Zprávy 9-10 / 1994

Dnes hovoříme s panem Josefem Schneiderem, bývalým šéfem čs. redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa, dnes členem Klubu přátel Pardubicka. 1/ V jakém období Jste pracoval v RFE? Ve Svobodné Evropě jsem byl plných 30 let, od roku 1953 do roku 1983. 2) Kdy a proč jste odešel z Československa? To bylo na jaře 1949, když mi komunisté zakázali veškerou novinářskou činnost. 3) Jaký byl Váš podíl na vysílání RFE a které významné spolupracovníky byste rád připomněl? Do Svobodné Evropy jsem přišel až dva roky po jejím založení, protože jsem tenkrát byl zrovna v Austrálii. Všechna lepší místa už byla obsazena, a tak jsem se musel probíjet tak říkajíc od píky: od písaře přes redaktora po šéfa oddělení zpráv a potom od asistenta ředitele přes českého spolušéfa až po šéfa celé tenkrát ještě československé stanice. Z kolegů, se…

Od osmdesátých let 15.století do čtyřicátých let 16.století přebudovávali Vilém a jeho synové, hlavně Jan z Pernštejna, své nejvýznamnější hrady do té míry, že se Pernštejn s Helfenštejnem na Moravě a Pardubice, Kunětická hora a Potštejn v Čechách staly pěti z desíti nejrozsáhlejších a nejdelších středověce-novověkých pevností bývalého Československa. Dalšími pěti byly Sovinec a Hukvaldy na Moravě, Děvín, Spišský hrad a Trenčín na Slovensku. Ekonomické vzepětí pernštejnských držav, provázené kulturním rozkvětem, se projevovalo též obrovskou výstavbou plánovitě budovaných měst a hradů. Díky spolupráci českého královského architekta werkmistra Benedikta Rieda byla přenesena jeho idea ostrovního dělostřeleckého valu ze zámku Blatná též na stavby dalších městských a hradních opevnění. Na zámcích a vodních hradech v Pardubicích, Tovačově,…

Doba existence většiny dnešních základních škol na pardubickém okrese se počítá na desetiletí, v nemnoha případech pak jejich stáří přesahuje stovku let. Sezemícká škola je jednou z čestných výjimek: v letošním roce "se dožívá" rovných 500 let prokazatelné existence, potvrzené zápisem v pernštejnském urbáři z roku 1494 1/. Tento fakt nevylučuje možnost, že v tomto městě existovala škola už dávno před tímto datem, spekulativně bychom mohli dokonce uvažovat o škole už při sezemic-kém klášteře. Starší písemné prameny než uvedený urbář neexistují a tak se musíme smířit "jen" s uvedenými 500 lety. Tato významná událost by zasluhovala zpracování podrobné studie o této pro Sezemice významné instituci, ale rozsah článku dovoluje uvést jen drobné střípky z rozsáhlé mozaiky. Nejstarší historicky doložená školní budova v Sezemicích stávala na par…

Otevíráme potřetí modrý sešit vzpomínek pardubického fotografa Josefa Pírky (1861-1942), který je vyprávěl v létě 1941 JUDr. Miloslavu Mládkovi. Tentokrát vybíráme pasáž o Pírkových dvou audiencích, u korunní princezny Štěpánky (1864-1945) a u vrchního hofmistra císařského dvora knížete Rudolfa Lichtenstema, jak jsou zachyceny v Pírkových vzpomínkách na s.8-12. V úvodní partii se přeneseme do zámku Laxenburg u Vídně,, v němž žila korunní princezna jako vdova po mayerfinské tragedii roku 1889. Protože úvodní část Pírková vyprávění byla zachycena dr.Mládkem jen útržkovitě a heslovitě, pokusil jsem se z této osnovy rekonstruovat průběh audience v úvodu sám.

Večírek Aviatického družstva Pardubice se konal dne 8.června 1911 v saloncích hotelu Střebský na Královské třídě. Slavnostního večera k oslavě úspěšného letu inž. Jana Kašpara se zúčastnili zástupci okresního úřadu, městské rady, členové ADP a početná skupina přátel aviatiky, zvláště pak místních dam. Večer zahajoval starosta města a předseda ADP inž. Josef Prokop projevem, ve kterém vyzdvihl významné úspěchy českého inženýra na poli "oboru nové technické práce", veřejně prospěšné pro sportovní Pardubice. Slavnostní projev na závěr ukončil těmito slovy: "Vážený pane inženýre Kašpare, jsem šťasten, že vám mohu tlumočit blahopřání všech členů Aviatického družstva a pardubických občanů a že mohu jejich jménem ocenit význam vašeho úspěchu a předat vám nejvyšší vyznamenání našeho klubu, stříbrný věnec, jako trvalou upomínku na 13.květen 1911,…

Pražská konzervatoř byla v Evropě vyhlášená jako vynikající ústav, který každý rok opouštělo mnoho dobrých hudebníků, dirigentů i skladatelů. Všichni absolventi se však nemohli uplatnit v našich zemích, hledali tudíž uplatnění mimo vlast a jako čeští hudebníci nalézali dobré zaměstnání v celé Evropě a i mimo Evropu. Českého muzikanta znala skoro celá Evropa, zejména v Německu, Rusku a na Balkáně. Dotvrzovalo to známé rčení, že českého muzikanta je možno nalézt všude. Uplatňovali se hlavně ve velkých městech, u divadel, u městských kapel, jako varhaníci, učitelé hudby, skladatelé, sbormistři zpěv. spolků, i jako členové vojenských kapel a vojenští kapelníci. K hudebníkům se řadí také zpěváci, kteří byli angažováni u divadel a operních souborů.

Od hlavního vchodu na židovský hřbitov vede až na jeho konec další poměrné široká cesta. A náhrobkům poblíž jejího začátku se budeme tentokrát věnovat. Jsou dokladem jak významu tak zvaných českých židů ve městě, které bylo jedním z největších středisek této skupiny mimo Prahu a Brno. Dokládají však i postupný nástup židů do řad inteligence. Tak na konci třicátých let bylo v Pardubicích ze 13 právníků-advokátů pět židů mimo dalších neprovozujících veřejnou praxi. Menší skupinu pak tvořili lékaři a inženýři. Již na počátku cesty po pravé straně zaujme nový náhrobek. Patří rodině Theinů a byl zbudován až v šedesátých letech. Uvnitř jsou uloženy urny MUDr.Lva Theina, jeho manželky a syna Lea. O něco dále je náhrobek rodiny JUDr.Bertholda Theina, který byl představitelem náboženské obce v dobé prvé republiky, i jeho syna JUDr.Pavla Theina,…

V roce 1929 jsem začal chodit na Turistickou plovárnu. Existuje dodnes. Byla to jen bouda na pilotech na břehu Labe na cestě na Kunětickou horu. Byly tam pro mne netušené možnosti. Jezdění na loďkách, skákání do tůně z prkna, byl tam i skok do dálky, do výšky, možnost házet koulí i na louce diskem a zejména odbíjená. A ta se tam začala pěstovat vášnivě. V jednu hodinu ze školy a ve dvě na plovárně a debly, cvičení, až do pozdního podzimu od března. O volejbale budu psát zvlášť, neboť to je epocha mého života - nebo život ve volejbalové epoše. Proto budu psát o odbíjené zvlášť a musím si to rozdělit, poněkud pozměniv Goetha. Tak místo Wilhelm Meisters Lehrjahre vypíšu údobí cca do roku 1938, od roku 1939 přijdou Wilhelm Meisters Meisterjahre a poválečná epocha, asi od roku 1950 budou Wilhelm Meisters Wanderjahre.

4.června t.r. by se dožil 95 let pardubický občan profesor Josef Salavec, akademický malíř a grafik čistého českého stylu a vysoké virtuozity v pointili-stické technice, jak jeho umělecký výraz nazval A.Matějček, význačný český historik umění. Po absolvování zdejší reálky studoval J.Salavec Umělecko průmyslovou školu v Praze, kde se také dal zapsat na několik semestrů filozofické fakulty Karlovy univerzity. Výtvarné umění studoval u profesorů V.H.Brunnera a Josefa Schussera. Současně zvláště úspěšně studoval po čtyři léta speciální uměleckou školu u profesora Jakuba Schikanedera. Po studiích působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Kladně a Lounech a na reálce v rodných Pardubicích: jen velmi krátce také ve slovenské Rimavské Sobotě. Převážnou část svého života prožil v Pardubicích jako umělec "na volné noze".

Je známo, že tento náš vynikající básník podnikal desítky výletů na hrady, že pěšky uskutečnil stovky kilometrů dlouhé výlety za podmínek pro nás nyní těžko představitelných. Byl zkrátka romantik. Z cest si pořizoval zápisky a kreslil si i navštívená místa. Protože na Kunětické hoře byl podle svých poznámek 3x, pak se nelze divit, že si ji také nakreslil. Kresba pochází z publikace, která vyšla v roce 1907 v pražském nakladatelství Jana Laichtera v edici "Čeští spisovatelé XIX. století". "Spisy K.H.Máchy svazek II pak uvádějí i tuto kresbu. Je patrné, že jde o pohled ze severovýchodní strany. Básník byl pražským rodákem a narodil se 5.listopadu 1810, zemřel pak v Litoměřicích v listopadu 1836. Podle publikace lze přibližně odvodit, že kresba je asi z roku 1835. Podle seznamu z publikace se lze dozvědět, že Mácha navštívil celkem 129…