Zprávy 1-2 / 2010

Rok 1925 (dokončení) „Po skončených polních pracích a procházkách, kdy za městem, zejména v Polabinách, jest liduprázdno, přichází každoročně v zimě smečka zahálčivých výrostků ničiti a poškozovati různá veřejná zařízení. Tak po celou dobu podzimní loni lámali stromky ve stromořadí Kunětického družstva, vytloukli téměř všechna okna kamením v nově postavené svlékárně pod „Bubenčem“, několikrát vnikli do plovárny turistické a pokoušeli se poškoditi elektrické vedení, aniž mohli být zjištěni. Když konečně hajný Šverhart se dvěma strážníky, Jánským a Karlem, jednoho večera měl tyto na dosah, prchli směrem k Brozanům, a jest žádoucno, aby každý, kdo by podobné věci zpozoroval, nejbližší stráž upozornil.“ Jízdou na kolech po chodnících jsou ohrožováni obyvatelé „U Haldy“, kde jezdí cyklisté podél břehu Haldy a po druhé straně u…

Odhlédneme-li od blízkého příbuzenství Lobkowiczů s Pernštejny, jejichž slavná éra 1491 – 1560 znamenala mezník v dějinách města, nemůžeme přehlédnout tři osobnosti Lobkowiczů, které se do pardubických dějin zapsaly v novověku. 7. listopadu 1871 byl jmenován za zásluhy o českou národní věc čestným občanem Pardubic Jiří Kristián kníže z Lobkowicz, nejvyšší maršálek Království českého. Šlo o příslušníka mělnické větve Lobkowiczů 1/, který se narodil ze sňatku Augustina Longina Josefa z Lobkowicz (1797 – 1842), dvorského kancléře a později presidenta dvorské komory, předsedy Společnosti přátel hudby, humanisty a filantropa, a Marií Annou Bertou princeznou ze Schwarzenbergu (1807 – 1883) 14. května ve Vídni. 2/ Vystudoval práva, což mu otevřelo cestu k politické kariéře krajského komisaře pražského kraje (od roku 1859).

Pardubické nakladatelství Helios vydalo před nedávnem další z publikací majících vztah k našemu regionu. V roce 2009 vyšla kniha PhDr. Jiřího Kotyka věnovaná osobnosti významného vlastivědného pracovníka a významné osobnosti pardubického školství první třetiny dvacátého století Františka Karla Potěšila. Kniha „František Karel Potěšil (1864 – 1935) – učitel a spolkový pracovník na rozhraní dvou epoch" je rozdělena do čtyř kapitol. V úvodu se autor věnuje historickému vylíčení českého školství, zejména poměrům po roce 1869, kdy byla v našich zemích zavedena povinná školní docházka, autor se zaměřuje i na vzdělávání učitelů na přelomu 19. a 20. století. Druhá kapitola se pak věnuje historii pardubického školství – první pardubickou školou v Bartolomějské ulici za éry Pernštejnů počínaje a počátkem 20. století konče. Podstatná…

15. 10. 2009 Dámy a pánové, vážení přátelé! Je mi velikou ctí, že Vás mohu přivítat při malé oslavě – odhalení pamětní desky čestnému občanu Pardubic, řídícímu učiteli Františku Karlu Potěšilovi (1864-1935). Dovolte mi, abych Vám ve stručnosti připomněl jeho zásluhy o naše město a jeho obyvatele. Pokud lze o někom použít hodnocení „všetranná osobnost“, byl to právě on. Dlouholetý zasloužilý učitel a později ředitel školy na Skřivánku se nevěnoval jen s velkou laskavostí a péčí svým žáčkům, ale s plným nasazením celý život pracoval pro Pardubice a svou oblíbenou Kunětickou horu jako vlastivědný pracovník a výtečný historik-regionalista. Byl obětavým kronikářem města a připravil pro ně promyšlený informační systém názvů ulic a jejich vysvětlení. Poslední uliční tabulka Potěšilova je osazena na zadní straně naší radnice na…

Archeologický výzkum zahájený v Pardubičkách v roce 1993 přinesl nové poznatky o nejstarší historii Pardubic. Výsledky, postupně získávané během jednotlivých etap tohoto výzkumu, byly průběžně, podrobně a občas duplicitně publikovány v několika periodikách a výročních zprávách pardubického památkového ústavu. Závažný přínos k tématu počátků Pardubic poskytly taktéž výsledky získané během archeologického výzkumu uskutečněného v roce 1995 v kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích, který vedl Martin Ježek z ARÚ ČAV Praha. Oba výzkumy byly prezentovány i vizuálně během výstavy na Kunětické hoře, Pardubičky pak ještě ve Státním okresním archívu v Pardubicích. Nová zjištění získaná archeologickými odkryvy podnítila zájem veřejnosti i odborníků a vyvolala polemiku i několik odmítavých reakcí. Cílem tohoto příspěvku je především snaha…

Ve své studii „Operace Silver A“ píše renomovaný historik Zdeněk Jelínek dvakrát o spolupracovníkovi této paraskupiny jako o sezemickém občanovi Čihákovi. Na straně 38 se asi mýlí, protože dle sdělení syna pan Čihák nebyl nikdy zaměstnancem Východočeského elektrárenského svazu. Na straně 138 cituje z poválečné výpovědi ubytovatele a zpravodajce velitele skupiny Alfréda Bartoše, Václava Krupky. Ani ve jmenném rejstříku nenacházíme křestní jméno pana Čiháka. Protože v Sezemicích nežije občanů toho to jména mnoho, podařilo se mi kontaktovat jeho syna Jiřího /rok nar. 1947/. Dozvěděl jsem se o osobním životě jeho otce, pana Ferdinanda Čiháka, nikoliv o jeho odbojové činnosti, protože pan Čihák zachovával důsledně pravidla konspirace a rodině se s ní nesvěřoval.

/narozen 1. 1. 1901, zemřel 23. července 1975/ Pan František Kravar se narodil l. ledna roku 1901 v malém městečku Brtnice u Jihlavy jako druhý syn (ze 6ti dětí). Matka brzy ovdověla a tak velmi malé děti odcházely do světa.. František, jako 13ti letý, se vydal pěšky do Vídně, kde se začal učit krejčím. Po vypuknutí první světové války se vrací do Brtnice a tam se vyučil soustružníkem.

Vzpomínání úvodem Kdykoli kráčím nebo jedu tř. 17. listopadu v části mezi křižovatkou se Smilovou ulicí a podjezdem, neopomenu pohlédnout po levé straně do oken v prvním patře domu, který ve mně po dlouhá léta oživuje nostalgické vzpomínky, milé a zároveň i hořké, na dávné časy, kdy zde ještě sídlila elektrotechnická firma našich přátel – rodiny Vadasovy, se kterými nás později celých čtyřicet let pojil pocit stejného utrpení, jakého se dostalo těm, kteří se nechtěli smířit se zločineckým systémem, který u nás v té době panoval. Ještě dnes, po šedesáti letech, název „areál VADAS“ připomíná někdejší nadějnou dobu po válce, kdy s novým elánem a především poctivou prací se malá skupinka nadšenců vrhla do práce a dostala se zakrátko svou doslova vědeckou organizací práce a kvalitou i na světový trh. Cílem jejím tehdy nebyl…

Klub přátel Pardubicka uspořádal v rámci Městských slavností velmi zajímavou besedu s hlavní pardubickou architektkou ing. arch. Petrou Nacu. Ta čelila všetečným dotazům přítomných z řad veřejnosti. Za jednu z nejméně povedených staveb v centru města považuje budovu ČSOB Pojišťovny. „Je to směs všech možných tvarů, nemá žádný architektonický styl. Je to takové UFO nebo jako sportovní hala z předměstí,“ zhodnotila budovu Nacu. „To už ta původní budova, ze které dnešní ČSOB Pojišťovna vznikla, byla daleko hezčí. Stačilo ji jen zkulturnit, trochu dostavět a bylo by to daleko hezčí než to, co tam stojí dnes,“ míní Nacu. I z tohoto důvodu Nacu, která vedla dva roky výstavbu Paláce Magnum, souhlasí s plánovaným vybudováním paláce Magnum II., který by měl navázat na současný Palác Magnum a výškovou sedmipatrovou budovou alespoň částečně zakrýt…

Otevřeme-li nově objevenou městskou kroniku Pardubic 1895-1933 1/ na straně 107, čteme tam tuto zajímavou zprávu: „Zaznamenání hoden jest podivuhodný výrok o Pardubicích, jejž učinil 10. února 1900 Ilja Rěpin. 2/ Na umělecké výstavě v Petrohradě rozmlouval tento slavný ruský malíř s českými malíři, kteří tam dleli, a tázal se, kde byl poprvé vystaven obraz J. Schussera 3/ Podobizna paní T., jediný obraz, který měl být zakoupen pro galerii v Petrohradě. 4/ Když odpověděli, že v Pardubicích roku 1899, projevil podiv, že město, mající 16 tisíc obyvatelů, odvážilo se pořádati uměleckou výstavu, v níž se nalézala díla první umělecké ceny.