Zprávy 7-8 / 1998

Loni tomu bylo 90 let, co byl v Pardubicích vybudován vodovod. Co tomu významnému dílu předcházelo? Již v 16. století postavili páni z Pernštejna vodovod za účelem zásobování obyvatelstva vodou. Voda byla přiváděna z vodárny, zřízené v obci Srchu, dřevěným potrubím 5 km dlouhým do kašny před býv. budovu Obč. záložny na Pernštýnském náměstí. Při této vodárně byly zřízeny lázně.

(Aneb jak se Prodaná nevěsta v Pardubicích postarala o to, že vyhodili tajemníka KSČ.) Výraz ?vládní vojsko? je pro příslušníky mladší generace pojmem už téměř neznámým, ba i mnozí dříve narození si vzpomínají jen mlhavě. Připomeňme si tedy nejdřív, že šlo o české vojenské útvary v Protektorátu Čechy a Morava, zřízené za německé okupace po likvidaci čs. armády v roce 1939. Tyto útvary vznikly z části jejího sboru profesionálních důstojníků a poddůstojníků. Tato špatně vyzbrojená, německým velením kontrolovaná symbolická jednotka, čítající asi 7 000 mužů, byla určena především ke strážní službě. Nás však více než tato její činnost zajímá vojenská hudba vládního vojska a zvláště pak její vztah k Pardubicím.

Pro regionální historiky pardubického okresu je tak trochu zahanbující skutečností, že se o otázkách židovské komunity v pardubickém okrese ve vztahu ke 2. světové válce psalo jen velmi málo1).

Vyprošťování vraků ztroskotaných bojových letadel z období druhé světové války a snahy, vedoucí k osvětlení osudů jejich posádek, je zcela novou, dalo by se říci moderní záležitostí, vzniklou brzo po roce 1945. U nás se tento zájem rozvinul plně až po roce 1989. Do této doby nebyla činnost ?leteckých archeologů? určitými orgány ráda viděna. Letadla a letci západní zde v mnohém směru nevyhovovali, což je vlastně krutou ironií. Vždyť v Čechách nejčastěji nalezli svůj hrob právě angličtí a američtí letci, bojující proti tehdy fašistickému Německu. Když se pak jednalo o stroj německý, tak snaha o jeho vyzdvižení se rovnala téměř poukazu na kriminál.

V roce 1998 si připomínáme 60. výročí pohnutých událostí roku 1938. Avšak už roky předtím si vojenští představitelé tehdejší Československé republiky uvědomovali nebezpečí, které hrozí naší republice.

Narodil se roku 1830 a jmenoval se František Štěpánek. Ve službách města Pardubic působil přes čtyřicet let, a to jako městský hajný v bělobranské dubině, městský strážník, ponocný a nakonec jako noční strážník. S manželkou Annou (1825-1907) starostlivě vychovali a vzdělání poskytli svým dvanácti dětem. Byl jednou z typických figurek města, člověk počestný i rozšafný. Jeho vysoká urostlá postava s patriarchálním vousem vzbuzovala respekt u všech občanů, a to i přesto, že byl známý jako velký dobrák. Při svých nočních službách vždy obětavě doprovázel a chránil opozdilce před možným úrazem na jejich cestě k domovu. Ještě jako kmet ve výslužbě se stal vyhlášeným pletařem rybářských sítí. Zemřel 17. září 1913 v požehnaném věku 83 let. Teprve den před svým skonem ztratil řeč. Pohřbu se korporativně zúčastnila městská policie, mnoho přátel i…

Firma Prokop a synové patřila a patří mezi nejznámější pardubické firmy. O její historii bylo napsáno už v mnoha regionálních článcích a publikacích, proto se zde z hlediska faktografie omezíme jen na nejnutnější údaje. V roce 1864 založil Josef Prokop, bývalý hodinář v Úzké ulici na místě dnešního Východočeského divadla výrobu razítek a vinět. Později založil slévárnu, kterou přenesl roku 1870 na dnešní třídu Palackého. Slévárna Josefa Prokopa stála původně na dvoře č. 50 v Žižkově ulici. Dvůr patřil jeho švagrovi J. Bednaříkovi. 9. 3. 1867 koupil za 2 250 zl. od kolaře Jana Soukala poslední dřevěnou chalupu se zahradou na Zeleném předměstí (dnešní Třída míru čp. 24). O několik roků později zakoupil vedle hostince ?Mexiko? v Palackého tř. č. 32 zmíněný pozemek, na kterém založil nynější slévárnu a strojovnu.

Pokrokářský novinář a politik Alois Hajn se narodil 30. května 1870 v Solnici v podhůří Orlických hor. Vystudoval gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Potom studoval filozofickou fakultu v Praze a ve Vídni. Patřil názorově k t. zv. pokrokové mládeži ovlivněné T. G. Masarykem. Jeho bratr Antonín (1868 - 1949) byl v roce 1894 odsouzen v procesu s t. zv. Omladinou na 1 a půl roku vězení. Alois Hajn v letech 1894 - 97 pracoval jako novinář v protiklerikálních časopisech Lid a Ruch v Kolíně, roku 1896 vystoupil z katolické církve.

Na podzim roku 1843 přišel do Pardubic jako fysicus čili městský úřední lékař mladý nadšený vlastenec MUDr. Josef Bojislav Pichl (1813 - 1888). Tehdejší provincionální město s necelými čtyřmi tisíci obyvateli včetně vojska (převážně jezdeckého, které zde bylo již desítky let domovem) mu dávalo víc než dost příležitostí k jeho buditelským aktivitám, hlavně k probuzení českého společenského života. Jeho přičiněním se např. v roce 1845 hrálo v Pardubicích první české divadelní představení (Štěpánkovy ?Berounské koláče? v provedení Suvarovy divadelní společnosti), jeho zásluhou tu koncertoval houslista evropského formátu Ferdinand Laub a když na podzim 1847 byla v Pardubicích sloužena zádušní mše za zemřelého Čecha par excellance Josefa Jungmanna, bylo Pichlovým dílem, že při ní bylo provedeno Mozartovo Rekviem a že v jednom jeho partu…

Kovářská rodina Blahnů, z jejíhož středu pochází Marie Magdalena, matka Barbory Clannerové a pozdější babička Karla a Eduarda Nápravníkových, je pro studium rodových vlivů na Františka Nápravníka nezbytná. Tradice tohoto rodu - kovářské řemeslo - není zcela nové. Toto kovářské řemeslo se dělilo po několik pokolení. Kovářem byl otec Marie Magdaleny Matyáš i Petr, její děd. Tento kovářský rod pocházel ze Žebráka. Jaké poslání přivedlo Maximiliana Jana Baptistu Ignáce Clannera, rytíře z Engelshofenu do Žebráku, se zatím v žádném materiálu neobjevuje, ale je zcela bez pochyb, že z tohoto městečka, kde nějaký čas bydlel v čp. 36, si odvedl nevěstu - Marii Magdalenu Blahnovou z čp. 29 do svého nového působiště Křesetic, obce ležící asi 7 kilometrů na jih od Kutné Hory, kde působil jako lesní správce.