Svědectví periodika Krajem Pernštýnův o válce roku 1866 - 2. díl Uprchlíci

Mnozí vedli s sebou dobytek, jiní vezli zásoby potravy, rance šatstva, ale někteří utíkali z domu jen s holýma rukama, zanechavše, co měli, pánu Bohu.

            Hlavní tah libišanských směřoval ku Přelouči.

                Klapkovi vzali s sebou dědečka na smrt nemocného a zásoby potravy. Ale když přijeli k Bohdánči, byl tam na mostě přes náhon takový nával utečenců s povozy, že nemohli dále. Když jim bylo už čekání dlouhé, co neudělali? Snědli bochník chleba a hrnec homolek a vrátili se domů.“ 2/

            Z textu F. K. Rosůlka vycítíme napětí a hrůzu takového útěku před nebezpečím, ale můžeme si povšimnout i přítomnosti jistých komických (nebo spíš tragikomických) momentů. Uprchlíci byli někdy značně bizarními figurkami a jejich počínání (zvláště zpětně nahlíženo) místy směšné. Takové momenty zachytil např. Karel Hovorka. Ve svém textu O pruské válce r. 1866 psal o uprchlících z Cholticka.

            „Až k smíchu byl leckde ten bezhlavý útěk. Pekař Rajmund se čtyřmi bochníky chleba na zádech utíkal, i boty zahodil cestou, aby mohl lépe jít bos. Soused Brouček se vydal na cestu s bochníkem chleba a hrncem mléka; ale rozmyslil si útěk, zalezl za městečkem do panské pšenice, kde zůstal schován, dokud jídla nesnědl. Veselský chalupník Málek se vypravil na útěk s celou svou rodinou zrovna tak, jako když jezdil na posvícení do Chrtník k přátelům. Ve voze zapřažené krávy, na voze naložené prase, za vozem uvázaná koza. (Brával s sebou všechen svůj dobytek, protože doma neměl by jej kdo krmit. Býval Málek na posvícení hostem celý týden.) Na útěku před Prušáky přibral na vůz ještě peřiny a jídlo. Vzadu na rozvoře v šátku přivázán houpal se krajáč ssedlého mléka, a jak vůz cestou hrkal, mléko kropilo silnici.“ 3/

            Avšak i Karel Hovorka nás hned v následujícím odstavci informuje o nesmírném nervovém vypětí prchajících.

            „V Heřmanově Městci mnoho lidí se schovalo u Konopáče do lesa. Ranců peřin tam zanesli a jiných věcí z domova. I dobytek schovali do houští před Prušáky. V noci, když tábor uprchlíků ztichl, rozlehla se lesem rána. Někdo vystřelil; snad sama jejich stráž. Shon a zmatek potom byl takový, že nelze vypovědět.“ 4/

Skrývání cenností

Dalším typickým jevem těchto pohnutých časů bylo skrývání cenností. Byly všemožně zazdívány v domech, ve sklepích a zakopávány do země. V Kraji Pernštýnův byla otištěna vzpomínka pana Viktora Mandyse z Nemošic, z níž vyplývá jedno zjištění – pruští vojáci nebyli jediným nebezpečím, co se ztráty cenností týče. V textu nacházíme další obvyklý jev – útěk státních úředníků. Na svých místech zůstávali především obecní zastupitelé a na nich byla veškerá pozdější tíha jednání s představiteli pruských vojsk. Všimněme si ještě jednoho typického jevu doby těsně po bitvě u Hradce Králové – šířila se zvěst, že záhy bude svedena další velká bitva, strašlivější o to, že se odehraje  za humny obcí těch, kteří fámě naslouchali. (Tyto obavy máme dokumentovány v Pardubicích, Chrudimi nebo např. v okolí Choltic a Heřmanova Městce.)

            „Když zuřila bitva u Hradce Králové a rakouské vojsko ustupovalo, roznesla se pověst, že bude v bitvě pokračováno u Pardubic. Následkem toho byly v obci zazdívány cenné věci a občané připravovali se k útěku do hor za Chrudim. V Nemošicích zůstalo jen několik lidí.

            Dříve než jsme odjely my děti s matkou do hor, přichvátal k nám pozdější okresní hejtman Ignác Baukal, za nímž nesl sluha plechovou skřínku, velikosti asi 30x40x60 cm.

            Otec, který byl tehdy starostou obce, uložil ji do zadní světnice, kde se i p. Baukal skrýval.

            Zůstal u nás do rána, kdy povozem odjel do Vysokého Mýta.

            Nežli opustil dočasný úkryt, vybral ze skřínky nějaké spisy a žádal otce, aby skřínku dobře uchoval.

            Na našem dvoře byla veliká hromada písku. Do té dal otec skřínku zahrabati dělníkem Jos. Pištorou.

            Avšak soused Jos. Novotný z č.p. 9 to pozoroval a brzy se rozhlásilo po vsi, že             u Mandysů je v písku zahrabána pokladna i s penězi.

            Jak to otec zaslechl, nařídil Pištorovi, aby pokladnu vhodil do řeky. Týž vykonal rozkaz, ale skřínku zavěsil na řetězy, aby neuplavala.

            Když se po válce p. Baukal vrátil do Pardubic, poslal si pro „pokladnu“, ve které nebyly nikdy peníze.“ 5/

Děti ve válečných časech

Děti a mladiství, kterým v důsledku válečných událostí začaly toho roku dříve prázdniny, prožívaly strach a napětí se svými rodiči. A přesto se na události této dramatické doby dívaly poněkud jiným pohledem. Dychtivě zjitřeným zrakem nasávaly pestré barvy uniforem vojáků a měly tendenci vše vnímat jako velké dobrodružství. Některé byly těmito událostmi ovlivněny na celý svůj život.

            Za příklad nám může sloužit tehdy třináctiletý Mikoláš Aleš. Velice se mu líbily různobarevné uniformy husarů, soustředěně naslouchal vyprávění jednoho z nich, Maďara Vargy, o strašlivé bitvě u Hradce Králové. Aleš hodnotil i uniformy Prusů, kteří přišli záhy poté. Zdály se mu příliš strohé a prosté. Vojáci, zvláště pak jezdci, často v uniformách z dob války roku 1866, se stali jedním z hlavních motivů kreseb tohoto skvělého výtvarníka.

            Poněkud jiná byla zkušenost tehdy již téměř patnáctiletého Aloise Jiráska, který se ocitnul záhy po bitvě na bojišti u Náchoda a zde na vlastní oči spatřil pravou podobu války. „Nade vším modré nebe, zářící slunce, ale vzduch těžký, hrozný zápachem z mrtvol, krve       a mrch už v rozkladu... Kráčeli jsme kolem mrtvých vojáků rakouských i Prušáků, ležících v různých polohách ve zkrvácených uniformách různo nebo i v řádkách, v kupkách, mnozí s obličeji už zčernalými, opuchlými.“ 6/

            Vzpomínka F. K. Rosůlka Hra „na vojáky“ má blíž k dojmům M. Alše než zážitkům A. Jiráska. Už v době příprav války si pardubičtí hoši začali hrát na vojáky, a vytvořili dokonce dvě vojenské jednotky. „Jednu jich četu ze Zeleného předměstí vedl jejich „císař“ Josef Piskora, syn nožíře z Hrádku, druhou z okolí Zelené brány jako protivoj Karel Dousek (později mistr truhlářský), jehož otec býval vojenským kapelníkem a po němž Karel zdědil trochu vojenské krve.“ 7/

            Hoši konali různá cvičení a přehlídky. Jejich nejvýpravnější akcí bylo jedné pěkné neděle tažení na Kunětickou horu. O výpravě ale nic nevěděli rodiče a ti začali děti brzy shánět. Vše pak skončilo neslavnou „demobilizací“.

            Chlapci byli vyzbrojeni především tyčkami z plotů, ale vlastnili též jeden těžký střelný kus. „Také měli kanonek (malé dělo), z něhož dávali rány prachem jen „na slepo“. Kanonek dostal Dousek od Fritze Feldnera, „štalmistra“ (podkoního) prince Otty Taxise, důstojníka pardubické posádky, kterýž jej přivezl z války dánské (r. 1864).“ 8/

            Nakonec si hoši opatřili pravé pušky.

            „Záloha Rakušanů, tábořící na polích mezi železniční tratí a Jesničánkami, zanechala při hrozném útěku před Prusy pušky své v několika pyramidách – tak jako na „renbáně“ (závodišti) tři celty (stany).

                Opuštěných pyramid ujali se nerozvážní hoši; hned si pušky přivlastnili a přitáhli s nimi v pořádku jako pravý „regment“ do města, kde ovšem byly jim neodkladně odebrány.

            Neučili se tedy pardubští hoši u pana učitele Došela nebo Kozáka zpívati nadarmo „Tluče bubeníček, tluče na buben...““ 9/

Martin Štěpánek – Chrtníky

(Pokračování příště)

Poznámky:

1/ Pamětní kniha královského komorního města Přelouče, s. 104. SOA Pardubice, fond Archív města Přelouče.

2/ František K. Rosůlek: Libišanští staří i mladí. - Krajem Pernštýnův, 7. ročník, s. 20-21.

3/, 4/ Karel Hovorka: O pruské válce r. 1866. - Krajem Pernštýnův, 6. ročník, s. 121.

5/ Ze vzpomínek na rok 1866 (Z pamětí p. Viktora Mandyse z Nemošic). - Krajem Pernštýnův, 8. ročník, s. 130-131.

6/ Zdeněk Jánský/Stanislav Bohadlo: Stopy krve a železa. Gate, Náchod, 1991, s. 28.

7/, 8/, 9/ František K. Rosůlek: Hra „na vojáky“. - Krajem Pernštýnův, 7. ročník, s.21-22.