Zprávy 3-4 / 2021

Ve vánočním čase roku 2020 mě zasáhla zpráva, že zemřel pan Jindra Hojer. Jako kdyby nezemřel jen pan Jindra Hojer, ale jako kdyby se potopil celý kontinent, který bych si mohl nazvat Foglarie, kontinent, v jehož srdci k nebi šplhá pohoří Rychlých šípů. Nezbývá než číst knihy a vzpomínat…

Ve středu 21. prosince 2020 zemřel významný holický a nadregionální fotograf, pan Ladislav Formánek. Pan Formánek se narodil 11. července 1949 v Holicích, kde také navštěvoval základní školu. Střední školu absolvoval v Novém Městě nad Metují. Celý jeho profesní život byl svázán se zaměstnáním v podniku TOS Holice, kde pracoval téměř 30 let.

V prosinci 2020 zemřela naše dlouholetá členka paní Jarmila Rýznarová (nar. 13. 12. 1929), bývalá úřednice Východočeských tiskáren v Pardubicích. Paní Rýznarová se stala v našem městě známou jako předsedkyně Esperant. klubu Dr. S. Schulhofa, jenž navázal úspěšně styky s mnoha obdobnými kluby v zahraničí. Paní Rýznarová (členka KPP od roku 1983) o činnosti pardubických esperantistů ráda psávala do našich Zpráv KPP (informační skříňku měl klub na třídě Míru). Poslední rozloučení s J. Rýznarovou se konalo v pardubickém krematoriu 10. prosince 2020. Čest její památce! Redakce Zpráv

Starobylý nález. Při regulačních pracích na řece Chrudimce bylo ve dnech kolem 10. 8. 1927 odkryto na levém břehu řečiště množství zčernalých dubových kůlů, asi 50, buď kolmo zaražených nebo vodorovně položených. Kromě nich byla objevena též sekerka, tuří roh a půlka mlýnského žernovu, asi 80 cm v průměru. Místo nálezu jest pod Vinicí, nedaleko schůdku od umělé skalky a pěšiny východní, jež sestupují z Pardubiček ke koupeli k řece. Nelze nám určitě udati, co v tomto místě stávalo, ale můžeme vysloviti domněnku, že tam býval malý mlýnec, buď pro ves nebo pro klášterní dvůr, vypálený v roce 1421 za husitských válek. Pardubičky jinde žádný mlýn neměly a byly odkázány na Nemošice a Mnětice.

Na stránkách Zpráv Klubu přátel Pardubicka pravidelně sleduji příspěvky na téma Zámeček, resp. úpravy prostoru popraviště u něj. Vyjevuje se mi tak drama, kdy na straně odpůrců projektu narůstají emoce, tón mi někdy připadá až hysterický, zároveň ale chápu důvody pro tuto emoční vypjatost – přese vše mašinérie nezvratitelných změn popraviště u Zámečku pokračuje dál. Navštěvoval jsem tato místa vcelku pravidelně, většinou mimo oficiální akce. Oceňoval jsem jejich decentní úpravu, možnost posadit se a vnímat atmosféru. Někdy jsem tu na konci školního roku nechal květinu, dostal-li jsem od některého z žáků nějakou. (Jako učitel-muž většinou dostávám čokoládu.) Nikdy mi tu nechyběly podrobné informační cedule, nebo dokonce snad multimediální expozice. Zastávám ten názor, že by měl člověk vstupovat na taková místa již poučen.…

Od roku 1991 je na ohradní zdi u hrobu zasloužilého starosty Pardubic V. Bubeníka (1828-1879), tedy u hrobu II. R/37 na t. zv. novém hřbitově umístěna nápisová deska „Rodina Vamberova“ ze zrušeného hrobu I. I/16 na starém hřbitově, kde byly m.j. uloženy ostatky bývalého ředitele pardubického cukrovaru F. Vambery (1860-1949). Vzniká logická otázka, jak se to stalo a hlavně proč? Iniciátorem přemístění byl Vamberův vnuk ing. František Vambera z Hradce Králové, jenž mi v osobním dopise z 10. února 1991 vysvětlil, že jeho babička Anna, provdaná Vamberová, manželka ředitele cukrovaru, byla rozená Bubeníková (zemřela roku 1892). Byla dcerou Emanuela Bubeníka (nar. 1868), jehož příbuzenství se starostou Václavem Bubeníkem nelze bohužel odvodit z genealogického schématu rodiny Bubeníků (viz sešit 13 edice AB-Zet Pardubicka od F. Petra „Václav…

Příběh, který se pokusím vyprávět, se začal odehrávat již před padesáti lety. Osoby, o kterých zde budu psát jsem potkal a poznal buď osobně, anebo mi o nich vyprávěl člověk nejpovolanější, syn hudebního skladatele Casimira Oberfelda. Píše se duben 1966, a já dostávám úkol od vedení Cestovní kanceláře mládeže v Praze, převzít na hraničním přechodu Pomezí u Chebu VIP skupinu, která přijede na studijní cestu z Institute Universitaire de Hautes Etudes Internationales z Lausanne, Švýcarsko. Tuto skupinu budu doprovázet jako jejich vedoucí a průvodce na našem území až do Bratislavy. Studenti, kteří nebyli z chudých rodin, přijeli luxusními auty a já jsem dostal přidělené místo v Citroenu DS-19 s nímž jsem celou jízdu absolvoval. Můj sen, svézt se tímto autem, se stal skutečností. Členem skupiny je i nenápadný mladý student jménem…

Narodila se 24.11.1891 v Kostelci nad Labem jako Emilie Mouchová. Provdala se za Františka Přibyla (dvě děti). Od dvacátých let byla členkou KSČ. Po okupaci se zapojila do ilegální práce KSČ. Nabízí se otázka, proč udávala? V roce 1940 byla pozvána na gestapo v Pardubicích k „vysvětlení“. Jednalo se o tajnou manifestaci proti věznění E. Thalmanna. V druhé věci šlo o letáky. Dva měla ještě u sebe. Nejprve zapírala, potom uvedla jméno A. Lhotského. Bylo jí nabídnuto konfidentství, které přijala. Slíbila, že letáky bude nosit na služebnu a uvedla jména lidí, kteří je tiskli. Další akcí bylo pronajmutí bytu pro schůzku dvou ilegálních pracovníků. Šla se poradit s A. Aschenbrennerem, zda přijmout. Ten ji poradil, ať schůzku umožní. S kolegou se ukryl v protějším domě a vikýřem sledovali, kdo k Přibylové vchází. Skupina osmi gestapáků je pak…

Když jsem v č. 1-2/2021 v recenzi na knihu J. Pleskota a J. Řeháčka „Pardubice na starých pohlednicích“ (vyd. Baron Hostivice 2020) mezi řádky poukázal na prospěšnost analýzy textů na nich, pořízených jejich odesilateli, netajil jsem, jak některé z nich pěkně nasvítí t. zv. všední den v našem městě. Začnu pohlednicí domu U Jonáše, kterou odeslal sochař B. Vlček jakési „velectěné paní“ (s. 29). Jde v podstatě o přání k Novému roku, popiska J. Řeháčka uvádí, že pohlednice pochází z roku 1906. To už měl B. Vlček za sebou reliéf na Zelené bráně s Ješkem z Pardubic u Milána roku 1158. Tato jeho práce podle kartonu M. Alše pochází z roku 1903 (s. 76 aj.) Bohumila Vlčka (nar. 8.11.1862 ve Světlé nad Sázavou, zemřel 16.12.1928 tamtéž) lze tedy jen stěží vydávat za „pardubického sochaře“ (s. 91 – text u spodní pohlednice VČD, pro něž…

Ve státním okresním archivu v Pardubicích je několik archivních kartonů „pozůstalých“ po roku 1990 zrušeném církevním referátu ONV. Chci tu poděkovat Mgr. Ladislavu Hlouškovi, řediteli SOkA, za laskavé svolení k jejich prostudování. Po únorovém puči (1948) nastala v ČSR pro křesťanské církve velmi nepříznivá situace, nejhorší však pro církev římskokatolickou, protože měla své vedení za hranicemi ve Vatikánu, jenž byl komunistickou propagandou V. Kopeckého a A. Čepičky nazýván „agenturou amerického imperialismu“. Na papeže Pia XII. (vl. jménem E. Pacelliho) byly jako na přesvědčeného antikomunistu sbírány pomluvy, jež měly zpochybnit jeho odmítavý vztah k nacismu (podobně se to odehrávalo i ve vztahu ke královéhradeckému diecéznímu biskupovi M. Píchovi, jemuž podléhal pardubický vikariát i arciděkanství v Kostelní ulici u sv.…