Zprávy 7-8 / 1999

Nedávno jsem šel kolem budovy okresního soudu a ani jsem si neuvědomil, že před 50 lety byla tato budova na týden pro mne dost nepříjemným prostředím...

Profesor Řehoř byl nepochybně největší lékařskou osobností, jakou kdy Pardubice měly. Přišel sem na místo primáře interního oddělení nemocnice v roce 1925 z interní kliniky lékařské fakulty university Karlovy v Praze, kde získal svou vysokou lékařskou odbornost pod vedením proslulých internistů profesora Thomayera a profesora Pelnáře. Ti ho naučili přesně pozorovat, bystře hodnotit a trvale studovat zahraniční lékařskou literaturu. Řehoř denně četl francouzské a německé, v pozdějších letech také anglické a americké časopisy a monografie a svým drobným písmem si z nich pořizoval podrobné výpisky. Byl imponující pohled na jeho pracovnu v pardubické vile, kde na třech stěnách byly police, naplněné tisíci a tisíci těchto výpisků. Jeho působení jako pardubického primáře a ředitele nemocnice znám jen z jeho vypravování. Z jeho řečí zaznívalo…

Bylo to někdy v padesátých letech, když jsem jednou u staré reálky potkala neznámou paní, která mě zdravila. Když jsem se po ní udiveně ohlédla, přišla ke mně a povídala: ?Vy se divíte, paní Chudá, kdo vás to zdraví, protože mě neznáte. Ale já vás znám ze Řempa, protože vy pracujete na podnikovém ředitelství v Pardubicích a já ve skladu v Černé za Bory. A pozdravit jsem vás musela, protože jste mi zachránila život?.

První zpráva o ohni v Dašicích (kdy byly téměř celé ze dřeva) je z roku 1650 (záznam v radničním protokole města Dašice). Popis požáru chybí, ale dozvídáme se, že postižení občané města prosili místního hejtmana o dříví na vyhořelý radní dům. Vyhořel během 30. leté války. Z roku 1687 se zachovala zpráva o vyslané ?komisi? k jistému panu Matějovi Kučírkovi, který si stěžoval, že jeho stavení ?jest stálo vydáno ohni na pospas?. Jmenovaný totiž opakovaně požadoval dříví na obnovu svého domu. Komise však zjistila, že pan Kučírek zachází velmi neopatrně s osvětlením svého domu a tím nevědomě pomáhá vzniku požáru.

(Vzpomínka k 90. výročí založení bývalého AFK Přelouč) Přeloučští sportovci i místní senioři si připomenou v letošním roce 90. výročí založení místního sportovního klubu. Je známo, že bohatá činnost tohoto klubu bývá spojována se jménem jednoho z jeho zakladatelů, t.j. s panem Antonínem Deckerem. A právě jemu bych chtěl věnovat tuto osobní vzpomínku.

Na 25. června 1999 připadlo 80. výročí tragické smrti pardubického rodáka a od roku 1912 pardubického čestného občana Ing. dr. h. c. Otakara Trnky, býv. rakouského ministra veřejných prací.

Dobu tzv. heydrichiády, tj. nedlouhého období zvýšené perzekuce českého národa ze strany německého nacismu od konce května do první dekády července 1942, připomínají v Pardubicích památky, pomníky a pak pamětní desky. Jde předně o nejvýznamnější památník - Zámeček, vybudovaný v r. 1949 péčí a silami antifašistických organizací, které u nás po květnu 1945 vznikly. Dále o pomník postavený v lesíku mezi tehdy samostatnými obcemi Rosice nad Labem a Trnová, vybudovaný na počest telegrafisty čs. zpravodajského výsadku s označením Silver A Jiřího Potůčka-Tolara. Jiřího Potůčka-Tolara zastřelil český četník v poledních hodinách 2. června 1942, ve večerních hodinách téhož dne bylo na tzv. pomocném popravišti gestapa u pardubického Zámečku popraveno 40 českých lidí, převážně z okresu Pardubice, kteří byli hlavními pomocníky výsadku.1) Konečně tuto…

První kroky směřující k výstavbě letiště v Pardubicích byly provedeny na přelomu dvacátých a třicátých let. V době ohrožení nacistickým Německem vyvstala nutnost posílení obranyschopnosti našeho státu výstavbou velkých leteckých základen, které by doplnily tradiční letiště v Praze, v Brně, Olomouci a jinde. Po dostavění základny v Hradci Králové tak ministerstvo obrany na počátku třicátých let přistoupilo k zahájení výstavby Pardubic1). Ještě před tím zde ale byl 15. 12. 1929 založen Východočeský aeroklub. Letiště pak bylo slavnostně otevřeno 3. května 1932 a provoz na něm byl vojenský i civilní2). Prvním zde zformovaným útvarem letectva byla peruť číslo III. podřízená 4. stíhacímu leteckému pluku z Prahy-Kbel. Tvořily ji letky číslo 46, 47, 48 a 50, které byly vybaveny dvouplošnými stíhačkami Avia B-534. Bylo zde také stanoviště hlásné…

Už před lety při debatě se známým patriotem a předsedou Klubu přátel Pardubic panem A. J. Kubešem jsme hovořili o tomto vojenském útvaru. A. Kubeš měl k němu blízko, protože jako gážista u pluku sloužil dlouhá léta. Byl i u jeho počátku a jak se pamatuji, vzpomínal, jak bezprostředně po válce jezdili vojáci do Korneuburgu (západně od Vídně) pro železniční materiál. V tomto městě byl za monarchie železniční pluk a nástupnické státy si zde dělily bohatý materiál a odvážely domů. V našem případě to bylo do Pardubic a materiálu prý bylo hodně. Jisté problémy však byly s vojáky. Navrátilci z války a front už byli nasyceni války a jejich morálka byla nalomena. Nedalo se s nimi počítat, a tak se museli hledat mladí vojáci, kteří ještě vojně nepodlehli a s nimi se pak akce převozu prováděla. Tolik velice stručně z vyprávění A. J. Kubeše.

Konzervatoř v Pardubicích je nejmladší střední hudební školou v naší vlasti. Za dobu svého dvacetiletého trvání přinesla Konzervatoř v Pardubicích, jejíž absolventi dělají své škole čest nejen doma, ale i v zahraničí, už celou řadu významných podnětů svému kraji jak v oblasti hudebně interpretační, tak i v pedagogicko-osvětové.