Zprávy 3-4 / 2012

Vladislav Křepelka se narodil 8. července 1926 v Holicích. Studoval na Reálném gymnáziu v Pardubicích. Během studia v r. 1944 byla celá jeho třída nasazena na nucené technické práce (Technische Nothilfe) do Prahy a Roztok, kde se 5. května 1945 aktivně účastnil květnového povstání. Již koncem dubna se na nádraží objevil vlak s vězni z koncentráku. Hlídali jej esesáci. Přes jejich odpor se podařilo studentům jako pracovníkům Technische Nothilfe dostat se k vězňům. Dostali povolení vynést z vagonu mrtvé. Vlak zde stál několik dní a studenti měli příležitost vězně zásobit jídlem. Praha byla prohlášena za otevřené město a vězni byli dopraveni do pražských nemocnic. Na nádraží v Roztokách přijel další ozbrojený vlak s pancéřovými děly. Železničáři jej záměrně pustili na slepou kolej. Vyjednávači se snažili dohodnout odzbrojení.…

Součástí filatelistické historie je měnová reforma, která byla vyhlášena 1. června roku 1953. Hodnota koruny byla devalvována v poměru 1 : 50. Do doby vydání první známky v nové měně – do 18. června 1953 - bylo oficiálně povoleno používat staré známky, ovšem v přepočtu jedna ku padesáti. Po dobu 18 dnů tak obíhaly v našem státě obálky oblepené neobvykle velkým počtem starých známek, což vypadá dnes skutečně kuriózně. Tak například namísto 60-ti haléřové známky se použily známky ve staré měně za 30 korun. První známka v nové měně byla vydána až 19. června 1953 a teprve potom byla ukončena platnost všech do té doby vydaných československých známek. Uvádíme dva příklady pardubických obálek z období probíhající měnové reformy:

Jsem velice potěšen, když se mi podaří vyluštit něco z obyčejného poštou prošlého dokladu. To je příklad zde uvedený. Adresátem byl gynekolog MUDr. Josef Hoščálek. Ještě dnes lidé u pardubických Bubeníkový sadů vědí, kde je Hoščálkův dům, v něm měl ordinaci. Kupodivu s jeho dcerou – lékařkou z ČSAV jsem byl před lety v kontaktu v jedné odborné záležitosti. Dr. Hoščálek byl ve 20. letech prvním asistentem na košické klinice pro ženské nemoce.

Dne 4. listopadu 2011 se uskutečnila exkurze členů našeho klubu do bývalého sídla gestapa v Praze – Petschkova paláce. Akce se zúčastnili společně členové mateřské pardubické organizace a členové pražské pobočky. Průvodkyní byla paní Lenka Švecová – členka našeho KPP. Petschkův palác nechal v letech 1923 – 1925 postavit bankéř dr.Julius Petschek podle návrhu architekta Maxe Spielmanna. Je to novoklasicistní moderní železobetonová budova, která sloužila jako Bankovní dům Petschke a spol. Budova byla už tehdy plně klimatizovaná, měla potrubní poštu, telefonní ústřednu, černobílou i barevnou tiskárnu, výtahy páternostery, bankovní trezory, atd. V roce 1938 přenechal bankéř za 5,5 milionů korun v tehdejší měně budovu československému státu a emigroval raději do Anglie, jelikož jeho rodina byla židovského původu. Jeho potomci v…

(*8. 12. 1930, +17. 9. 2011) Na konci kalendářního roku 2011 jsme dostali do redakce v dopise naší členky paní Anny Bekárkové zprávu o úmrtí její sestry paní Marianny Košťálové – Kelton v září m.r. Paní Marianna se narodila 8. prosince 1930 v Pardubicích, kde navštěvovala i obecnou školu a po válce Obchodní akademii. „Za války, po smrti našeho otce, kdy jsme museli odejít z Veselky, žila v Rovni a tam navštěvovala měšťanskou školu“, vzpomíná její sestra. Po absolvování pardubické Obchodní akademie studovala Marianna Košťálová rok jazyky v Ústavu anglických panen v jihočeské Štěkni.

Jiří Gruša (1930 -2011) a Václav Durych (1930 – 2011) Na pardubickém městském hřbitově se nachází v těsné blízkosti hrobu rodičů Jiřího Gruši opuštěný hrob novináře Václava Durycha (1863 – 1897), otce výrazného českého spisovatele Jaroslava Durycha (1886 – 1962). Více o něm v článku Jaroslav Durych a Pardubice ve Zprávách KPP č. 11-12/2001. Rok 2011 přinesl shodou okolností dvě smutné zprávy, které mají souvislost se zmíněnými hroby. Dne 28. 10. 2011 zemřel v Německu ve věku 73 let básník, esejista, prozaik a diplomat Jiří Gruša (1938-2011), pardubický rodák a absolvent místního gymnázia.

Jednou z velmi rázovitých postaviček starých Pardubic byla ještě po druhé světové válce paní hraběnka 1/ Helena von Balthasar žijící v domě čp. 559 ve Škroupově ulici v Pardubicích (vedoucí od dnešní veterinární nemocnice k Matičnímu jezeru, čp. 559 je v tomto směru na pravé straně). Tato šedovlasá dáma (kdysi s kaštanovými vlasy) upoutávala na sebe pozornost širokým kloboukem, liškou kolem krku a hůlčičkou. 2/ Tak mi ji roku 1992 ještě popsal p. Jan Schicker (nar. 1918 v Dolním Babákově), příslušník rodiny, jež dříve sloužívala rodině Balthasarů jako lesníci, zahradníci či komorníci. Byla vdovou po „polním maršálku“ Balthasarovi a ač s ním měla syna Hanse, v pokročilém věku již byla jako stará dáma spíše na děti alergická. Zřejmě se jí smály, protože pro ně byla doslova „zjevením“ z 19. století. Sama prý pocházela z rodiny…

Velkou zásluhu na tom, že se šedesátým létům minulého století dodnes říká zlatá, měly nejen rozhlas a televize, ale také sešitový měsíčník určený především členům malých divadelních scén, které vznikaly v té době po celé republice jako houby po dešti. Vydávalo jej od roku 1963 ministerstvo školství a kultury v nakladatelství Orbis. Vznik i existenci časopisu s výmluvným názvem Repertoár malé scény vyvolala skutečně potřeba pomáhat amatérským i profesionálním divadlům malých forem při vytváření repertoáru. Přinášel divadelní i prozaické texty, pásma poezie, písně včetně notových záznamů, náměty na krátké skeče, pantomimické scénáře, slovem i obrazem informoval podrobně o nových inscenacích významných souborů, jako byla nejen pražská divadélka Semafor, Rokoko, Na Zábradlí či Paravan, ale i nové nekonvenční mimopražské stánky…

Rok 1933, pokračování Odsouzeníhodný čin! Novostavba Capouškova hostince v Pardubičkách v kolonii byla poškozena několikrát neznámým vandalem, který na čistou zdi s imitací mramoru hodil láhev s černou barvou. Způsobil tím značnou škodu, neboť část zdi muselo být vysekáno a znovu upraveno. „Je to několikátý trestuhodný čin, který byl na této novostavbě spáchán. Bylo by dobře, kdyby pachatel byl vypátrán a příkladně potrestán.“ Žebroty v Pardubicích ubývá. „V podzimních a zimních měsících bývá žebrota v Pardubicích velmi rozšířena. S příchodem jara ji rychle ubývá. Nyní již tu nepřejde ani polovina žebráků, jako v minulých měsících.“

Poměrně známou skutečností v Pardubicích je, že v místech, kudy dnes prochází přes náměstí Republiky silniční průtah městem, tekla v minulosti řeka. Původně zde protékalo jedno z ramen Chrudimky, po příchodu Pernštejnů do Pardubic zde od přelomu 15. a 16. století protékal tok tzv. Městské řeky. Voda před Zelenou bránou tekla až do počátku roku 1910. Zelená brána tvořila od počátku 16. století hlavní vstup do města a proto zde vodní tok překonával most. Nejprve to býval most padací jako součást opevnění města, v pozdějších dobách to byly již stálé dřevěné mosty. Ten poslední pocházel z roku 1886 a byl již kovový. Sloužil jako spojnice mezi Zeleným předměstím a Starým městem až do roku 1910. Unikátní jsou však fotografie již zasypaného koryta Městské řeky, přes které již vedla silnice, a opodál stál již zmiňovaný most z roku…