REQUIESCAT IN PACE

Pádné a rytmické akordy Beethovenova smutečního pochodu zazněly a smuteční průvod pochoduje městem s přeplněnými ulicemi.

            Pohled na tiše kráčející průvod je opravdu dojímavý a vynucuje si bezděky slzy nad nenadále ukončeným životem prvního našeho aviatika. Průvod jde téměř neslyšně. Hlavy občanů až dosud v tichém hovoru skloněné k zemi se pojednou zdvihají k obloze, odkud se ozývají smuteční akordy leteckých motorů aviatiků, kteří se přilétli rozloučit se svým kamarádem. Dunění leteckých motorů nad smutečním průvodem doprovází na poslední cestě toho, jenž stál celým životem u kolébky aviatiky. Průvod již minul rodný dům aviatika, první výrobnu vrtulí, Svobodovou truhlárnu v Malé ulici, první aeroplánové dílny v Dvořákových strojírnách v Ráji a ubírá se dál Skřivánkem, dlouhou ulicí, která byla kdysi pozemním orientačním vodítkem Kašparových letů.

            Průvod v tichu prošel alejí smutečních bříz, stále tak ponurou a tesknou, a došel až k hřbitovu a jeho bráně. Ta kontrastně ohraničuje místo klidu mezi stromy a jejich rozložitými korunami potemnělé barvy. Tady ty stromy šumí zasnělým ševelem za všechna slova i písně živých, věnovaných těm, jež tu pod kořeny stromů očekávají zmrtvýchvstání.

            Ve chvíli, kdy se vcházelo do brány hřbitova, znovu se rozehrála hudba. Průvod se při tom rozplynul mezi stromy i hroby a postupoval po neznatelných vstupních cestách ke Kašparovu hrobu. Zatím již nosiči přenesli rakev a postavili ji nad prohlubeň hrobu, projasněného světlým čerstvě vyházeným pískem. Arciděkan Voříšek zanotil „DE PROFUNDIS“ a ti nejbližší mu antifonou odpovídali. Nato kněz se krátce rozhovořil ke cti zemřelého. Po něm pak několik z hostí proneslo vzpomínku na druha z povolání. Dojemné řeči pronášeli významní mužové, kteří by byli dříve sotva kdy podali mocné své ruce živému Kašparovi, kdyby je byl požádal o pomoc. Teď líčili jeho neohroženost, bravuru, zanícenou podnikavost, spolu s jeho statečností bít se za vznešené cíle. Ale i tato slova upadla v pomlku odmlčení. Kněz odzpíval žalm „MISERERE MEI DOMINE“ a počal se modliti. Lidé odpovídali šepotavým drmolením. Pohybu se ujal vojenský povel šavlí. Třeskla smuteční salva, která se vrátila znovu z korun stromů nad hrob dunivým zarachocením. Pak znovu hudba. Přednes poslední skladby vyžadoval strnulý pohyb všech přítomných. Jen mrtvému bylo dopřáno, aby v trhavých pohybech popruhů se spustil k odpočinutí na dno hrobu. Ještě jednou zaduněl motor aviatika, který se snesl nad Kašparův hrob. Vzduchem zašustily stuhy padajícího věnce s posledním věnováním „Odpočívej v pokoji“!

            Hřbitov osaměl. I hrob. Zůstal zde jen hrobník a mechanik Novotný. Jen ten to všechno nechápal. Znal dobře Kašpara, mnoho o jeho životě věděl, o všech jeho tužbách, úspěších, ale i o nesnázích, které jej v samotě doprovázely. Novotný byl věrným Kašparovým služebníkem i na cestě k jeho hrobu.

            Kašpar byl technik, sportovní letec. Pro zdar rodící se aviatiky obětoval vše – čas, síly, schopnosti, finanční prostředky. Lidé s jásotem a nadšením vyslovovali jeho jméno, nosili jej na ramenou, v superlativech o něm psaly noviny. Byl dobrácké povahy. Kráčel životem většinou sám. Jeho ušlechtilá povaha, vyběravá duše, těžko nalézala spřízněnou bytost, jež by mu rozuměla.

            „Byl to dobrý člověk a kdo si jen trochu získal jeho důvěru, s tím se rozdělil o to poslední“, řekl naposledy Fr. Novotný.

            Hrobník vzal lopatu a navyklým způsobem se jal Kašparův hrob zavalovat pískem. Stále víc a více jej do hrobu nahrnoval, až i rov nad něj navrstvil a vyrovnal do úrovně s ostatními hroby.