Zprávy 11-12 / 1994

Začátky hokeje v Pardubicích jsou spojeny s tenisovým klubem LTC Pardubice, který měl tenisové dvorce pod zámkem a na těchto dvorcích se v zimě hrál hokej. Později ještě byly oddíly hokeje ve Svítkově a Rapid na Haldě. Neexistovaly vysoké mantinely a hrací plocha byla ohraničena obyčejnými prkny, které tvořily mantinely. Teprve později byly pořízeny vysoké mantinely, a to na základě dobrovolné aktivity členů hokejového oddílu, kteří v rámci akce pořízení mantinelů prodávali "prkna" po 1,- koruně a tak získali peníze, ale to bylo až v poslední době existence plochy na LTC, poněvadž již se připravovala plocha zimního stadionu a tam byly mantinely přeneseny a doplněny dalšími potřebnými díly. Ale i zde byly ještě potíže, bylo utvořeno družstvo pro výstavbu stadionu, které shánělo potřebné peníze. Tehdejší úprava ledové plochy byla…

Ředitelství spolku pro chemickou a hutní výrobu v Praze rozhodlo, že na podzim 1939 zahájí výstavbu nového závodu na výrobu barviv a léčiv u Pardubic na katastru obcí Blatníkovská Lhotka a Rybitví. Nový závod měl nahradit záborem ztracený podnik v Ústí n.L. Koncepci výrobního programu nového závodu navrhl generální ředitel SPOLKU Dr.V.Ettel se svými spolupracovníky. Proč bylo zvoleno místo u Pardubic? Pozemky v okolí obou obcí byly rovinné a v blízkosti řeky Labe, která poskytuje pro chemický průmysl dostatek vody. Na Labi se plánoval i přístav. Lodní doprava by umožňovala levnou přepravu surovin. Stávající semtínská tepelná centrála mohla poskytnout ihned páru pro nový závod. Snadná byla výstavba železniční vlečky.

(z Pamětí část 6.) Musím se zmínit o události, která dnes ve vzpomínkách Pardubic zaniká, ale která měla svůj význam. Byla to Výstava tělesné výchovy a sportu v roce 1931. A zasluhovala by ta výstava nějakou publikaci, neboť byla zvláštní a od té doby neopakovaná. Jak idea výstavy vznikla, nevím. Ale jistě zde působily reminiscence na úspěch hospodářské výstavy v roce 1903, úspěch brněnské Výstavy soudobé kultury v roce 1929, pýcha z hospodářského boomu republiky do r.1929, který byl tak zmražen krizí r.1929 a kdy se asi pojetí a úkol stavby výstavy měnily na "protikrizovou hladovou zeď" i snaživých pardubických živnostníčků a továrníčků něco vydělat. Překvapující u koncepce výstavy jest ovšem velkorysost v pojetí, která myslím s minimálními prostředky vyřešila spoustu problémů Pardubic a umožnila jim přeskočit ohrádku malého města do…

V roce 1942 po bezpočtu různých zákazů jsou postupně rušeny židovské náboženské obce. S nimi i početná pardubická, v jejímž čele stál v posledních letech JUDr Berthold Thein, rabínem pak byl PhDr.Emil Friedmann (nar.1886). Nastává poslední dějství české židovské tragedie, plnění strašlivého vyvraždbvacího nacistického plánu na likvidaci židů. I když do konce března 1942 se podařilo emigrovat přibližně 25.000 židům, z Pardubicka (právě pro jejich český charakter) to bylo jen několik málo jednotlivců a rodin. Materiály a inventář židovských obcí jsou postupně soustředěny na pražském ústředí a v dohodě pak připravovány transporty do Terezína. Jsou přesně evidovány a prvý transport z pardubického střediska umístěného v budově tehdejší Obchodní akademie v Gymnasiální (dnes opět Štefánikově ulici) byl pod názvem C-F vypraven 4.12.1942. Bylo…

(17.1.1904-30.12.1974.) (Text rozhlasového pořadu k nedožitým 90. narozeninám Hanuše Theína, vysílaný na stanici Vltava 18.1.1994.) "Rossiniova Lazebníka sevillského, operu, nad kterou není díla bezstarostnějšího a šťastnějšího, jsem režíroval v Národním divadle plných 37 let a za tu dobu v pěti přestudováních nebo nových nastudováních. Snažil jsem se vždy jak v režii, tak v postavě dr. Bartola, kterého jsem zpíval asi třistakrát, dát scéně i postavě jiskřivou veselost, tempo, humor, hravost i situační komiku. Výbuchy smíchu spokojeného obecenstva v přeplněném hledišti nám bývaly největší odměnou." Co dodat k vyznání citovanému ze vzpomínkové knížky Hanuše Theina "Žil jsem operou Národního divadla?" Snad jen malou výhradu: Hanuš Thein se nikdy nemusel "snažit" o jiskřivou veselost. Byla podstatnou součástí jeho bytosti, vyzařovala,…

(ze vzpomínek Josefa Pírky-část 4.) Otevíráme počtvrté modrý sešit vzpomínek pardubického fotografa Josefa Pírky (1961-1942), jak je vyprávěl roku 1941-pouhý jeden rok před svou smrtí JUDr.Miroslavu Mládkovi, který je zaznamenával. Tentokrát nás bude zajímat partie o návštěvě mnichovského malíře prof. Emila Adama (1843-1926) v Pardubicích v listopadu 1887. "V té době byl pozván od celé společnosti mnichovský malíř, profesor malířské akademie Emil Adam do Pardubic. Měl malovat ve velkém rozměru obraz t.zv.halali v Labi u Opatovic. Od jeho Excelence hraběte Larische1/byl jsem p.profesorovi přidělen k ruce, abych fotografoval přilehlou krajinu, taktéž jednotlivé jezdce i koně pro tento obraz určené. Jelikož Adam tuto krajinu neznal, bylo navrženo shlédnout partii Labe u Opatovic, kde v té době u Labe halali se odehrávalo. Odebrali jsme…

Mons. Karel Otčenášek (narozen 13.dubna 1920 v Českém Meziříčí u Opočna), od 21.prosince 1989 sídelní biskup královéhradecký, byl v letech 1950-62 vězněn. Své osudy vylíčil roku 1991 M.Zavřelovi, který je vydal v brožuře "Otec biskup Karel" (vyd. M.Zavřel Havlíčkův Brod, vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. nákladem 3.000 výtisků). V říjnu 1949 se stal Karel Otčenášek vicerektorem hradeckého bohosloveckého semináře. V červnu 1951 byl však seminář komunistickým režimem zrušen. Se svolením papeže Pia XII. byl K.Otčenášek 30.dubna 1950 tajně vysvěcen Dr.Mořicem Píchou na biskupa, což později státní úřady zhodnotily jako protistátní činnost a velezradu. Na jaře 1951 byl biskup Otčenášek násilně převezen do internačního tábora pro kněze a řeholníky v Želivě. Internován byl 2 a půl roku odděleně od ostatních. Po neúspěšných pokusech o jeho …

Pardubický Prokopův most přes Chrudimku byl postaven s použitím nejmodernějších prostředků a zásad a jeho budování lze srovnati s velkoměstským mostem pařížským Pont de carousse, také železobetonovým. Pařížský most nahradil původní most z roku 1884, autorem pardubického byl prof.dr.Bechyně, stavbu prováděla fa inž.Pfeffermann-Záruba a stavební dozor za město Pardubice vedl inž.Václav Kadlec. Hlavní shoda mezi Pardubicemi a Paříží tkví ve způsobu odskružení. V obou případech bylo použito t.zv. Freyssinetovy metody. Při stavbě bylo užito nosných pasů, které byly vybetonovány vcelku ponecháním spáry uprostřed mostu. Do spáry byly vsunuty hydraulické zvedáky, které, rozevírajíce obě části, odtrhovaly je od lešení, což bylo zvláště v Pardubicích, kde bylo lešení pevné.