Zprávy 5-6 / 2015

Rok 1942 Cikán okraden cikánem! ?I to se stává, že cikán okrade cikána. 22letý cikán Stanislav Čanda z Hostovnice vloudil se do vozu cikána Josefa Růžičky ve Starých Jesenčanech a podle obžaloby odcizil 300K a synovi Jaroslavovi nové šaty. V Pardubicích odcizil J. Kubizňákovi boty. Krádež bot Čanda popřel a tvrdil, že je koupil od vetešníka. Obžaloba na krádež 300 K ve voze byla při hlavním přelíčení u chrudimského trestního senátu vzata zpět, když Růžička řekl, že peníze prý dodatečně našel. Čanda byl odsouzen na 7 měsíců do těžkého nepodmíněného žaláře.? Falešná žena četníka! V Pardubicích byla zatčena 23letá Miloslava Stanislava nestálého bydliště. Byla stíhána delší čas pro podvody, jež spáchala na obchodnicích a soukromnících. Vydávala se za manželku některého četníka, jehož jméno si předem zjistila a vypůjčovala si peníze, už…

Do roku 1920 KREČMER Václav Bydlel v Praze-Bubenči, Ovenecká ulice. Dopisem z 14. května 1913 se obracel na Aviatické družstvo v Pardubicích a nabízel svůj ?vynález? letadla, víceméně klasického uspořádání, avšak s dosti velkou šípovitostí. Mělo být opatřeno jedním výškovým kormidlem vpředu, jedním vzadu. ?Pakli by velectěné družstvo svou vzácnou pozorností výzkumy mé vyznamenati ráčilo (?) jsem ochoten ponechati tyto velectěnému družstvo k disposici.? ?Nabídka? nejspíše zůstala bez odezvy. Více o V. Krečmerovi není mi známo. KREJČÍ Josef Městský hajný v Pardubicích. Na jaře 1911 mu měl městský radní, továrník František Dvořák nařídit, aby při letovém provozu na cvičišti udržoval pořádek. Dopisem z 30. prosince 1911 prosil Družstvo o jakoukoli odměnu. Nenalezl jsem doklad, že by jakoukoli odměnu z prostředků Družstva dostal.…

Stará vila hrabat Larischů, postavená pro ně roku 1885 slatiňanským architektem F.Schmoranzem st. (1814-1902) v Pardubičkách, upoutává na sebe pozornost kolemjdoucích rekonstrukčními pracemi. Vila by po své rekonstrukci mohla zásluhou ČSOL a o.s. Zámeček sloužit jako muzeum protifašistického odboje na Pardubicku. Nedaleko se totiž nachází popraviště, na němž za heydrichiády našlo svou smrt mnoho vlastenců (m. j. i občané vyhlazené vsi Ležáky na Chrudimsku). Historické osudy vily a jejích majitelů jsem podrobně připomněl ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka (ročníky 1991 a1992) delším seriálem historických studií, jež prokázaly, že tudy kráčely nejen naše, ale i evropské dějiny. Prvním majitelem Zámečku byl totiž Jiří hrabě Larisch-Mönnich (1855-1928), známý především svou proslulou ženou hraběnkou Marií, považovanou obecně za ?kuplířku?…

Roku 2002 vyšla v nakladatelství H+H Jinočany kniha divadelního a literárního historika Jaroslava Švehly (1901-1991) ?Jan Otto ? kus historie české knihy?. Autor v kapitole věnované rodině tvůrce Ottova slovníku naučného uvádí, že nakladatelův děd Josef Otto, narozený 25.dubna 1776 v Pardubicích, působil pak v našem městě jako lékař. Údaj J.Švehly potvrzují Sakařovy ?dějiny Pardubic nad Labem? (2.díl), kde prof. J.Sakař doplňuje (s.140), že Josef Otto provozoval svou praxi od roku 1797 jako ?subjectus chirirgiae? na Bílém předměstí v domě čp.88 (dnešní Husova ulice) vedle t. zv. Švankalovského mlýna. Zde také roku 1818 zemřel na vodnatelnost ve věku pouhých 43 let. Dům později shořel. Z manželství s Kateřinou Svobodovou se mu v Pardubicích narodil 1.prosince 1799 syn František, pozdější vojenský lékař v Polsku (viz foto), působící pak…

Dámy a pánové, můj příspěvek se bude týkat agenturního radiospojení z krátkého období před a po atentátu, kdy spojení s Londýnem bylo téměř výhradně záležitostí SILVER A. Nemohu se bohužel vyhnout tomu, abych neřekl i to, co je zde všem již dobře známo, jinak by souvislosti byly nezřetelné. Za 6 dní - 15. ledna - to bude 73 let, co se svobodníku Jiřímu Potůčkovi-Tolarovi podařilo navázat oboustranné spojení mezi radiostanicí LIBUŠE a Vojenskou radiovou ústřednou ve Woldinghamu u Londýna.

Inventář školy Materiální vybavení Lidové školy zemědělské Opatovice nebylo vzhledem k délce jejího působení nikterak závratné. Škola neměla ani vlastní budovu, což je vzhledem k osmihodinové týdenní výuce pochopitelné. Ke svému fungování využívala budovu v areálu poblíž zemské vychovatelny, ta však nebyla zřejmě dostatečně vybavena. Ještě v květnu 1944 se škole nedostávalo dokonce ani skříně k ukládání písemností či pomůcek. Tuto skutečnost vyřešil školní výbor na své schůzi schválením zakoupení jedné skříně. Dále se výbor usnesl, že je třeba obstarat nádobí pro školní kuchyni. První školní rok se tedy již blížil svému konci a škola neměla všechny pomůcky potřebné k výuce.

Latinská slova Ex libris znamenají ?z knih? a v evropském prostoru se od středověku používala k označení vlastnictví knih. Knihy bývaly velmi drahé a tak vlastníci ? obvykle šlechtici, kláštery nebo církevní hodnostáři začali své knihy označovat nejčastěji na vnitřní stranu desek vlepeným lístkem s erbem, také třeba rodovým heslem, později třeba obrazem sídla nebo klášteru. Tato exlibris se stala zájmem sběratelů. Ke konci 19. století si sběratelé a milovníci knih si nechali vytvářet svá exlibris např. s motivy jejich povolání, s motivy rodných měst a později se použitým motivům přestaly klást meze. A zrodilo se i sběratelství těchto nových exlibris ? které už nebyly vlepovány do knih, ale byla často vytvořena známými autory a vytištěna jako malý grafický list a také byla podepsána autorem. Já patřím také ke sběratelům exlibris a část…

Ve druhém díle seriálu o historii Klubu přátel Pardubicka jsme se věnovali období, kdy byl klub součástí Východočeského muzea. Roku 1970 nastoupil do funkce ředitele Východočeského muzea Pardubice Fr. Koubek. Ten se dohodl s vedením města na převedení KPP pod Městskou informační službu, která byla zřízena v roce 1967. K samotnému převodu došlo v lednu 1971. Důvodem tohoto řešení bylo pravděpodobně plánované spojení pardubického a hradeckého muzea, kde by existence KPP nebyla žádoucí.

Dnešní Klášterní ulice do konce 19. století neexistovala. V místě, kde vychází Klášterní ulice z Pernštýnského náměstí, byl po staletí vstup do kláštera minoritů, který zde byl od roku 1532. Někdy před rokem 1665 se minorité uzavřeli před okolním světem tím, že přístup z náměstí do dnešní Klášterní ulice zahradili dvoupatrovou branou se zvonicí ve věžičce, původně dřevěnou, od roku 1701 zděnou. V polovině 18. století při klášteru fungovalo šestileté latinské gymnázium. Řád byl zrušen roku 1786. Po zbourání brány roku 1890 se otevřel vstup do prostoru zrušeného kláštera, který se stal veřejnou ulicí, pojmenovanou roku 1930 Klášterní.