Zprávy 1-2 / 2011

Zásluhou ÚMO Pardubice 7 byl ve čtvrtek 7. října 2010 otevřen park Jiřího Potůčka-Tolara. Ten se nachází v okolí ještě nedávno zanedbaného pomníku radisty a výsadkáře Jiřího Potůčka v městské čtvrti Trnová. Velmi vkusně vytvořený lesopark v sobě zahrnuje tři hřiště. Jedno je určeno pro děti, druhá část slouží jako posilovna pod širým nebem a to vše doplňuje hřiště na házenou. Velmi zajímavě řešená je však odpočinková či pietní zóna. Kromě stávajícího pomníčku člena paravýsadku Silver A Jiřího Potůčka nacházejícího se ještě donedávna v prostředí obklopeném bujnou vegetací, se zde nyní nacházejí také nově zbudované pomníčky i dalších členů paravýsadků SIlver A a Anthropoid, jejichž posláním byla likvidace říšského protektora Rainharda Heidricha. Své pomníčky zde tak kromě Jiřího Potůčka-Tolara mají také Alfréd Bartoš, Josef…

Dámy a pánové, Dovolte mi, abych stručně připomněl historii místa, na němž stojíme a jež MO VII. nechal znovu pietně upravit. 2. července 1942 zde skončil život mladého muže, radisty SILVER A Jiřího Potůčka-Tolara. Bohužel se tak stalo rukou protektorátního četníka Karla Půlpána, kterému bylo poté z rozkazu Zemského četnického velitelství v Praze uděleno za „Chrabré a odhodlané jednání při zneškodnění nepřátelského padákového agenta, pro Říši velmi nebezpečného zločince“ zvláštní pochvalné uznání a finanční odměna 30 tisíc K. V čem spočívala Půlpánova „chrabrost“? Překvapil zde J. Potůčka spícího a využil tohoto momentu k tomu, aby radistu SILVER A chladnokrevně zastřelil.

Hostem jedněch z posledních Hovorů o Pardubicku konaných v prostorách přednáškového sálu v prvním patře infocentra vedle Zelené brány byl ing. arch. Aleš Klose. Ten přítomné seznámil se svým pohledem na pardubickou architekturu. Jak hned v úvodu přiznal, jelikož devět let žil a pracoval v Olomouci, má možnost obě města srovnávat. „Když jsem před lety přišel z Pardubic do Olomouce, přišla mi Olomouc, co se života ve městě týče, daleko zaostalejší než Pardubice. Bohužel za posledních několik let se situace otočila a Olomouc je dnes daleko modernějším městem, Pardubice ustrnuly ve svém rozvoji a dnes o řadu let zaostávají,“ vyjádřil svůj dojem ze vzhledu z Pardubic Klose. Hovořilo se však i o konkrétních architektonických nedostatcích Pardubic a těch je dle Klose ve městě víc než dost. Dle něj neměla v centru města vůbec …

V roce 2010 to bylo 50 let, co zemřel tento význačný egyptolog a profesor na Univerzitě Karlově v Praze. Byl zakladatelem české egyptologie a Čs. egyptologického ústavu. Narodil se 5. 4. 1876 v Pardubicích. Jeho odborné dílo je obsáhlé a zabývalo se různými tématy. Za zmínku stojí aspoň některé z nich: Výbor z mladší a starší literatury staroegyptské, Obecné mravy nauky staroegyptské aj. V Pardubicích je po něm pojmenována ulice na Dukle, dále je ve městě instalována i pamětní deska. Není tolik známo, že naše pošta vydala v roce 1976 aršík s 10 známkami s jeho portrétem. Dále tam je opakovaně zakomponován název UNESCO a emblémy. Graficky i barevně jde o velice pěknou známku.

Již dlouho je v knihovně KPP k dizpozici starý ročník obrázkového časopisu „Zlatá Praha“ (roč. XIV-1897). V čísle 11 z 22. listopadu t.r. je na s. 129 přetištěna málo známá fotostudie pardubického fotografa Josefa Pírky (1861–1942), tehdy dvorního fotografa J. V. vévody Nassavského, nazvaná „V kostele“ (viz reprofoto J.Řeháčka). Studie znázorňuje modlícího se starého muže, klečícího před oltářem a možná rekapitulujícího svůj nelehký život. Jde o ojedinělé svědectví Pírkova fotografického mistrovství, protože máme před sebou v podstatě hlubokou psychologickou sondu do obličeje starého člověka. O to více by nás jistě zajímala Pírkova studie „Stařec u kamenného kříže u Medlešic“, na níž také starý muž medituje o svém „podzimu“ života. Podle seminární práce I. Loukotkové pro pardubické gymnázium na Dašické ulici z roku 1979, šlo…

Jezdecký sport má v Pardubicích velkou tradici a slavnou historii i současnost. Šlechta si oblíbila hony zvěře, při kterých se překonávaly různé přírodní překážky. Tyto hony zvané parfosní se prvně konaly v roce 1836 na Chlumeckém panství. Ovšem záhy se přestěhovaly do Pardubic. Už v roce 1856 zde byla založena dostihová dráha a zdejší dostihy nabíraly na stále větší popularitě. V roce 1874 se poprvé běžel slavný závod Velká pardubická o cenu 8 tisíc zlatých. Nejznámější překážkou velmi obtížného dostihu je Taxisův příkop a v kurzu je řada dalších známých překážek: Irská lavice, Hadí příkop, Velký vodní příkop, Velký anglický skok atd. Za první republiky a po druhé světové válce byla propagace tohoto velkého dostihu uskutečňována formou vydávání pamětních razítek. Uvádíme zde dva příklady z roku 1937 a 1949.

V listipadu 1927 zveřejnil MUDr. Vincenc Černohorský ve „Východočeském republikánu“ (č. 45, 4. 11. 1927, s. 2-3) následující článek: Východočeký republikán č. 45, 4. 11. 1927, s. 2-3 F E U I L L E T O N Hetmani od Střebských Píše MUDr. Vinc. Černohorský Roku 1890 vystavěl v Pardubicích místní obchodník Josef Střebský, nynější Sochorův hotel. V té době byl to hotel moderní, vkusně zařízený, s ústředním topením a řádným větráním – zkrátka první hotel v Pardubicích a možno říci v celých východních Čechách. Při hotelu byla také zvláštní prostranná kavárna a vinárna. Budovu stavěli místní stavitelé Kašpar a Manych.

Stíny našeho města. „Po dobu výstavy vystřídalo se v našem městě mnoho cizinců, na něž Pardubice učinily příjemný dojem a také výstava se jim velice líbila. Co však zaráží slušné cizince, jest ono povykování mládeže, která v ideálním zákoutí starobylého kostela hraje kopanou. Napomenutí vážných osob bývá provázeno hrubým výsměchem. To ovšem divně působí na cizí návštěvníky. Stínem našeho města jsou hostince a kavárny se ženskou obsluhou. Jsou to ponejvíce pařeniště pohlavních nemocí, zkázonosné hlízy, která již mnohým nezkušencům přivodila životní zvrat a škodu na zdraví. Mnohá města zbavila se neřestných lokálů a tak snad i v našem městě zákrok okresní politické správy by očistil naše město od této mravní špíny. Skvrnou našeho města jsou pak i bravurní jízdy nočních kolařů, kteří bez světla projíždějí frekventovanými místy, …

Když v roce 2002 našel náš pilný člen p. Miloslav Huňáček ve svém pátrání po stavební dokumentaci Kamenné vily v Pardubicích. 1/ v archivu stavebního odboru pardubického magistrátu ve Štrossově ulici dva dokumenty týkající se jejího stavitele Boži Dvořáka (1864 – 1954) z června 1946, otevřel dosud málo známou kapitolu z jeho života. Dokumenty mi p. Huňáček předal v říjnu 2006, kdy jsem se zabýval detailně historií českého fašismu, hlavně činností NOF v Pardubicích. Již tehdy jsem našel v presidiálních spisech Okresního úřadu v Pardubicích v SokA hlášení o politických sympatiích pana architekta s Národní obcí fašistickou R. Gajdy. Nebyl mezi pardubickými architekty sám, k sympazitantům NOF patřili i stavitelé B. Manych a V. O. Medek.

První očistné lázně v Pardubicích byly zřízeny už v polovině 16. století v dnešní Kostelní ulici. Pod tímto názvem si asi můžeme představit společnou koupelnu, kde jak víme se platilo vstupné. Další takové zařízení máme zdokumentováno v roce 1863 a sice v býv. Bubenči, tj. objektu na dnešní Sukově třídě mezi koncem ulic Sladkovského a Pernerovy. Brzy na to, již v roce 1870, následovaly lázně v ulici Hronovické, které na dlouhou dobu téměř sta let jako jediné sloužily pardubických občanům. Jejich součástí byl mimo jiné i malý plavecký bazén, odhadem tak 10x4 metry. Lázně byly zrušeny až po otevření kryté pětaadvacítky v roce 1964. Podstatně lépe na tom byli pardubičtí s přírodními koupališti. Již v roce 1891 byly schváleny stanovy pro provoz a udržování Občanské plovárny na pravém břehu Labe. Další zpráva ze soudobého tisku o…