Zprávy 9-10 / 2006

Úkolem historiků je popsat události, kterým později říkáme dějiny. Čerpají z pramenů písemných a méně je zajímá, co o těchto událostech v oné době soudili obyčejní lidé. Právě k takovým se počítám a dnes se chci ve svých vzpomínkách vrátit do prvých poválečných let.

V Pardubicích je již 15 let na Univerzitě Pardubice sídlo Spolku textilních chemiků a koloristů. Spolek textilních chemiků byl založen již v roce 1908 ve Dvoře Králové n. L. V tomto městě bývalo velké množství textilních továren; ? tkalcoven, prádelen, bareven a tiskáren. A byli to místní odborníci z bareven a tiskáren, kteří založili SPOLEK, který si dal za cíl informovat své členy o novinkách a pokroku při zušlechťování textilních výrobků.

Není již u nás tolik pamětníků na doby válečné. Je tedy užitečné si připomenout tehdejší zážitky. Válečná výroba a válečné úsilí bylo tehdy i v hlubokém zápolí a bylo do něho zapojeno velké množství našich lidí.

Národní obec fašistická (NOF), jejíž Vůdce R.Gajda v únoru 1935 musel odsedět dalších 14 dní za prohřešek proti zákonu na ochranu republiky a jejíž Fašistické listy byly v březnu úředně na půl roku zastaveny, konala 5. března 1935 v hostinci A. Štěpánka v Dašicích (čp. 58) důvěrnou schůzi. Jejím svolavatelem byl Josef Kovář ml. ze Zminného. Referovat měl redaktor J. Kozel z Kyšperka (dn. Letohradu), ten však nevystoupil. Přítomno bylo jen 12 lidí.11/ 17. března pak NOF v Pardubicích pořádala důvěrnou schůzi ?na Rybárně? u Matičního jezera,jejímž svolavatelem byl Josef Kovář ze Zminného (čp.16).

Každý rok v předvečer Velké pardubické se scházejí jezdci před hlavní pardubickou tribunou u pamětní desky kapitána Rudolfa Poplera, kde skládají slavnostní slib. Rudolf Popler se narodil v roce 1889 ve mlýně Jangelec u Vysokého Mýta. Už v mládí ho fascinovali koně, a tak se rozhodl stát jezdeckým důstojníkem. Za první světové války byl povolán do zákopů a teprve po jejím skončení se začal naplno věnovat koním. V roce 1925 odjel do Itálie, kde navštěvoval školy v Pinerolo a Tor di Quinto. Osvojil si tu italský způsob ježdění a styl přípravy skokového koně. Jeho život byl ale nejtěsněji spjat s Pardubicemi, tady bydlel, trénoval i závodil a po návratu z Itálie tu byl jmenován učitelem jízdy v Jezdeckém učilišti.

Díky starým kronikám můžeme nahlédnout do naší minulosti. Tyto pečlivě vedené zápisy nám odhalují a přibližují těžký život našich předků. Války, požáry a přírodní katastrofy pro ně byly těžkým břemenem, které přinášelo velké utrpení. Skloňte se před jejich pokorou, s jakou překonávajli tyto své potíže. Obdivuhodná byla jejich pospolitost v těchto krizových situacích. Myslím si, že bychom měli být hrdi na své předky a mnohé jejich vlastnosti by nám mohly být vzorem i v dnešní uspěchané době.

1. Z historie Pardubicka Pardubicko bylo osídleno od pradávna. V prvé polovině druhého tisíciletí před našim letopočtem sahala do východních Čech starší doba bronzová únětickou kulturou. Pak slezská kultura. Na ně navazovala halštatská kultura starší doby železné, na našem území nazvaná kulturou platěnickou (podle pohřebiště u Platěnic).

Dalším známým bohdanečským podnikatelem byl Václav Jelínek. Do Bohdanče se přistěhoval se svojí manželkou roku 1932, kdy koupil dům čp. 292 na rohu dnešní ulice Husovy, Škroupovy a Kosinovy. Ve stejném roce založil svoji firmu. V domě, který koupil, existovala již dříve rok či dva firma ševcovská, kterou vedl jistý pan Matus. Václav Jelínek se narodil roku 1898 v Sukohradech u Hořic. Pocházel z pěti dětí cukrovarnického dělníka Václava Jelínka, narozeného 5. 8. 1872 v Básnici u Dolní Dobré Vody, kde byl také v tamějším cukrovaru zaměstnán po celých 51 let! Václav byl jeho nejstarší syn. Jeho matka se jmenovala Anna (rozená Havelková). Václav Jelínek vystudoval dvouletou obchodní školu. Poté nastoupil do světové války. Ke konci války byl raněn a rakouské kapitulace se dočkal již ve známé karanténní stanici v Pardubicích na místě dnešního…

Sbor dobrovolných hasičů byl v Poběžovicích založen roku 1893 za starosty Antonína Ptáka. O rok dříve je v kronice zmínka o prvním požáru.¨Hořelo v č. 19 u Bažantů. Ve stejný rok hořelo ještě u Mašků v č. 3 a v Bártově hostinci.