Zprávy 1-2 / 1999

V sobotu 17. října 1998 zemřel po dlouhé nemoci ve věku pouhých 64 let náš redakční kolega a přítel - pan učitel Karel Gottwald ze Sezemic. Jeho žáci a kolegové budou na něj stále vzpomínat jako na hluboce lidského pedagoga - matematika a fyzika, moudrého člověka s laskavým humorem a srdcem a nadaného hudebníka. Tak jsme jej poznali i my v redakční radě Zpráv Klubu přátel Pardubicka, jejímž členem byl od roku 1993. Jeho zasvěcené příspěvky z historie Sezemic či protifašistického boje se na našich stránkách však objevovaly již mnohem dříve. Pan učitel čerpal z práce v historicko - dokumentační komisi bývalého Svazu protifašistických bojovníků (dnes ČSBS), kde s bývalým předsedou KPP MUDr. Karlem Jičínským zpracovali podrobnou historii protifašistického boje na Pardubicku. Nebylo lehké v normalizační době let 70. a 80. poukazovat na…

Narodil se v květnu 1914 v Pardubicích. Otec - Theodor Petryšín, průvodčí vlaků, pocházel ze Zalanova v Haliči, matka - Antonie Sládková z Malého Boru na Horažďovicku. Teodor vystudoval pardubickou reálku, kde v r. 1932 maturoval.

Třicátého prvního srpna 1998 zemřela ve věku 86 let malířka Věra Vovsová a nám všem, kteří jsme ji měli rádi, je velmi smutno. Zbyly jen vzpomínky. Při svých cestách na Vysočinu jsem ji několikrát navštívila v jejím nasavrckém ateliéru či na některé z výstav Nasavrcké palety, kterou mnoho let organizovala.

Pro mnohé Pardubičany je existence klášterů v našem městě spojena s dobou dávno minulou. Pro ně bude proto asi překvapením, že jeden klášter byl v Pardubicích byl zřízen ještě v našem věku, a to v roce 1933 v Pardubicích na Zborovském náměstí na Skřivánku.

Myšlenka založení Klubu důchodců v Bohdanči vznikla již v roce 1978. Podařilo se jí však realizovat až v roce 1985. Hlavním důvodem opožděné realizace byl nedostatek vhodných prostorů pro Klub. Ve zmíněném roce se podařilo získat pro Klub místnost v I. patře domu čp. 42 na náměstí. O rok později poskytl Okresní národní výbor v Pardubicích částku 45.700,- Kčs, ze kterých bylo zakoupeno základní vybavení. Prvním předsedou Klubu důchodců v Bohdanči byl pan Jaroslav Polák, v té době již také důchodce. Byla to bezpochyby šťastná volba, protože KD se stal jedním z nejlepších v pardubickém okrese.

V závěru minulého roku jsme si přimomněli nejen 80. výročí vzniku Československé republiky, ale také 80 let vzniku prvního pardubického vojenského letiště a prvního zdejšího leteckého útvaru - Letecké setniny Pardubice.

Mezi filatelisty je známa t. zv. terezínská připouštěcí známka, jež má navíc slušný cenový záznam. Nejvíce se jich zachovalo nepřetištěných; použitých, tedy přetištěných známek, se moc nezachovalo. Proč, to si řekneme dále... Zasílání potravinových balíčků do hladovějícího Terezína nebylo jednoduché.

(Vzpomínka na přeloučskou pouť našeho mládí) Věřte, to nebyla pouť ledajaká, to byla pouť opravdu slavná - Svatopolská se všemi atributy toho, co k ní nezbytně patřilo. Vždyť již před svátkem Navštívení Panny Marie putovali do Přelouče četní poutníci, účastníci procesí z blízkého i dalekého okolí, aby si vymodlili o nedělních bohoslužbách v kostelíku Navštívení Panny Marie na Svatém poli před mariánským obrazem pro sebe a své milé nová dobrodiní.

Z východočeských venkovských měst, jež teprve po převratu netušenou až měrou vzrostla, sluší v první řadě jmenovati bývalé staré sídlo Pernšteinů Pardubice, rozložené v malebné rovině pod Kunětickou horou při stoku Labe a Chrudimky, kamž právě letošního roku za příčinou pořádané tam zajímavé výstavy obrácena pozornost všeho sportu se oddávajícího světa. Pardubice, slynoucí od dávna svými parforsními hony a koňskými závody s rušným životem při nich vždy na podzim se zde rozvířivším, kdy bývaly cílem a touhou četných sportovníků modré krve, což vše také již zvěčnil Rosůlek ve svých ?Hulánech a kavalírech?, byly vpravdě k moderní výstavě sportu všeho druhu, jemuž se nejlépe daří v rovinatých končinách, velmi šťastně zvoleny.

Nejstarší škola v Bohdanči stávala v nejbližším okolí fary a kostela. Vystavěna byla celá ze zádušního dříví na části farní zahrady. Žáci se učili čtení, jenž bylo tehdy hlavním předmětem. Abeceda byla vytištěna na papíře a podlepena na dřevěné desce. Na tabuli se psala tzv. diktanta, z počtů adice, substrakce a multiplikace. Žáci opisovali foršrifty, bylo jich celkem deset a učitel je předepisoval za zvláštní odměnu. Na papír se psalo brky, které přiřezával sám pan učitel.