Zveme Vás
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
11.05.2024 09:00
Nemošická stráň
Přírodovědná vycházka s J. Rejlem. Sraz je v 9 hodin na konečné trolejbusu č. 2 Zámeček. Možná doprava linkou 2 ze zast. Náměstí Republiky v 8:43 hod. Zakončení akce je plánováno v restauraci U Kosteleckých v Černé za Bory.
typ akce: Přírodovědné vycházky
12.05.2024 07:40
Do Prahy za Karlem Hynkem Máchou
Václavské nám. - Františkánská zahr. - Petřín - Vrchlického sady - Kampa - Čertovka - Střelecký ostrov - Žofín. Délka trasy 12 km. Odjezd 7:41 ČD, návrat 17:00 ČD. Ved: Jaroslav Benda. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
12.05.2024 08:35
Hradcem Králové k soutoku Orlice s Labem
Gočárova tř. – Hučák – Jiráskovy sady – Velké nám. – Eliščino nábř. Délka trasy 6 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 13:54, 15:27h ČD. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Žili mezi námi – František Morávek
Strohé oznámení před více než 50 lety znělo: Rotný délesloužící Morávek František, T 3233, příslušník Čs. samostatné obrněné brigády padl 15. dubna 1945 před pevností Dunkerque. In memoriam obdržel Čs. válečný kříž a Čs. vojenskou pamětní medaili se štítkem „Velká Británie". Jak se odvíjel život tohoto vojáka a rodáka z Horní Rovně v průběhu 2. světové války? Připomeňme si tedy některé události, jak je svěřoval svému válečnému deníku. František Morávek se dostal do Itálie v květnu 1944 jako příslušník vládního vojska s královehradeckým praporem č. 6. Přišli tedy na samém sklonku války do úplně cizího prostředí a Italové je považovali za Rumuny. Ale na konec pomohlo slovo Československo, podle něhož bylo úplně jasno, že je rovno pojmu Plánička. Také jistě stojí za zmínku, že např. v Cremoně uctili památku padlých vojáků a na hřbitově byly i hroby našich legionářů. Po několika přesunech bylo nakonec jejich velitelství 2. roty v Domosole, kousíček od známého Simplonského tunelu. A tak ve shonu událostí čteme v deníku mj.:
„Premosolo je jen malá horská vesnička. Jsme ubytováni ve škole a nad Premoso-lem je i místo, kde je velký kříž ještě z dob 1. světové války a i zde bylo ponecháno hodně našich padlých legionářů..."
Velitelé i nadřízené složky varovaly vojáky, co nemají dělat a co naopak ano, protože jsou v pásmu obležení, kde mají střežit železnici proti partyzánům.
„Hned druhý den v noci začala palba v bezprostřední blízkosti pod námi na druhém svahu... My máme přidělen úsek Premosolo - strážní domek č. 34. Třetí den jdeme do stráže, a sice na Š 2. Tam bydlící strážník nám vypráví, že se vůbec nemusíme obávat partyzánů, že na nás nebudou střílet, když my nebudeme nic začínat. Jsou o nás informováni a nesmí proti nám postupovat v nepřátelském úmyslu..."
Líčení událostí v severní Itálii, na niž válka dolehla velice silně, je dramatické. Něco udělají Němci a italští fašisté, ale partyzáni nezůstanou nic dlužni. Dne 29. 7. 1944 byli partyzány odvlečeni někteří naši důstojníci a vojáci. Italský poručík dal ultimatum, jinak že se budou střílet civilisté a zapálí obec. Ale netrvalo dlouho a na partyzánské mušce skončil právě on... V této době se už řada našich k partyzánům dostala.
Ale 9. července 1944 se to stalo a rotný Morávek to popisuje asi následovně: „Je půl druhé po půlnoci a kluk mne budí do služby. Jdu to obejít, zda někde něco není a sedám si ke stolu a píši dopis manželce." A posléze pokračuje tak, že uslyšel šramot venku, ale když vyšel ven, tak nic neviděl. Zakrátko pak se to zase opakovalo. Tentokráte už venku viděl Pepu Kuchaříka a za mřížemi brány pak ještě nějaké lidi. Byli to partyzáni! Tak neprodleně vzbudil kamarády se slovy, že už jsou zde! Naši dali ruce nad hlavu, partyzáni sebrali zbraně i kulomet, který tam byl. Dlouho neotáleli a odešli směrem na vesničku Anzolu. Nejvíce jim však bylo líto, že právě tento den měla přijít pošta z domova, ale už se jí nedočkali... Následující dny byly plné napětí a námahy. Nakonec se dostali na horskou salaš asi 2800 metrů nad mořem. Odtud je dva partyzáni vedli cestou necestou směrem na Švýcarsko. Byla to pouť, kdy mnohý a nikoliv jednou musel sáhnout až na samé dno svých sil. Závěr cesty již museli zvládnout díky průvodcům z řad pašeráků.
Konečně se dostali do Švýcarska, kde byli v karanténě, prošli lékařskou prohlídkou a konečně se dostali do obce Wittenbach. Tahdy se tam sešli nejen naši, ale i vojáci jiných národností. Našich tam bylo přesto kolem 270. Život v městečku byl dobrý, pomáhali místním lidem s prací, navštívil je zde i náš vyslanec, složili zde slib republice a podepsali vstup do čs. armády. Když 17. října obec pouštěli, bylo loučení dojemné, získali si zde přátele. Při rozloučení nechyběly ani slzy, ani hymny.
Pak následovala cesta vlakem do Marseille, odtud lodí do Neapole. V Neapoli měli dostatek času, chodili dokonce i na opery, ale vše dobré vždycky někdy musí skončit. Ten konec byl 20. listopadu, kdy jejich loď se zařadila do konvoje a kolem Gibraltaru plula do skotského přístavu Greenock. A opět cestovali ze severu na jih do Londýna - Southend. Zde už je převzali naši a jak líčí deník, bylo to přijetí ne právě dobré, s mnoha narážkami a poznámkami, které po těch namáhavých měsících ne právě dobře snášeli. Až tedy 1. února 1945 odjeli do přístavu Dover a přes Kanál pak do francouzského přístavu Calais. Odtud to byl už jenom skok do Belgie, kde byli v La Panně. Zde už byli naši, kteří pod velením gen. Lišky se podíleli na obléhání francouzského přístavu Dunkerque. A tak pokračovali ve výcviku a v deníku můžeme číst:
„Jsem zástupcem velitele čety a práce mne těší. Jsme pár kilometrů od našich pozic u Dunkerque a tak musí být velká opatrnost. Zde to již lítá ostré. Nový velitel roty nás připravil na to, že ve městě je hodně kolaborantů a také Němci věděli o každém našem hnutí..." Ale i jiné záležitosti zajímali vojáky. Tak se dočteme, „že také byli na hřbitůvku v Adinkerku, kde je našich 25 hochů. Je to dojemné a při vzpomínce na domov se vybavuje, že oni takto musí navždy zůstat v cizině. Každý se těší na setkání se svými nejdražšími, ale někomu to přeci není dopřáno. To je však osud nebo štěstí člověka." Rotný Morávek se plně věnoval vojenským povinostem a každý den měl stále co dělat. Učil se jezdit s polopásovými vozidly, prováděl cvičení s tanky a pokládal také miny. A o těch se v deníku dozvíme, že „je to vskutku nejzákeřnější zbraň. Kvůli ní přišlo nejvíce našich hochů o život. Člověk neví, kdy a kde to na něj čeká..."
Když přišel den s datem 15. dubna 1945, byl rt. F. Morávek zařazen do 2. čety jako zástupce velitele četaře aspiranta Leta a dostali úkol. Ten den se také naplnil jeho osud, kdy šlápl na minu a ta ukončila jeho život.
Tolik tedy o osudu jednoho z našich krajanů a rodáka z Horní Rovně, kde se narodil 7. července 1913. Je beze sporu dobré si připomínat lidi, kteří byli ve válce a tam položili život za svobodu a dlouhá léta se na ně zapomínalo...
