Zprávy 5-6 / 2006

Zdeněk Bičík patří k nepřehlédnutelným postavám Pardubic období druhé poloviny dvacátého století. Jeho zásluhy o poznání historie Pardubicka a o její neúnavnou popularizaci, jeho působení v pardubických archívech a v muzeu, ale i jeho zásluhy o pardubický sport opravňují konstatování, že Zdeňkovi Bičíkovi patří místo i v pomyslném ?Pardubickém Slavínu.? Níže uvedené řádky budiž skromným příspěvkem k tomu, aby životní dráha Zdeňka Bičíka nebyla zapomenuta ani až my, kteří ho pamatujeme, tu už nebudeme...

Václav Křivka se narodil 11. srpna 1921 ve Starých Čívicích. Maturoval na pardubické reálce v roce 1940. Po maturitě nastoupil do zaměstnání v n. p. Synthesia Semtín na oddělení nitrocelulózy. Po nešťastné havárii s kyselinou dusičnou a vyšetřování na Gestapu v Pardubicích odešel ze Synthesie do Parama, kde sloužil jako laborant v podnikové laboratoři. Po válce se stal vedoucím parafínky, kde pracoval až do důchodu.

V sobotu 11. února t. r. zemřel náhle ve věku 72 let pan Zdeněk A. Cinkan, narozený 12. července 1933 ve Slatiňanech, dlouholetý člen KPP, bývalý vedoucí jeho turistického odboru a věrný spolupracovník našich Zpráv.

Dne 29. června 2005, krátce po oslavě 82. narozenin, zemřel v Pardubicích po dlouhé nemoci přední český historik pedagogiky a školství, prof. Dr. Josef Cach, CSc., vědec, badatel a pedagog evropského formátu. Jeho úctyhodné dílo čítá do dnešních dnů 31 monografických prací a více než 250 odborných a vědeckých studií a pojednání. Ve 20. století se tak po Otakaru Kádnerovi stal v českých zemích druhým velkým syntetikem dějin výchovy, vzdělávání a školství.

Když vznikla v roce 1899 Státní průmyslová škola v Pardubicích, asi nikdo nemyslel na dobu její existence. Přišel však školní rok 1950/51 a nastalo přestěhování školy do Chrudimi. Byla to pro nás nepříjemná změna, protože jsme měli před sebou poslední rok studia a přípravu na maturitu.

Kdykoliv vyjdu na lodžii bytu ve 13. patře na sídlišti Dubina, vstoupí mi do zorného úhlu pardubická věznice a nelze nevzpomenout. V padesátých letech minulého století v ní několik týdnů nedobrovolně pobýval můj otec Dr. ing. Jindřich Steinitz a deset let nejnadanější a nejušlechtilejší bytost mého života, Dagmar Šimková.

První zpráva o živelné pohromě v obci Urbanice je z roku 1873. Toho roku vypukl velký požár v čp. 14, které dříve patřilo Navrátilovým. Požár se rychlostí blesku přenesl na sousední domy (napomohl tomu vítr i dosud doškové střechy). V krátkém čase shořelo 12 domů! Zbývá dodat, že pohořelým přispěl stavebním materiálem Theodor Thun ? Hohenstein, držící choltický velkostatek.

Dalším známým bohdanečským podnikatelem byl Josef Ševčík. Narodil se 25. února 1900 v sousední vsi Bukovka v rodině drobného zemědělce, která si přivydělávala pletením rákosových rohoží různého druhu (na podbíjení stropů, tzv. stínovky, plachty z bakovského rákosu apod.). V osmnácti letech musel narukovat na vojnu do světové války. Byl na frontě v Rusku a pak v Itálii, kde byl raněn a konec války přečkal v lazaretu. Po absolutoriu pardubické dvouleté obchodní školy nastoupil jako praktikant u Zemědělského družstva v Pardubicích, kde měl na starosti nákup obilí za výhodnou cenu.

Mezi filatelisty zabývajícími se dokumentováním 2. světové války mají sběratelskou a historickou hodnotu dopisy či lístky z nacistických věznic a koncentračních táborů. Sám některé vlastním a další jsem nejednou viděl na filatelistických výstavách. Věděl jsem, že i v Pardubicích bylo vězení gestapa, ale nějakou celistvost odtud jsem zatím neměl příležitost vidět.

Jsou to velmi smutné vzpomínky. V roce 1939 byla vyhlášena arizační opatření. Už v březnu se v Pardubicích objevily dvojjazyčné nápisy ?Židovský obchod? a brzy potom byli postiženi židovští lékaři a advokáti. V srpnu 1939 nesměli už židé používat plovárnu a byl jim zakázán i přístup do městských lázní, až na jedno odpoledne v týdnu. Nesměli navštěvovat restaurace a vinárny. Museli nosit žlutou židovskou hvězdu. V nádražní restauraci byl pro židy vyhrazen zvláštní stůl.