Emil Artur Longen

„Nejde už o vyjádření dojmů a pocitů uvnitř, je třeba skutečnost potlačit, a to s cílem dosáhnout žádaného stupně výrazu...“ - volalo osm mladých umělců při roztržce se spolkem Mánes. Mysleli to doopravdy a začali si říkat Osma. Filla, Kubín, Feigl, Nowak, Kubišta, Horb, Procházka a Pittermann. Po roce se k nim přidali ještě Vincenc Beneš a Linka Procházková. Když v roce 1905 byla v Praze uspořádána souborná výstava norského malíře a grafika Muncha, který byl už znám jako významný představitel expresionismu, nedali na sebe dlouho čekat. „...Byla to petarda, která s námi otřásla v základech.“ Tak nějak po létech vzpomínal na začátky Emil Filla. Nebylo divu. Shlédli se také ve V. V. Goghovi a ve Francouzích Daumiérovi a Cézannovi. Ne nadarmo jejich studijní cesty směřovaly do Itálie, Dalmácie, Německa a uměním tolik pověstné Paříže. Stejně už na dosah byla doba, kdy světem se rozletí jméno Španěla usazeného v Paříži Pablo Picassa a jeho oslňující kubizmus. A tak v najatém krámu v ulici nedaleko Prašné brány v březnu 1907 představuje se prvně Osma svými obrazy veřejnosti a zapíše se do historie našeho malířství. Pozornosti neunikne, že kupodivu obrazy patřící Pittermannovi, který byl v popředí zakládání skupiny, jsou jaksi skryty v oddělené části výstavních místností. Zasvěcené osoby však vědí své. Jde mu o to, aby zcela neztratil ohroženou šanci na pokračování ve studiích na Akademii. Zastavme se u něj a poznejme ho blíže.

Narodil se 29. června 1885 v Pardubicích na Zeleném předměstí v domě čp. 28 v rodině advokátního koncipienta JUDr. Václava Pittermanna.1) V matrice ho podle křtu zapíší pod jmény Emil Václav František. Později se rodina přestěhuje do Vlašimi, kde si otec otevře notářskou praxi. Krom toho se stane právním poradce arcivévody Františka Ferdinanda d’Este na nedalekém Konopišti. Blízkost k panovnickému sídlu, jak později poznáme, zanechá v povědomí syna jednak vzpomínky uplatňované v prapodivných životních situacích, ale i v divadelních hrách. Rovněž jednou dojde na klukovské výstřelky, které na rozdíl od jeho bratrů zdají se být nepochopitelné. V Sokole, jehož cvičení navštěvuje, nejraději skáče, šplhá po laně a dělá přemety. Jindy ho zas otec odvede od pouťových atrakcí provazochodců. A což kresby, na nichž kromě zámeckého parku se objevují Blaničtí rytíři, kteří vlastně nespí, ale jsou namol opilí? V patnácti létech, když se rozhodne utéci z domu s Zöllnerovou divadelní společností, otec už ze zoufalství sáhne k drastickému opatření. Načas ho nechá jako podezřelého vystřízlivět v ústavu pro choromyslné. Když snaha mít z něj inženýra stane se pouhou vidinou, souhlasí, aby po absolvování gymnázia v roce 1904 se přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze.

Při studiích u profesorů Thieleho a Bukovace vykazuje průměrný prospěch, avšak problémy nastávají jak s disciplínou ve výtvarném projevu podle osnov a záměru přednášejícího, tak v osobním životě. Naposledy je veden v seznamu studujících ve školním roce 1906/1907, avšak na konci už není klasifikován pro hrubý přestupek pozdního návratu z cesty po Itálii.

V létech 1909 - 1910 pobývá v Paříži. Je ale nezranitelný v samotném odhodlání na umělecké pouti. Za uplatněním svých představ a výtvarného pojetí jde stále vpřed. Na obživu si tam přivydělává v kabaretech, které jsou svým projevem experimentální. Naučí se v nich dokonalým výstupům hadího muže a stejné důvody ho přivádějí do cirkusu, kde profesionálně zvládne žonglování. Hle, tak k tomu bylo dobré cvičení a uvolněnost ve vlašimském Sokole! A film u společnosti Pathé Fréres, i když mu poskytne možnosti jen v komparsu a v drobných epizodách, je pro něj něco nového a nesmírně zajímavého. To zdaleka ještě netuší, že poznatky z Francie uplatní v začátcích našeho filmu.

Tehdejší Paříž byla plná nejen svobody a pokroku výtvarného projevu, ale také volnosti myšlenek a ducha. Dva roky měly velký vliv na formování Pittermanových uměleckých názorů natolik, že po návratu se zaměřil ještě na divadlo.2) Spatřoval zde totiž novou příležitost k uplatnění vyhraněných ideálů a vnitřní uspokojení při svém extravertním založení. Chopil se možnosti realizovat vlastní pojetí, k čemuž ho hnala nezdolná duševní aktivita, stále nové nápady a životní vášeň. Malbě se začal věnovat už jen příležitostně, a to s ohledem na existenci z důvodů finančních.3)

Velký podíl na Longenově přejití k divadlu lze přisuzovat také seznámení v roce 1910 s herečkou Polyxenou Markovou, po sňatku známou pod jménem Xena Longenová4). Bohužel společný život těchto rozdílných osobností byl po létech poznamenán řadou rozporuplností. Longenova snaha prosadit vlastní inscenační a dramaturgické prvky často narážela na nepochopení nejen kritiků, ale také diváků, především z vyšších společenských vrstev. Bezpochyby jeho tvorbu nutno chápat jako experimentální, vyznačující se pokusy o angažovanou politicky nadčasovou scénu. Dokonce z dalšího pohledu možno mluvit o srovnání s pozdějším Honzlovým a Frejkovým pojetím divadla. Pokud jde o frašky, stylizované zejména v jednoaktovkách, mají častokrát rysy absurdních situací, dokonce dosti drsných obratů a komických vyústění, z čehož lze vytušit Longenovu obratnost a zběhlost v kabaretních vystoupeních, skečích a dokonce v cirkusovém klaunství.

Xenu, která je typem herečky pro „kamenné divadlo“, si usmyslí přetvořit dle svých představ a tak jsou základy manželské krize zpečetěny. K tomu často se střídající působiště, doprovázená finančním strádáním. Při nespoutané povaze kdysi věrného životního partnera a při bohémském způsobu života nachází východisko v drogách a poslední vrcholnou krizi ukončí sebevraždou5). Nad hrobem promluví Václav Vydra a jejich přítel a spolupracovník Egon Erwin Kisch, který přiletí z Holandska. Následuje Arturovo zoufalství nad ztrátou bytosti jemu v minulosti rovněž drahé. Zakrátko ale dlouho postrádané rodinné zázemí nachází ve svých třiačtyřiceti létech v novém manželství s dívkou, kterou poznal již dříve v době letních pobytů v Poříčí nad Sázavou6). Je jí necelých 18 let a po sňatku se mu později splní přání mít potomka. Je jím dcera Jiřinka a druhá manželka činí ve prospěch nápravy vše, co je v jejích silách. Zdá se však bohužel, že vždy jen s krátkodobým účinkem.

Do té doby má Longen za sebou vystupování na kabaretních podiích u nás v Lucerně a Montmartru. Založil také úspěšnou kabaretní scénu v italském Terstu. Jednu dobu cestuje v Čechách s kočovným kabaretem a vystupuje také ve varietních podnicích v Německu. Koncem první světové války je šéfrežisérem a výtvarníkem Národního divadla v Lublani. Po válce opět doma, například v Červené sedmě, otevírá svůj kabaret Bum a vyvrcholením snahy o vlastní divadlo je v roce 1920 Revoluční scéna v paláci Adria. Tam také pokládá za svůj nejvýznamnější dramaturgický čin první uvedení na jevišti Osudů dobrého vojáka Švejka z pera přítele Jaroslava Haška. Pak znovu do Německa, kde nachází protagonistu Hanse Janowitze, aby mohli zahájit v novém divadle „Wilde Bühne“. Po návratu v roce 1923 nastupuje k Burianovi do Rokoka. Mezitím jsou ještě další krátká působení v Praze a na venkově. Naštěstí pak už existuje Divadlo Vlasty Buriana. Longen má na jeho prosperitě a vzestupu nemalou zásluhu, neboť se dává plně do služeb tohoto talentovaného komika. Na proslavení mají značný podíl právě Longenovy hry a vůbec celá jeho dramatizace a dramaturgie. Nejlepším důkazem je hra C.k. polní maršálek.7) Ale přibližně kolem roku 1930 se po občasných neshodách definitivně rozcházejí.

Ještě pohled nazpět. V roce 1910 kameraman filmové společnosti Kinofa Antonín Pech nabídne Longenovi k podpisu smlouvu na roli zbrklého mládence Rudiho, a to v několika veselohrách. Sám si je napíše a společně s panem Pechem je režíruje. Právě zde využívá nedávné zkušenosti, které získal v Paříži, kde je film už mnohem dokonalejší. Ale při podmínkách filmování v kabaretní zahradě „U Lhotků“ na Václavském náměstí se mu zdá jejich natáčení a konečný výsledek na jeho vkus poněkud banální. Svoji roli zahraje ve stylu francouzského komika Maxe Lindera. Ano, to mu vyhovuje-nehodami pronásledovaný elegán ve fraku a cylindru. Ale zařekne se: než příště tolik trapných situací při natáčení, tak raději nic. Až teprve po jedenácti létech získá ho režisér Karel Lamač pro film Otrávené světlo. Pak další přestávka a na začátku třicátých let nachází u filmu nové možnosti jako autor, režisér, scénárista a herec. Nejprve je to zfilmovaný C.k. polní maršálek a mezi dalšími filmy zůstanou s největší proslulostí Hrdinný kapitán Korkorán, Aféra plukovníka Redla, Poslední bohém, Skalní ševci a Nezlobte dědečka.

Aby životní profese E. A. Longena byly úplné, zbývá ještě se zmínit o spisovateli a novináři. V roce 1927 napsal životopisný román o Vlastovi Burianovi Král komiků, o rok později o Xeně s názvem Herečka a o Haškovi, který pojmenoval Můj přítel Jaroslav Hašek. Již zmíněný C.k. polní maršálek měl premiéru v roce 1929 u Vlasty Buriana a bezprostředně po fašistickém puči v Rakousku v roce 1934 vzniklo drama Rudá princezna. Bylo určeno pro E. F. Buriana, ale nedošlo jednak k vydání, ani se nehrálo. Třeba ještě jmenovat výslovně beletrii „Tygr velkoměstské džungle“ z roku 1931, jejíž umělecká hodnota nedosáhla patřičné úrovně. A protože byl zvyklý pracovat velice kvapně a psal lehce, ve třicátých létech pozornost historiků upoutaly odborné články o divadle a filmu. Nepostrádají dobovou atmosféru začátků našeho filmování, stejně jako údaje o prvních hercích a filmových společnostech.8)

Na cestách za poznáním života a díla E. A. Longena podařilo se mi před necelými dvaceti roky ještě ledacos se dozvědět ze vzpomínek současníků a soustředit rukou psané zážitky. Jsou z bezprostřední blízkosti tohoto bohéma a jeho společnosti při rozverných historkách na březích Sázavy, kde trávili letní pobyt hosté z Prahy nebo z posázavských hospod. Navštívil jsem vilu v Poříčí nad Sázavou, kde kolem roku 1928 pobýval a také místo, kde na jedné z procházek s dcerou Jiřinkou krátce před svým koncem potkal pohřební průvod, při kterém se mu zjevil černý anděl jako legendární předzvěst smrti. Byl jsem u tehdy pronajaté vily ve Vysoké Lhotě u Pyšel a nechal si vyprávět zážitky staré slečny Kinské ze sousedství z dob, kdy tam jezdil na návštěvy Vlasta Burian a další známí herci z Prahy. To uzavíraly vzpomínky pamětníka Longenových návratů v časných ranních hodinách z bouřlivých cest po pražských lokálech, které nejednou dokládal parodovaným vystupováním hraběte Longena z Konopiště nebo světáka z pařížských bulvárů. Po jedné z nich však následovala cesta z domu do benešovské nemocnice, kde nepřipraven a v bolestech při zánětu pobřišnice už nestačil dohrát poslední dějství předčasného konce života. Bylo to 24. dubna roku 1936.

Odkazy:

1) Zápis v matrice farního úřadu Pardubice pod čísl. 2645, str. 172. Většinou se ale uvádí měsíc narození nesprávně červenec. Pokřtěn byl 6. července t. r. Matka Marie, dcera Jakuba Bayerle, porodní bába Josefa Doubravová z Pardubic.

2) Východočeská galerie v Pardubicích vlastní poměrně početnou řadu obrazů. Jde o olejomalby a kvaše, ale též o menší počet kreseb. Jeho práce našly místo v Národní galerii v Praze, další jsou v regionálních galeriích a v soukromých sbírkách.

3) Už předcházející vztah k této múze potvrzuje skutečnost, že v roce 1906 vystupoval s Eduardem Bassem (vlastním jménem Schmidt) v Praze Na poříčí v Schöblově zábavném podniku (začátek kabaretů u nás). Z této doby pochází jeho umělecké jméno pravděpodobně podle německého slova lang - dlouhý.

4) Dcera Antonína Marka ze staré herecké gardy, m. j. od Pištěka a z rodiny dalších dvou sourozenců bratrů, kteří byli oblíbenými herci. Narodila se 3. 8. 1891 ve Strakonicích. Vytvořila řadu pozoruhodných postav a proslavila se v Kischově Tonce Šibenici.

5) Vrhla se z okna svého bytu v Riegrově ulici č. 36 v Praze na Žižkově.

6)  Marie Uhlířová ze zámožné pražské rodiny byla okouzlena vyprávěním zážitků z Paříže a z Itálie. Rodiče, pochopitelně, nejprve nedali souhlas. Obřad se konal na smíchovské radnici 31. 12. 1928. Jeden z úředních svědků byl Vlasta Burian, při jehož proslovu a počínání se smíchu neubránil ani oddávající úředník. Manželé nejprve bydleli ve vile „Chudobce“ v Praze na Hřebenkách.

7) Longen byl autorem veseloherních jednoaktovek a tragicky laděných her. Vždyť jen do roku 1934 to bylo na sedmdesát původních her a kolem stovky úprav a překladů. Patří mezi významné postavy našeho uměleckého života prvních dvou a půl desetiletí tohoto století. Dokládá to také zařazení v kalendáři výročí Unesca.

8) V širším rozsahu a o dalším uvedeno v knize Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích (Orbis Praha, 1958).

Literatura a prameny:

    Mimo celou řadu menších či rozsáhlejších prací (zejména knižní doslovy od Františka Černého a Štěpána Vlašína) viz podrobněji alespoň:

a) Popis Pittermanovy-Longenovy výtvarné tvorby poměrně obšírně a zasvěceně uvedl dr. Jiří Kohoutek u příležitosti výstavy k autorovu výročí v roce 1975 v Roudnici nad Labem.

b) První Longenův životopis vyšel v knize Franty Sauera a Stanislava Kliky krátce po umělcově úmrtí s názvem Emil Artur Longen a Xena. I když jde o údaje čerpané převážně z bezprostředních vztahů, některé jsou částečně zkreslené a uvedené chybně.

c) Za pozoruhodnou a zcela objektivní práci v tomto směru lze považovat životopisný román Jiřího Kamena Toulavý kůň, a to s autorovým dokonale vyčerpávajícím doslovem (Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze, 1982).

d) Znalcem a publicistou Longenova života a díla (v řadě umělců předešlé éry) je spisovatel a rozhlasový redaktor Ondřej Suchý, se kterým začátkem osmdesátých let jsem měl možnost konzultovat své poznatky a materiály.

e) Zastoupeny a cenné jsou také filmové snímky Každému jeho nebe - režie Karel Steklý, představitelé Zdeněk Hradilák a Jaroslava Obermaierová, celovečerní film a pak televizní inscenace rež. Jiřího Matějky s názvem Xena - představitelé Regina Rázlová a Jiří Kodet.