HRST PARDUBICKÝCH POSTŘEHŮ, POZNÁMEK A PODNĚTŮ

Vzpomínám, že v meziválečném období při příležitosti úspěšné výstavy tělesné výchovy a sportu bylo zřízeno přímé spojení zámku, resp. jeho valů s výstavními prostorami v parku pod zámkem. Provizorní, ale vkusné dřevěné schodiště vyúsťovalo dole u hradeb nedaleko již zbouraného hudebního pavilónu, poblíž bývalé kavárny U Jezírka. Toto krátké, přímé spojení zámku a podzámčí bylo hojně využíváno, protože si tím návštěvníci zámku ušetřili dlouhé obcházení celého areálu. Byl to zajímavý pokus o zapojení zámku do běžného života města. Dnes, kdyby se o něčem podobném uvažovalo, oprávněně by rozhodovalo přísné stanovisko památkářů. Daleko od této věci není jedna choulostivá otázka: trvá ještě úmysl vymýtit na zámeckých valech vzrostlé náletové stromoví, které zakrývá výhled z valů na město a z města na zámek?

* * *

Mezi nejhezčí pardubická náměstí patří náměstí Smetanovo (dříve Švehlovo a ještě předtím Žižkovo). Zdobí je skromný, poněkud poddimenzovaný, ale umělecky hodnotný Smetanův pomník, který by si možná zasloužil výraznější zahradnické podnoží. Bývalý Spolek pro postavení pomníku Bedřicha Smetany už na konci I. republiky chtěl pojmout tento památník mnohem velkoryseji. Široký, masivní objekt s velkými kamennými kvádry měl po celé délce, resp. šířce uzavírat tehdejší Smetanovo náměstí (nyní Republiky) v místech, kde dnes stojí pomník rudoarmejců. A ještě něco. Na dnešním Smetanově náměstí by se možná uplatnilo větší množství laviček. Uvítali by to jak studenti a studentky z blízkých škol, tak návštěvníci okresního úřadu a Městského divadla. Poslední, už dávná úprava parku, která na úkor zeleně nešetřila asfaltem, k tomu poskytuje dost místa.

* * *

Celou východní stranu zmíněného náměstí uzavírá výstavná budova bývalé státní reálky, nyní průmyslové školy elektrotechnické. Ač její průčelí v celé šíři hledí do Smetanova náměstí, přesto tabulka u jejího vchodu nelogicky hlásá příslušnost k ulici Karla IV. Do této budovy, tehdejší státní reálky, chodil a zde také maturoval Alfred Bartoš, dnes již legendární vůdce parašutistického výsadku, který se přičinil o zlikvidování Reinharda Heydricha. V nedaleké Smilově ulici nadporučík Bartoš v beznadějném obklíčení volil smrt vlastní rukou. Nezasloužil by si tento hrdina přinejmenším ve vestibulu školy trvalou připomínku?

* * *

Severní část Smetanova náměstí je zastavěna impozantní, v Pardubicích snad největší administrativní budovou dnešního okresního úřadu. Původně byla postavena jako ředitelství pošt a telegrafů a jejího otevření se zúčastnil i T. G. Masaryk. Podle svědků pochvalně oceňoval výstavnost budovy, přičemž ale věcně poznamenal, že „to muselo stát pěkných pár milionů“. Nemohl ovšem tenkrát tušit, že za pár let bude tato budova postrachem Pardubic a okolí. Stala se totiž sídlem německého oberlandrátu a gestapa. K tomu se váže jedna moje osobní vzpomínka. V době heydrichiády jsem se večer, ale ještě za poměrného světla, vracel jako student kolem této budovy domů, když ze zatáčky vyrazilo černé auto a zastavilo před vchodem. Z auta vystoupily dvě dvojice mužů. Hned jsem mezi nimi poznal známé pardubické osobnosti: doktora Bartoně, populárního dětského, ale jak se později ukázalo, ale i zároveň i osobního lékaře parašutisty A. Bartoše, a s ním architekta Procházku, výtvarníka scény tehdejšího Východočeského národního divadla. Oba byli ke svým gestapáckým průvodcům připoutáni za zápěstí kovovými pouty. Celá scéna se odehrála pár metrů ode mě, takže mně nemohla ujít strhaná, neskutečně bledá tvář dr. Bartoně. Dodnes ji vidím před sebou. Obě dvojice (zatčení byli zřejmě přivezeni k jednomu z mnoha mučivých výslechů) rychle zmizely v budově a já jsem byl rád, že mně gestapáci nevěnovali pozornost. Byl jsem asi jeden z posledních, který dr. Bartoně viděl živého. Krátce nato byl popraven a jeho ilegální spolupracovník arch. Procházka poslán do koncentračního tábora. Podařilo se mu přežít, vrátil se a řadu let potom ještě působil jako scénograf libereckého divadla.

* * *

Zasloužené pamětní desky se významný pardubický rodák E. A. Longen asi nedočká, ač ve své době (1885 - 1936) patřil k nejpřednějším představitelům české kultury. S povděkem lze kvitovat, že se na něj ve svém repertoáru rozpomnělo alespoň Východočeské divadlo. Tento nadaný neobyčejně plodný všeuměl (malíř, herec, spisovatel, filmař atd.) žije v širším kulturním povědomí především jako autor slavného C.k. polního maršálka, v jehož filmové verzi tak exceloval Vlasta Burian. E. A. Longen, vlastním jménem Emil Artur Pittermann (umělecké jméno Longen mu se zřejmou narážkou na vytáhlou postavu dal jeho kamarád malíř Emil Filla), končil svou uměleckou činnost jako dramaturg právě v divadle Vlasty Buriana. Longenovo rodné stavení, které stávalo ve dvoře domu dnešní pošty na třídě Míru, už neexistuje a s umístěním desky by byly tak jako tak potíže. Ale což po něm pojmenovat některou ulici?

* * *

Některé celostátní noviny přinášejí pravidelné týdenní programy, které poskytují přehled o tom, co se na českém venkově v oblasti kultury děje. Jde o divadelní představení, výstavy apod. V těchto kulturních přehledech se často (bohužel ne vždy) setkáváme i s anoncemi z Pardubic. A jako vždy se nabízí porovnání s Hradcem Králové. To vyznívá pro Pardubice nelichotivě, protože sloupky s výčtem kulturních akcí jsou u Hradeckých znatelně delší. Je to snad tím, že kulturní dění je v Pardubicích o tolik chudší? Jistěže ne, nebo alespoň většinou ne... Ale zatímco Hradečáci oznamují kdejaký kulturní počin, z Pardubic docházejí zprávy neúplné a kusé. A tak u neznalého čtenáře může vzniknout dojem, že Hradec Králové se zaběhanou samozřejmostí zastiňuje Pardubice i v této oblasti. Nutno ovšem uznat, že hradecké divadlo se nyní svým uměním prosazuje nejen celostátně, ale organizováním mezinárodního festivalu nachází ohlas i v zahraničí (naproti tomu odvážný, nikoliv však nelogický starší návrh na „Longenovy Pardubice - festival komediálního divadla“ zcela zapadl). Příslovečná liknavost je Pardubákům na škodu. Což je to takový problém zásobovat příslušné redakce soustavněji a kompletněji? Vždyť je přece co nabídnout...

* * *

Heslo, které hlásá, že Pardubice jsou městem sportu, je celkem pravdivé. Přesto však má jeden nepřehlédnutelný kaz. Zatímco v nejrůznějších odvětvích sportu si Pardubice ve svém průměru udržují dobrou úroveň, u našeho nejpopulárnějšího a nejmasovějšího sportu - fotbalu tomu rozhodně tak není. Dávná sláva, kdy SK Pardubice byly v I. lize nejlepším mimopražským celkem, jakoby byla zapomenuta. Nyní se pardubická mužstva roztříštěně a s nevýraznými výkony potácejí v nižších soutěžích a zájem veřejnosti pochopitelně klesá. Kéž by se mezi fotbalovými fanoušky našli takoví nadšenci, jako jsou např. kolem dostihového nebo hokejového sportu, sjednotili se a pardubické kopané energickými oraganizačními a sponzorskými činy vrátili její důstojnost! Koukat se přes plot na úspěšnější Bohdaneč(!) a konejšit se tím, že v Hradci mají stejné starosti - pro změnu s hokejem, je jen chabá náplast.