SMUTNÝ OSUD LEGIONÁŘSKÉHO GENERÁLA

Před příchodem do Pardubic

Bohumil Konopásek nebyl pardubickým rodákem, ba ani nepocházel z východních Čech. Narodil se na sklonku roku 1873 v Rousínově u Rakovníka do rolnické rodiny. Po absolvování základního vzdělání a úspěšném zakončení gymnázia odešel do Prahy. Svá univerzitní studia absolvoval na lékařské fakultě Karlovy univerzity. Následně ho zdravotnická služba zavedla do armády. Postupně se vypracoval z řadového lékaře v posádkové nemocnici až na lékaře praporního. Poprvé armádní řady opustil v roce 1911, aby se za tři roky po vypuknutí první světové války do armády vrátil. Pro své profesní kvality byl totiž záhy po vypuknutí konfliktu mobilizován a přidělen do jedné ze záložních nemocnic v Haliči. V rakousko-uherské armádě tentokrát vydržel velmi krátce, protože byl ještě před koncem roku 1914 zajat. Přesto nepřestal vykonávat své lékařské povolání. Nejprve působil v kyjevské nemocnici a následně i v legiích, do kterých se přihlásil na podzim roku 1916. Postupně se vypracoval až na sborového lékaře a následovala také povýšení až na plukovníka zdravotní služby ruských legií. Vedle klasické lékařské praxe se Konopásek staral o návrat raněných a nemocných do již svobodné vlasti. Do samostatného Československa se vrátil společně s jedním transportem na podzim roku 1919. Tentokrát však vojenský stejnokroj neodložil a v armádě působil nadále. Pro své nesporné profesní kvality byl v následujících měsících pověřen organizováním zubní péče v armádě a v prosinci roku 1921 byl jmenován generálem zdravotní služby. V roce 1923 však nastal v jeho profesní kariéře první z velkých zvratů, protože v březnu byl vyřazen z aktivní služby a přeložen do výslužby. Bylo to poněkud překvapivé, protože v jeho profesních materiálech je ještě rok předtím uvedeno vysoce kladné hodnocení s doporučením ponechat ho v aktivní službě. S velkou pravděpodobností za vším stála nepříjemná událost z doby jeho působení v ruských legiích. Konopásek byl totiž počátkem dvacátých let obviněn z lichvy vůči svým spolubojovníkům. Je dokázanou skutečností, že se odhodlal půjčit svým kolegům během ruské anabáze několik tisíc rublů na úrok pěti procent. Když pak požadoval svou pohledávku zpět, byl dlužníky v roce 1922 nařčen z lichvářství. Konopásek je následně několikrát v dopisech urazil, přičemž postižení to brali jako útok na osobní čest. Celá záležitost byla výrazně sledována i legionářskými a levicově zaměřenými tiskovinami, v nichž byl generál obviňován z nedostatku morálních kvalit, tolik potřebných pro vysoce postaveného příslušníka československé armády. Vše dospělo až ke kárnému řízení před komisí ministerstva národní obrany, ve kterém byl Konopásek potrestán písemnou výstrahou a dočasným snížením výsluh. Bylo to již v době, kdy se generál aktivně podílel na budování českého fašistického hnutí v Pardubicích. Paradoxní je skutečnost, že před kárnou komisí byl zkoumán a odsouzen pouze obsah urážlivých dopisů, jejichž autorem Konopásek byl, nikoli skutečnost, zda lze poskytnutou půjčku považovat za lichvářskou.

Členem Národní obce fašistické v Pardubicích

Po svém nuceném penzionování se Konopásek stal občanem Pardubic, kde si také otevřel soukromou zubní ordinaci. Když počátkem roku 1926 vznikla Národní obec fašistická (NOF) jako zastřešující politická síla pro krajně pravicové české národovce, nestál Konopásek dlouho stranou. Již v červenci je doložena jeho aktivní účast na schůzích fašistů v Pardubicích. Generál se tak stal jedním ze zakladatelů místní organizace NOF. Zároveň se poměrně rychle dostal i na vedoucí pozice v pražském ústřední české fašistické strany. Podle dochovaných materiálů se také zúčastnil první a ustavující schůze Velké fašistické rady v Praze, což bylo v době, kdy již byl předsedou župy NOF pro pardubický kraj. V následujícím období se Konopásek snažil veřejně působit především v Pardubicích a blízkém okolí. Brzy však narazil na svůj velký handicap. Podle několika nezávislých svědectví nebyl nejlepším řečníkem, což se projevilo například v září 1927 při zahájení výstavy předmětů připomínající působení Radoly Gajdy v Rusku. Vernisáž výstavy měla pro Konopáska také soudní dohru, protože v předneseném projevu několikrát ostře napadl prezidenta Masaryka a další přední činitele Československa včetně Edvarda Beneše a generála Jana Syrového. Vyzdvihl Gajdovy zásluhy za vznik samostatného státu a naopak podíl Masaryka a Beneše na vzniku ČSR nazval marginálním. Slova o generálu Syrovém byla otevřeně urážlivá. Konopásek například prohlásil, že je „populární proto, že má jedno oko. Jinak by o něm nikdo nic nevěděl.“ Nebylo proto překvapením, že se podle dohlížejících orgánů dopustil urážky ústavních činitelů, za což proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Při soudním líčení u krajského soudu v Chrudimi, které proběhlo v březnu následujícího roku, však Konopásek svá slova výrazně zmírnil, a proto bylo trestní stíhání proti jeho osobě pozastaveno.

Křehká důvěra Konopáska ke Gajdovi doznala velkých trhlin v polovině roku 1928, kdy Konopásek opakovaně kritizoval politickou činnost i finanční hospodaření celé NOF. Následovala poměrně ostrá výměna názorů mezi Konopáskem a fašistickými redaktory podporujícími Gajdu. Spor vyvrcholil počátkem září 1928, kdy byl Konopásek zbaven všech postů ve vedení NOF, na což reagoval o několik dní později vystoupením z NOF. Velkou ranou pro Gajdu byla skutečnost, že společně s Konopáskem demonstrativně opustilo fašistickou stranu několik stovek nespokojených členů.

Konopásek se společně s dalšími „opozičníky“ začlenil do tzv. Národního tábora, který pod vedením moravského předáka Cyrila Svozila soustřeďoval české fašisty, kteří se nepohodli s Gajdou. Následně zůstal v českém krajně pravicovém hnutí aktivní až do poloviny třicátých let. V dubnu roku 1934 se dokonce podílel na jednom z posledních pokusů o konsolidaci českého fašistického hnutí a vytvoření zastřešující organizace – Národní fronty. V této organizaci zastával funkci jednoho z místopředsedů a byl zastáncem myšlenky, že by všechny členské politické útvary měly přejít pod jednotné vedení, což NOF v čele s Gajdou nakonec nesplnila. Neúspěch Národní fronty znamenal také postupný odchod Bohumila Konopáska do ústraní. Bohužel se tak nestalo natrvalo.

Konopásek na hraně kolaborace

Po několikaleté odmlce se Konopásek vrátil do veřejného života v průběhu roku 1939. To již Československo neexistovalo a na našem území se rozkládal Protektorát Čechy a Morava. V prvních měsících existence tohoto nám vnuceného politického útvaru se generál Konopásek několikrát veřejně projevil při neúspěšných pokusech o ustanovení organizací, které slibovaly odstranění zbytku stranické demokracie a zároveň podporovaly antisemitský charakter doby. Jednalo se především o Velkou fašistickou radu, do jejíhož dvanáctičlenného výboru měl být Konopásek jmenován. Tato organizace tvořila opozici proti Radolovi Gajdovi na krajně pravicové scéně. I když proběhlo několik setkání, k ustavujícímu sjezdu, který se měl konat v létě roku 1939 v Plzni, nakonec nedošlo. Stejně dopadla snaha o založení organizace s  názvem Všeslovanská protibolševická obrana českého národa. Tato politická entita se měla věnovat boji proti bolševismu na území Protektorátu. Sice na sklonku roku 1939 proběhla ustavující schůze a mělo následovat i zakládání regionálních a místních organizací, k ničemu takovému však nedošlo. Konopásek se po těchto neúspěšných pokusech o začlenění do nacisty tolerované české politické scény rozhodl vstoupit do NTČS – Vlajky. Je otázkou, zda se členem tohoto politického uskupení skutečně stal, na druhou stranu je nesporné, že s Vlajkou aktivně spolupracoval. Poprvé veřejně bylo možno Konopáska jako spolupracovníka či člena Vlajky spatřit příznačně v Pardubicích na schůzi, která proběhla počátkem října 1939 v hotelu Grand. Na této akci ještě nepromluvil, protože jediným řečníkem byl hlavní představitel Vlajky Rys-Rozsévač. Vše si však vynahradil počátkem ledna 1940 na velké schůzi ČSNT – Vlajky v pražské Lucerně. Konopásek zde před více než patnácti sty posluchačů přednesl přednášku na téma TGM a židovstvo. S tímto tématem Konopásek vystupoval na veřejných akcích poměrně často. S pokračujícím německým útlakem a stupňující se germanizací se i u Konopáska začaly objevovat skryté narážky a odpor proti tomuto stavu. Snad se zde projevily zbytky jeho národního cítění. Projevy tohoto typu je možno sledovat například v prosinci 1941 na veřejném projevu v Pardubicích. Konopásek měl například prohlásit, že jsme součástí Velkoněmecké říše, nikoli německého národa. Vyslovil se také pro znovuotevření vysokých škol či spolupráci s německým národem na principu rovný s rovným.

Poté, co byla v prvních měsících roku 1943 nacistickými okupanty definitivně zastavena činnost ČNTS – Vlajky, skončilo také veřejné vystupování Bohumila Konopáska. Původně legionářský generál přečkal zbytek nacistické okupace v relativním ústraní. Přesto byl pravděpodobně oceněn německou protektorátní správou vyznamenáním Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí vévody Václava prvního stupně (tzv. Svatováclavská orlice). Detailní dokumenty a přesný seznam udělených vyznamenání se v českých archivech nedochovaly, podle neúplných a neoficiálních kopií se však jméno Bohumila Konopáska mezi vyznamenanými skutečně objevilo.

Smutný konec generála

Konopásek byl nedlouho po skončení druhé světové války vzat do vyšetřovací vazby. Stalo se tak v červnu 1945 v Pardubicích. Následoval první výslech, v němž se nachází řada nejasností. Například Konopásek souhlasil s tvrzením, že byl členem Vlajky od roku 1931, což prokazatelně není pravda. Také způsob vyjadřování je zcela odlišný od jeho předešlých projevů a psaných textů. Nicméně i přes tuto skutečnost putoval do internačního tábora ve Vršovicích, kam byl přemístěn v červenci 1945. Přes další internační tábory na Strahově a Hagiboru se v polovině října 1945 dostal do vyšetřovací vazby Mimořádného lidového soudu na Pankráci. V té době byl již ve velmi vážném zdravotním stavu a ihned putoval do vězeňské nemocnice. Přibližně v této době ho také ve vyšetřovací vazbě navštívila manželka Marta, která v důsledku prudkého zhoršení zdravotního stavu manžela zažádala o jeho propuštění do domácího ošetřování. Vedle zhoršujícího se zdravotního stavu argumentovala také vysokým věkem svého manžela. Její žádost však byla zamítnuta a zadržený generál do domácího ošetřování propuštěn nebyl.

K poslednímu většímu výslechu v souvislosti s jeho činností v NTČS – Vlajce došlo počátkem prosince 1945, to však již bylo jasné, že se jedná o smrtelně nemocného muže. Přesto bylo vyšetřujícími orgány plánováno, že se Konopásek objeví mezi širokou skupinou několika desítek obviněných. Konkrétně mělo být Konopáskovi kladeno za vinu, že v průběhu nacistické okupace propagoval fašistické a nacistické hnutí a působil proti demokratickým zásadám, na kterých byla budována Československá republika. Zapomenuto nebylo ani jeho silné protimasarykovské smýšlení. Přitížila mu samozřejmě také jeho vojenská hodnost, díky níž se propagováním nedemokratické ideologie dopustil porušení vojenské přísahy. Vyšetřovací spis s doporučením k obžalobě byl prokuratuře postoupen v polovině ledna 1946. V případě Bohumila Konopáska však obžaloba vypracována nebyla, protože bývalý pardubický lékař a legionářský generál 31. ledna 1946 ve vyšetřovací vazbě ve věznici na Pankráci umírá. V lékařské zprávě se objevila diagnóza mluvící o zánětu plic, který způsobil kolaps malého krevního oběhu. Zakončila se tak životní pouť významného příslušníka československých legií a následně vysoce postaveného generála zdravotní služby československé armády. Na druhou stranu však Bohumil Konopásek nedokázal odolat vábení líbivého národovectví a stal se postupně členem několika krajně pravicových uskupení v čele s Národní obcí fašistickou či Národním sjednocením. Se sklonkem samostatného Československa se z veřejného života vzdálil, ale po začátku nacistické okupace se stal aktivním v organizacích, které lze jednoznačně označit za kolaborantské. Zda lze samotného Konopáska označit za kolaboranta, je sporné, bezpochyby byla jeho činnost po roce 1939 více než diskutabilní a rozhodně se neshodovala s povinnostmi vysoce postaveného důstojníka československé armády.

Autorská poznámka:

Výše uvedené informace vycházejí především z archivních materiálů uložených ve Státním okresním archivu Pardubice, Státním oblastním archivu v Praze a Národním archivu Praha. Z literatury týkající se osobnosti Bohumila Konopáska lze doporučit například: KOTYK, Jiří. Český fašismus v Pardubicích a na Pardubicku v letech 1926 – 1939. Hradec Králové 2015; VESELÝ, Martin. Retardace, kolaborace a aktivismus armádních elit v Protektorátu Čechy a Morava. Disertační práce na FF UK. Praha 2013 nebo BENDA, Michal. České fašistické hnutí v období první Československé republiky s důrazem na vývoj v pardubickém regionu. Rigorózní práce na FF UK. Praha 2014.