Zprávy 11-12 / 2021

21. září 2021 (ve věku 93 let) zemřel český skaut, účastník protifašistického a protikomunistického odboje, oblíbený a žádaný průvodce poznávacích a pobytových zájezdů, charakterní a poctivý člověk, LUBOR ŠUŠLÍK. Narodil se 25. května 1928 v Mostě. Své mládí prožil na jižní Moravě. V Uherském Hradišti začal studovat na reálném gymnáziu, vstoupil do Sokola a v deseti letech se stal členem skautského oddílu. V roce 1939 se rodina přestěhovala do Prahy - Vinohrad, kam byl jeho otec přeložen na Zemský úřad. L. Šušlík zde pokračoval ve studiu na obchodní akademii. V roce 1944 založil skautský oddíl pražská Pětka, a to pod hlavičkou Klubu českých turistů, později nazývaný Padesátka. Na konci války byl nasazen na stavbu vojenských opevnění v Olomouci a poté v Hlučíně v rámci Todtovy organizace. V dubnu 1945 byl zatčen gestapem a…

Další smutná zpráva nás zastihla na konci léta t.r. 6. srpna zemřel aktivní člen KPP a přispěvatel do Zpráv p. Ing. Eduard Beck ve věku 82 let. Poslední rozloučení s ním se konalo 2.9. v pardubickém krematoriu. Svůj statečný boj se zákeřnou nemocí bohužel prohrál. Jako dlouholetý pracovník bývalého n.p. TESLA v Pardubicích se aktivně zajímal o historii podniku a jeho okolí včetně rekonstrukce Larischovy vily a bývalého nacistického popraviště. Nepietní úpravy popraviště se jej hluboce dotýkaly a neschvaloval je. Oponoval v tom odvážně primátorovi města i jeho náměstkovi. Bohužel zvítězila hmota (beton) nad duchem místa (genius loci). Jako velmi poučený znalec heydrichiády zastával ing. Beck tradiční názor na povahu areálu proti názoru lidí „nezasvěcených“ historickými znalostmi. Účastnil se…

Když se první říjnovou neděli (6. října) roku 1946 narodil, jistě si málokdo dokázal představit, jak významnou osobností se v budoucnu stane. V turbulentní době konce čtyřicátých, a především během složitých padesátých let získával první životní zkušenosti, aby se později stal jedním z předních historiků nejen našeho regionu. Po absolvování vysoké školy a následného získání prvního doktorátu začal svou mnohaletou, a především úspěšnou pedagogickou dráhu. Působil jako učitel dějepisu na několika základních školách a pro svou velkou profesionalitu se později stal ideálním kandidátem na post okresního školního inspektora pro základní školy. V devadesátých letech se jeho pedagogická kariéra spojila s akademickým prostředím, když se stal vysokoškolským učitelem na Univerzitě Hradec Králové.

Úterý 29. září 1936. Lidové noviny toho dne na své úvodní stránce řešily devalvaci francouzského franku, nejistotu na evropských burzách a španělskou občanskou válku. Československu zbývaly ještě rovné dva roky svobody a demokracie, než se bude muset podřídit potupné Mnichovské dohodě. Podobné zprávy a nejisté prognózy budoucího vývoje však nemohly přehlušit radost manželů Jaroslava a Marie Brožových z Pardubic, kterým se doma v Sakařově ulici právě narodil prvorozený syn Radovan.

Výkupní areál v Pardubičkách provozuje firma CEREA,a.s. Působnost firmy CEREA je napříč ČR – na severu sahá až na polské hranice, na jihu skoro na rakouské hranice. Pardubice jsou téměř ve středu zájmového území. Součástí areálu Cerea Pardubice, jsou mimo jiné, tři velkokapacitní sila na obilí, s různou dobou zahájení výstavby. První silo o kapacitě 6.000 t, neboli 6kt bylo vyprojektováno v roce 1951 v projekční kanceláři Ústřední rady družstev a postaveno Průmstavem Pardubice v roce 1954. Zřejmě je to jediné silo tohoto typu. Jedná se o sedmipodlažní budovu, ve které je provedena kombinace skladování obilí na rovnopodlaží, v silových šestiúhelníkových buňkách a v 76 silosech (nízké silové komory s výpustěmi). Silo je vybaveno příjmovými koši a příslušnou strojní technologií na ošetření obilí. Druhé silo v areálu OS …

Dnes je asi málo pamětníků, kteří by mohli podat nějakou zprávu, jak vypadal „život“ na pardubickém zámku před třemi čtvrtinami století. Když se náš tatínek vrátil z Francie, kde žil a pracoval 12 let, založil si po válce živnost, a s velikým optimismem a pílí začal v tehdejší Československé republice vyrábět to, co se v cizině u firmy Vandoren naučil. Byly to plátky do klarinetů a saxofonů, později i do hobojů. Materiál skladoval ve sklepních prostorách zámku, přístupných z nádvoří. V té době byl ojedinělým výrobcem a neměl žádnou konkurenci. Celá ta výroba byla ruční a její postup ovládám dodnes i já, jen speciální materiál a malé stroje a nástroje k tomu nemám.

V poslední době se mi mnohokrát stalo, že jsem vyprávěl příběhy ze svého působení na pardubickém závodišti od roku 1990 do roku 2011. Reakce lidí byla až překvapivě často taková, že se ptali, kdy to sepíši do pamětí. Přiznám se, že jsem k tomu neměl dlouho chuť, a to i proto, že se při pravdivém líčení nemohu vyhnout častému použití slova „já“, což pak zavání samochválou, a to by se mi nelíbilo a obávám se toho. Když ale vidím, jak něco, co mám rád a považuji v posledních třiceti letech za svoje dítě, postupně chřadne a odchází, rozhodl jsem se to udělat. Impulsem byla i některá z mých návštěv KPP v Praze a také příliš často vnímám, že o některých záležitostech vlastně není nikomu nic známo, a to i v Pardubicích. Došel jsem tedy pro sebe k závěru, že asi nebude chybou to zkusit a že Zprávy KPP jsou pro takové vyprávění nejvhodnějším…

V Národním archivu v Praze na Chodovci byly nalezeny archiválie týkající se i dosud neznámých kapitol pozoruhodného života L. Novotného, statečného bojovníka proti oběma velkým totalitám 20. století – nacismu a komunismu. Jako vedoucí představitel ÚVOD na Pardubicku řídil stávku v Telegrafii roku 1941 (psali jsme o ní v č. 5-6/2021). Po válce se stal znovu přednostou Okresního úřadu v Pardubicích a poslancem za národně socialistickou stranu. Jeho další osud dobře přibližuje jeho osobní spis z časů komunistického režimu včetně jeho otisků prstů a přehledu věznic, kde trávil svůj trest (11 let, 3 měsíce a 22 dní). Obsahuje i osobní dotazník z roku 1952, jeho hodnocení vězniteli, žádost o milost, zdravotní posudek a Novotného dopis ÚV KSČ z Leopoldova z 19. května 1962.

Stolpersteiny, v češtině též nazývané „Kameny zmizelých“, jsou malé dlažební kostky s mosazným povrchem, které jsou v místě bydliště pokládány na památku lidí, kteří v důsledku pronásledování nacistickým režimem pro svůj původ, rasu nebo přesvědčení byli nuceni opustit své domovy, přičemž mnozí z nich se do nich již nikdy nevrátili. V převážné většině případů se jednalo o Židy, ale kameny jsou určeny také dalším perzekvovaným skupinám obyvatelstva. Každý kámen je věnován jednomu člověku, každý kámen připomíná jeden lidský osud. Projekt je dílem německého umělce Guntera Demniga a od roku 1992 bylo v různých evropských lokalitách položeno již více než 80 tisíc takovýchto malých památníků. Od loňského roku se s nimi můžeme setkávat také v Pardubicích. Letošního 13. září přibylo do zdejších chodníků dalších 16 kamenů na čtyřech adresách.

Moje babička Markéta Zenkerová (Nadelfestová) se narodila 13.4.1893 v Praze do rodiny JUDr. Hynka Nadelfesta a Adély roz. Fantlové. Ke konci 19. století se můj praděda přestěhoval za prací do Bečova nad Teplou. Tam se mu narodila 14.10.1897 druhá dcera Marie Fridl“anderová (Nadelfestová). Zprvu bydleli v nájmu, později praděda koupil domek, který do dnešního dne naše rodina vlastní. Praděda pracoval u soudu a pak měl soukromou kancelář. Též se zapojil do dění ve městě za sociální demokracii.