Sedmdesátka Míly Kmenta

Celý život upsal svému rodnému městu - Holicím v Čechách. Jako školák horoval pro loutkové divadlo, maloval kulisy a koketoval s myšlenkou věnovat se výtvarnému umění. Snad pod vlivem svého příbuzného, profesora Kmenta z umělecko průmyslové školy v Praze, možná i z obdivu a přátelství ke Karlu Malichovi, dnešnímu významnému akademickému malíři.

V době jahod a malin nezralých, prožívaných v protektorátním období, v době prvních lásek se pokoušel o literární tvorbu.

Po absolvování prvního ročníku obchodní akademie v Pardubicích byly střední školy v roce 1944 uzavřeny a Míla Kment byl „totálně nasazen“ k firmě Josef Marek, kotlárna, Holice jako pomocný skladník.

Květnové události roku 1945 se zapsaly do jeho života. 5. května se svými kamarády, ještě ani ne šestnáctiletý, v restauraci Na Špici pomáhal třídit munici pro odbojové pracovníky. Zde také získal dva granáty, které s úspěchem použil ke zneškodnění německé předsunuté skupiny, která střelbou z Vohralíkova domu naproti Občanské záložně ohrožovala odbojáře.

Po osvobození uplatnil své hudební nadání v junácké kapele. Pod taktovkou holického kapelníka Holuba ovládal malý buben, kterým udával potřebný rytmus na všech přehlídkách, kterých se tato populární kapela zúčastňovala.

Poválečná euforie ho přivedla opět do školních lavic, kde na obchodní akademii dokončil v roce 1949 své ekonomické vzdělání. Se svým spolužákem, holickým poetou Jindrou Balíkem založil hudební skupinu Studio AB. Ve složení Balík (kytara), Čermák (klarinet, saxofon), Branda (trubka), Semerád (klavír), Kment (kontrabas), Valenta (bicí) šířili slávu holických muzikantů nejen v blízkém okolí, ale i ve Východočeském rozhlase. Byl také členem neméně populárního tanečního orchestru Meloryt.

Kulturní zaměření Míly Kmenta se dále rozšířilo o ochotnické divadlo, které v té době zaznamenalo úspěchy na ochotnických přehlídkách pod režií zkušeného ochotníka p. Josefa Staňka.

Po studiích se jeho živitelem stala firma Leko se sídlem v Holicích a Kutné Hoře, pozdější Modena. Zde jako referent oddělení studia a výzkumu vytvořil závodní časopis. Jeho působení v této funkci přerušila vojna. Z prezenční služby se vrátil počátkem roku 1954. V té době byly Holice okresním městem. Jako mladý, perspektivní, v kultuře a osvětě činný pracovník se stal inspektorem pro kulturu okresního odboru školství. V této funkci objevil v archivu spořitelní vkladní knížku, kterou ještě za první republiky vlastnilo Družstvo pro postavení divadla v Holicích. Byl to impuls pro snahy pokusit se o něco podobného. Vklad byl však vázaný a bylo potřeba vést další jednání na ministerstvu kultury v Praze. Nově vytvořený výbor pro stavbu kulturního domu, jehož byl tajemníkem, podnikl četné kroky k realizaci nápadu. Po obstarání peněz, materiálu a především za vydatné brigádnické pomoci občanů byla stavba kulturního domu zahájena.

Když byl v Holicích zrušen okres, byly muzeum, osvětová beseda a knihovna převedeny do městského osvětového zařízení a Míla Kment se stal jeho ředitelem. Zajišťoval další finanční prostředky a organizoval dostavby. V té době také vytvořil estrádní soubor. Byla to doba rozkvětu souborů malých divadelních forem. Holický soubor úspěšně účinkoval v celém pardubickém kraji a objevil se i na předních místech celonárodních soutěží a při účinkování i v televizních pořadech.

V roce 1962 byl kulturní dům slavnostně otevřen Národním divadlem z Prahy, operou Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta.

Míla Kment se věnoval i žurnalistice. Svými články přispíval do Záře a Pochodně. V letech 1968 - 69 jeho kritika tehdejší politické situace a okupace ČSSR sovětskou armádou a organizování mítinků například s redaktory Petránkem, Kynclem, Šťovíčkovou a články ve Zpravodaji Kulturního domu „Napsali jsme pro Vás“ spolu s veřejně projevenou sympatií s „oportunisty“ a vydávanými letáky ukončily rozhodnutím KSČ jeho činnost ve veřejném životě. Byl zbaven všech funkcí, vyloučen ze všech organizací a měl zákaz jakéhokoliv zaměstnání v Holicích.

Nezlomilo to však jeho přesvědčení. Rodinu živit musel a jako skladník nastoupil v Potravinách v Pardubicích. Nedostatek zájemců o místa vedoucích prodejen mu v pozdějších letech umožnil uplatnit se v této funkci. Dařilo se mu hospodařit úspěšně, a tak i přes tehdy nepřijatelný kádrový profil působil i ve větších pardubických samoobsluhách. Svou „dělnickou“ profesi ukončil v roce 1992.

Již jako penzista se v rodném městě s obdivuhodným mladickým elánem zapojil do osvětové práce, která je jeho životním koníčkem. Vede městský zpravodaj „Holické ozvěny“. Šíří informovanost o politickém dění ve městě, o zasedáních městského zastupitelstva, o hospodářských problémech města, o plánech a budoucnosti regionu. Kritickým „Očkem kouká, pokukuje“, burcuje k pokroku a spokojenosti občanů. Jeho pravidelné články a příspěvky v Pardubických novinách šíří image města, a to je přeci chvályhodné.

Jen dál a břitké pero, odvahu a schopnost dialogu, která v naší společnosti chybí. Mnoho spokojenosti v osobním i veřejném životě a k tomu navíc zdraví. Co víc si přát?