Bude pravděpodobně dopraven na místo činu za účelem dalšího vyšetřování. Denní listy věnují celému tomuto případu obšírnou pozornost. Zásluhou zdejší čilé četnické stanice, zejména velitele vrchního strážmistra Šafky a strážmistra Havlase, byla věc účinně podchycena.1

Jaroslav Dvořák se narodil 28. května 1907 v Poboří, okres Kolín. Jeho otec Jaroslav Dvořák, rodák z Poboří čp. 15, byl hospodářem na školním statku hospodářské školy v Chrudimi.

V tak zvané Nové části Městských hřbitovů v Pardubicích se nachází od roku 2008 zrušený hrob č. 368, který míval kdysi jako uměleckou korunu skulpturu motocyklisty s roztaženýma rukama, snad padajícího po havárii. Skulptura byla však ukradena a dnes z hrobu zůstala jen krycí deska s ohrádkou, rozlomená navíc tíhou sousedního stromu, jak to dobře dokumentuje přiložená fotografie (foto F. Vomočil z Litomyšle). Kdo byl vlastně v hrobce pohřben? Hypotéza, že šlo o hrob odbojáře Františka Hladěny, oběti heydrichiády z roku 1942 (v našem časopise jsme se zabývali složitým problémem, zdali při výslechu na gestapu vyskočil z okna či byl vyhozen) se nepotvrdila. Popel F. Hladěny gestapo vysypalo do Labe. Podle dokumentační karty hrobu uložené na Správě Městských hřbitovů, již nám laskavě zprostředkovala paní Jelínková, byl v hrobce…

(JUDr. Josef Fousek a Karel František Ludvík) Chceme-li hovořit o rozvoji esperanta a esperantských kroužků, brzy zjistíme, že východočeské město Přelouč nemá v tomto směru příliš velkou tradici. V předkládaném článku se zaměříme na dobu počátku 20. století, kdy ale přeci jen zaznamenáváme rozsáhlejší činnost na poli tohoto zajímavého mezinárodního jazyka a také na jeho významné propagátory, zejména na v tisku doposud přehlíženého významného přeloučského esperantistu Dr. Josefa Fouska. Práci značně ztěžuje fakt, že archivní fond tohoto kroužku zřejmě neexistuje a my jsme tak odkázáni pouze na náhodně dochované kusé informace. Jak známo, umělý (plánovaný) jazyk esperanto vznikl roku 1887. V době, o které budeme v článku hovořit, byl tak ještě velmi mladým jazykem.

(jinak též Kamenice, Ohebka, Oharka a Městská řeka) Úvod: Chrudimka se představuje Chrudimka je řeka o délce 105,97 km (L= 106 km).1 Protéká městy Hlinsko, Chrudim2 (po kterém nese své jméno) a Pardubicemi. Pramení nad obcí Kameničky v Železných horách, kde již staří Keltové „kutali“ železnou rudu, odtud název pohoří.3 Ústí v Pardubicích v levostranném přítoku do evropské řeky Labe (každá řeka, jejíž L je delší, než 1000 km, je veleřekou, což Labe splňuje) ve Východočeské tabuli (rovině) v nadmořské výšce 21m.n.m. v geomorfologickém4 okrsku Východočeská niva. Vodní prameny se nalézají v geomorfologickém okrsku Kameničská vrchovina s rozvodím na vyvýšeninách železnohorského hřbetu s vrcholy Pešava (697 m), Dědovský kopec (676 m) a U oběšeného (737m). Nejvýše položeným pramenem Chrudimky je Filipovský pramen5 (u obce Filipov) ve…

Letos uplynulo 70 let od nezákonného procesu s JUDr. Miladou Horákovou (1901–1950), která iniciovala m. j. za první republiky založení Ženské národní rady v Pardubicích s pomocí svých zdejších přítelkyň - lékařky MUDr. Vilmy Ducháčkové a učitelky a básnířky Růženy Vojtěchové. V rámci kulatého výročí vyšlo i několik nových historických studií o procesu z roku 1950. Za nejpozoruhodnější osobně považuji práci Karla Kaplana „Politický proces s Miladou Horákovou a spol. – komentované dokumenty“ (vyd. EPOCHA 2019), jež osvětluje přípravu i realizaci procesu v režii sovětských „poradců“ do všech detailů.

Každý, kdo se chtěl stát advokátem, musel po úspěšném ukončení studií projít v některé advokátní poradně zpravidla dvouletou koncipientskou přípravou (a to pod dohledem školitele), ukončenou advokátskou zkouškou. Nastoupil jsem 3. 8. 1964 do Advokátní poradny Pardubice a rozhodnutím tehdejšího vedoucího poradny mi byl určen za školitele JUDr. Karel Krpata; já jsem tedy byl jeho posledním koncipientem. Nastoupil jsem sice na rok k výkonu vojenské základní služby a celkem tři měsíce jsem získával potřebné odborné znalosti v jiných advokátních poradnách, ale i tak jsem s panem doktorem strávil zhruba rok. Na přelomu r. 1966 a 1967 odešel pan doktor Krpata do důchodu a já jsem měl leden 1967 na přípravu na advokátní zkoušky a po jejich absolvování jsem byl k 1. 3. 1967 jmenován advokátem, ovšem do poradny v Chrudimi. Od té doby…

1. července t. r. jsem si mohl poprvé prohlédnout nové literární muzeum na Přihrádku nazvané Osobnosti Pardubicka. Najdete jej v rodném domě J. V. Jahna s pamětní deskou na tuto osobnost, tedy vlevo před druhou zámeckou branou.

Na hřbitově v Pardubičkách stojíme před rodinnou hrobkou Plecitých, z nichž pocházel zámecký zahradník Henckelů v Larischově vile Jan Plecitý (1867–1940). Dozvěděl jsem se o něm poprvé od slečny Albíny Plecité, starší dámy, přítelkyně manželčiny tety Vlasty Zbudilové, dámské krejčové, jež se slečnou Plecitou takřka sousedila v Zelené ulici v Pardubičkách. A. Plecitá mi laskavě poskytla poděbradskou adresu na dceru J. Plecitého Martu, provdanou Korsovou (nar. 1910). Ta mi vyprávěla v 70. letech minulého století o službě svého otce u Henckelů von Donnersmarck, majitelů Larischovy vily v letech 1897–1928. Jan Plecitý byl správcem Zámečku od roku 1909 a pořádal i písemnosti Henckelů. Paní Korsová mi při mé návštěvě Poděbrad ukázala m. j. i mnoho fotografií z rodinného archivu.