Zprávy KPP

Východočeskou (nejen kulturní) veřejnost zasáhla na podzim loňského roku smutná zpráva. 30. září 2022 zemřela ve věku 80 let Ing. Jana Klimečková, CSc. Tato rodačka z Trnávky byla ekonomka, odbornice na zaměstnanost a trh práce a spisovatelka. V Přelouči pracovala řadu let v Autozbrojovce, později působila jako výzkumný pracovník, byla též ředitelkou Úřadu práce s krajskou působností v Pardubicích. Méně se ví, že v letech 1982-1990 učila na přeloučském gymnáziu ekonomiku. Později pedagogicky působila na Univerzitě Pardubice. Jako expert v oblasti zaměstnanosti a trhu práce se za ČR účastnila práce v mezinárodních týmech při realizaci projektů EU.

„Benedikt Ried a počátky záalpské renesance“ – tak se jmenuje monografie královského werkmistra Jagellonců z pera Pavla Kaliny, vydaná v pražském nakladatelství Academia v roce 2009. Autor ji strukturoval do 3 oddílů: 1. Osobnost, Katalog staveb a 3. Kontext. V návaznosti na starší monografii Götze Fehra (1961) a starší práce V. Mencla a J. Muka představuje tak největší osobnost královského architekta na přelomu pozdní gotiky a renesance v Čechách. Autor jednoznačně vidí Rieda (Rejta) jako etnického Němce a správně píše: „Snaha z něj udělat Beneše z Loun jistě vypovídá spíše o atmosféře 2. poloviny 19. století než o architektuře samotné.“ (s. 22). Na Riedův německý původ ostatně správně poukázal Z. Winter roku 1906. Příjmení Ried odvozuje Kalina z německého výrazu pro bažinaté rákosí. Již roku 1489 byl královským…

Než dám „k dobru“ příběh některého z obyvatel azylového domu, musím zdůraznit, že tyto domy byly zakládány až po revoluci, v devadesátých letech jako neziskové organizace, podporované Magistrátem města a různým sponzory (a pravděpodobně tak fungují dodnes). Velmi malé byly zisky za ubytování. V té době neměl skoro nikdo zkušenost s jejich provozováním, a tak se tato lidumilná aktivita nevyhnula počátečním chybám. Také zařízení těchto domů bylo velmi nedostatečné a opravdu chudé, zaměstnanci nezkušení. Když jsem se po třech letech práce v Německu vrátila do Čech, vznikl problém, čím se budu ve své vlasti živit. Náhodně jsem zjistila, že tehdejší Středisko křesťanské pomoci vyhlašuje konkurz na ředitele Azylového domu pro muže. Konkurz jsem vyhrála a v azylovém domě jsem pracovala deset let. Naštěstí mi osud „přihrál“ výborné…

V dějinách Pardubice se vyskytují dokonce dva muži tohoto jména a příjmení. Starší F. Schwarz (1840-1906), po němž je nazváno náměstí u Kostelíčka, byl za Rakousko-Uherska zemským a říšským poslancem a je považován za významného teoretika samosprávy v českých zemích. Jeho rodný dům čp. 42 v Pernštýnské ulici je opatřen jeho pamětní deskou. My si však budeme připomínat jeho mladšího jmenovce, plzeňského rodáka (nar. 18.10.1891), zemědělského inženýra, jehož Velká válka (1914-1918) a vyhlášení ČSR zastihly v našem městě. Je totiž uváděn mezi členy ONV v Pardubicích za stranu národně-sociální (s J. Maturou, V. Celzrem, F. Hudečkem). Známá publikace F. Váchy „Pardubice za světové války“ jej uvádí na tablu členů ONV (s. 103) s počeštěným příjmením Švarc, ve vzpomínce JUDr. Václava Hrbka je však uváděn správně s německým tvarem svého…

Vznik samostatného Československa, ke kterému došlo 28. října 1918, přinesl občanům nového státu možnost svobodně vyjádřit své politické přesvědčení prostřednictvím hlasovacích lístků ve volebních místnostech. V průběhu meziválečného období mohli občané Československa volit čtyřikrát do parlamentu, třikrát do regionálních orgánů a celkem pětkrát vybrat své zástupce ve volbách komunálních. Pojďme se prostřednictvím volebních výsledů podívat, jak se v Pardubicích volilo, a pokusme se také v krátkosti výsledky našeho města porovnat s těmi celostátními. V tomto prvním díle nového seriálu se pozornost zaměří na komunální volby v roce 1919.

Útlou knížku (40 stran osmerkového formátu) shora uvedeného názvu dle zápisů sborových sestavil zakladatel sboru dobrovolných hasičů ve Svítkově pan Dominik Těšík starší, v roce 1911, tedy před 112 lety. Při četbě na Vás dýchne tehdejší poctivost a serióznost, s jakou autor ke své knížce přistupoval. Na reverzu čelního listu je něco, co platí v každé době (nebo by mělo platit/ zvláště dnes):

V předkládaném textu se pokusíme shrnout stručně, přitom ale přehledně, fenomén nejvýznamnějších pohostinských zařízení ve východočeském městě Přelouč. Pod pojmem hostinec, hospoda či restaurace rozumíme takové zařízení, kde je možné za finanční obnos posedět a občerstvit se jídlem či nápojem, popřípadě se v něm i ubytovat. Nebudou zde zmíněny určitě všechny tyto podniky, vlastně to není ani možné – v současnosti je takových v Přelouči asi patnáct, historicky však byly asi ve čtyřiceti různých objektech (samozřejmě nikoliv současně). Koncentrovaly se zejména kolem historického průjezdu městem, který byl od středověku až do 60. let 20. století na trase Pražská ulice-Sokolovské náměstí, Masarykovo náměstí Hradecká ulice - Pernštýnské náměstí-Václavské náměstí - Hradecká ulice (v celém textu užíváme pro lepší orientaci současné názvy ulic).

Letos je to právě 200 let, co nechali manželé Václav a Anna Říhovi nad původní sochou sv. Anny postavit stejnojmennou kapličku. V následujícím textu bych Vám ráda představila, co se nám s mojí sestrou Mgr. Renátou Růžičkovou podařilo vypátrat o donátorech výstavby kapličky sv. Anny. Václav a Anna Říhovi byli předky naší maminky v 6. generaci nazpátek. Příjmení Říha se v dějinách Pardubic objevuje už dříve. V roce 1552 je uváděn jakýsi Říha hospodář na obecním dvoře tzv. Markvartovském, „kde se koně pro obecní potřebu chovají“, v 16. století dále Říha hrnčíř na Lažánkách nebo Říha forman.

V roce 2015 získaly na pardubickém okrese znak a vlajku dvě obce - Třebosice na Pardubicku a Vyšehněvice na Přeloučsku. O rok později k nim přibyly další tři obce z Přeloučska (Hlavečník, Litošice a Poběžovice) a dvě z Chvaleticka (Morašice a Trnávka). HLAVEČNÍK Znak: Ve zlatém štítě pod stříbrně mřížovanou zelenou hlavou mezi dvěma černými borovými šiškami černý vykořeněný pařez hořící třemi červenými plameny. Vlajka: List tvoří zelený žerďový pruh široký třetinu délky listu, bíle mřížovaný dvěma svislými a pěti vodorovnými pruhy, a žluté pole. V něm mezi dvěma černými borovými šiškami černý vykořeněný pařez hořící třemi červenými plameny.

Z pardubické kroniky V místech, kde dnes stojí mlýn a pekárna, se mezi Chrudimkou, Labem a Ležánkami rozprostírala louka, které se podle písaře Jana Slavíka Kutnohorského říkalo Kutnohorka; roku 1792 patřila manželům Sieberovým, kteří část louky proměnili v park s lázeňskou budovou, podle Vídně ji nazvali Prater. Jejich dědicem byla dcera Josefa, provdaná za rytmistra v. v. Ferdinanda Ugrinoviche, a té povolilo gubernium roku 1823 čepovat v letních měsících pivo; lázně přestavěla a obohatila o „letní sály“ a hospodářská stavení. Tuto tzv. Červenou lázeň koupil roku 1836 purkmistr František Benešovský, ale v době, kdy jeho dcera Bibiana Herieová Prater roku 1852 prodávala, sláva lázní již počala upadat. Roku 1890 si tady Joachim Mischkönig zařídil – patrně obuvnickou – dílnu, ale roku 1894 nemovitost vykoupilo město a při…