Zprávy 7-8 / 2000

V dubnu se dožil devadesáti let náš člen Jaroslav Novák. Narodil se 22. 4. 1910 v Husově ul., kde je restaurace ?Na Haldě?. Přiženil se do Jindřišské ulice. Zde žil do r. 1975, kdy byl jejich dům zbourán před výstavbou Karloviny. Od té doby žije v Polabinách.

1) Ihned při odevzdání své funkce jako velitel náhradního praporu za okupace v roce 1939 ukryl jsem jeden úplný mobilizační plán (3. žel. stav. roty) a uschoval jej mezi písemnosti, které byly vyvezeny pod záminkou, že se jedná o musejní materiál, do musea města Pardubic, kde mob. plán byl po celou dobu okupace a po květnových událostech vrácen žel. pluku. Byl nám pro nové přípravné organisační práce útvaru 8968 vítanou pomůckou (Hlášeno č.j. 8 dův. dne 21. VI. 45 žel. plukem MNO, vzato na vědomí výr. č.j. 149 dův., hl. št. žen. 1945).

O odboji v Pardubicích v letech 1939 - 1945 byla napsána řada pojednání. V současné době se podařilo získat dosud neuveřejněné doklady z tohoto období z pozůstalosti plukovníka železničního pluku (později ženijní brigády) v Pardubicích, Karla Kašpara. Plk. Kašpar se narodil 22. července 1890 v Rokycanech a přestěhoval se později do Pardubic. Vojenskou dráhu začínal v letech 1904 - 1908 jako kadet v rakouské armádě na vojenském gymnáziu ženijní služby v Korneuburgu u Vídně. V letech 1908 - 1918 působil v rakouské armádě při vojenských stavbách železnic a mostů v polské Haliči. V roce 1918 vstoupil do československé armády v hodnosti kapitána.

Letos 11. července uplyne 25 let ode dne, kdy se podařilo lokalizovat místo, kde kdysi stával legendární klášter opatovický. Jak to tehdy bylo? Musím své vyprávění začít poněkud zeširoka a vrátit se do svých klukovských let. Psal se rok 1944, prožívali jsme poslední válečné vánoce. Pamatuji si, že jsem pod stromečkem mezi dárky nalezl knihu Zdeňka Vavříka ?Kolovrat?, která obsahuje hezky a poutavě vyprávěné pověsti z východních Čech. Bydleli jsme tehdy ve Chvalech - dnes je tento bývalý městys již součástí Prahy - a já, přestože jsem rodilý Pražák křtěný Vltavou, jsem cítil k východním Čechám jakýsi domovský vztah. Pocházeli odtud moji rodiče a do Spytovic k prarodičům a k tetě jsem jezdíval na každé prázdniny.

(Přetištěno s drobnými úpravami z Výroční zprávy Památkového ústavu v Pardubicích za rok 1997) V dubnu roku 1997 jsem podal na MK návrh na zapsání části Pardubiček (hřbitov a blízké okolí) do Seznamu nemovitých kulturních památek. Jedná se o parcely nebo jejich části evidované pod p.č. 52/26, 25, 17, 52/10, 52/14, 24, 4O2/l, 52/33, 52/29, 49/10, 52/25. Celkový rozměr představuje přibližně plochu velikosti dvou hektarů. Hlavním důvodem pro zapsání do seznamu NKP byla snaha zajistit zvýšenou ochranu místa a jeho bezprostředního okolí významného výskytem archeologických nálezů z 12. až 16. století.

Aktivity barona Artura Krause byly již většinou popsány. O jedné z málo známých informovaly noviny ?Východočeský kraj? (č. 51 z 15. 12. 1939) v článku ?Cikánská pardubická kapela?. Píše se tu m. j.:

V roce 2002 si pardubická veřejnost připomene významné kulaté výročí, neboť před 90 lety otevřel pardubický rodák baron Artur Kraus první lidovou hvězdárnu v Čechách.

Na jaře 1939 postihla naši zemi další katastrofa - tentokráte politického rázu. A jako kdyby ten rok tato pohroma nestačila, začaly opět povodně. Labe vystoupilo ze břehů a zaplavilo louky a pole v okolí Rybitví a Lhotky. Během války byly několikráte bombardovány i blízké Pardubice (především dnešní Paramo, dále letiště, nádraží a některé městské čtvrti, několik bomb dopadlo i na sousední Rosice nad Labem). Rybitví nebylo nálety poškozeno, i když pět bomb dopadlo na pozemek pana Fiňka a poškodilo jeho dům (čp. 10). Šestá bomba dopadla na silnici vedoucí do Černé. Ta však nevybuchla a byla po několika dnech odstraněna.

Často, když jsem před léty čekávala v Sakařově ulici na stanici trolejbusu, vybavovaly se mně vzpomínky na bývalou Bubeníkovu ulici, jejíž existenci smazal čas. Měla stejný směr, ale její východní část mizela v polích a lukách. Tehdy jí projížděly jen povozy tažené koňmi a kočáry, v zimě za veselého zvonění rolniček sáně. Zde často projížděl kočár, na jehož kozlíku seděl pan Říha, zaměstnanec stavitele Kašpara z Winterovy ulice.

Když jsme se v létě toulali krajinou při horním toku Lužnice, našli jsme na turistické mapě v okolí Suchdolu nad Lužnicí zajímavé názvy zdejších samot - Paříž, Londýn, New York... Ty názvy se tu tradují již desítky let a byly uvedeny i na mapách, vydaných za minulého režimu.