Rok 1848 v Sezemicích a v Dašicích

Vše vyvrcholilo Slovanským sjezdem, který se konal ve dnech 2. až 12. června na Žofíně. Účastnilo se ho přes 340 delegátů a hostů. Na sjezdu byl přijat Manifest k evropským národům, který odsoudil politický a národnostní útlak slovanských národů a požadoval přeměnu Rakouska ve federativní stát, kde by měly všechny národy rovnoprávné postavení. Zároveň odmítl všeněmeckou politiku a účast na frankfurtském sjezdu. Sjezd skončil 12. 6. slavnostní mší u Bendlovy sochy sv. Václava na Koňském trhu, kterou za velké účasti lidu sloužil vlastenecký kněz Jan Arnold. Po skončení mše vydal se shromážděný zástup lidu na pochod pražskými ulicemi a před budovou voj. velitelství došlo k demonstraci proti zemskému vojenskému veliteli Windischgrätzovi. To poskytlo záminku k zásahu proti demonstrantům. V Celetné ulici se demonstrující střetli s granátníky a tím začaly boje a stavění barikád. Boje trvaly do 17. 6. (t. zv. svatodušní bouře). Vojsko nabylo samozřejmě převahu, zvlášť když byla Praha bombardována z Petřína dělostřelectvem. Nad Prahou bylo vyhlášeno stanné právo, následovalo vyšetřování a zatýkání a útěk mnohých předních účastníků z Prahy. V Sezemicích nalezli útulek u mlynáře Holuba bratří Mánesové a přes Sezemice také prchal Fr. Cyril Kampelík do Č. Třebové a dále přes Slovensko do Srbska.

Pražské události měly velký ohlas na venkově, kde způsobily hodně zmatku. Z mnohých míst v Čechách se také vypravily ku Praze Národní gardy, ale většinou se do Prahy nedostaly.

Ale vraťme se k začátku.

Svoboda tisku a vznik nových časopisů způsobily, že lid byl dobře informován o událostech, ale vyhlášení konstituce dobře nepochopil a proto nejednal vždy správně. Ve městech byly vytvořeny Národní gardy, které se měly starat o veřejný pořádek. Stávalo se ale, že často vzaly spravedlnost do vlastních rukou a krutě trestaly i sebe menší prohřešky. Jak to vypadalo v Sezemicích, popisuje P. Ant. Kopecký ve svých Dějinách Sezemic: „I v Sezemicích zorganisována národní obrana čili garda, která vedle cvičení ve zbrani, dělání patron s rozžhavenými doutníky v ústech nad mísami naplněnými střelným prachem, účastnila se některých slavností… Také v tom bouřlivém roce udály se v Sezemicích případy, opakované i na jiných místech, kde lid nechápaje význam slova konstituce, plné svobodě těšiti se chtěl a právo útrpné téměř v hrdelní zneužíval. Den 5. května by o tom mnoho vyprávěti mohl.“

A jak to onoho 8. května v Sezemicích vypadalo, ukazuje zápis v Pamětní knize č. 2, který zapsal sezemický zkoušený radní a obrozenecký spisovatel Vladimír Pelikán:

„8. května 1848 té nejstrašnější nelidskosti v Sezemicích jsem očitým svědkem byl, kam pustota a nepředložená vášnivost chátru zavede. Tito opilí vedrali se v radnici, jakoby se uradili a zákonů neznající byli, spravedlnost provoditi usilovali na zatknutém Fr. Bažantovi, jehož jsem před tím mečem šťastně z jejich rukou, by jej neubili, vyrval. I vyrvali jej a proti § 130 t. z. na veřejné městiště vyvlekli, ranami nesčíslnými ubili, až jsem po třetím prve marném snažení z náměstí vyrván do Městského domu Filipem Pánkem (pozn: velitel Národní gardy) vtrhnouti dal, než i zde po chvíli našel jsem jej u vězení provazy v kozlík spatého, ženu jeho, jak lékař udal těhotnou, z vazby vyprostiv, celý den jen výslechu jsem konal. Na to odejda, uslechnuv lomoz a křik ze zahrady radnické, kvapím a uslyším, že Jana Bulíčka z cihelně vesnické přivezli podezřelého v krádeži, snažil jsem se jej z kola jejich dostati, než však tu se ozval mi hlas člověka, jehož za mírného, uvážlivého jsem považoval – my jej nedáme. To bylo znamení k všeobecnému pokřiku – my jej nedáme. I položili jej na stolici před radnici a zde jej nesčíslnými ranami ubíjeli ze dvou stran. I kvapím pro měšťanostu a raddy, než jen první byl sto učiniti dalšímu bití přítrž. Na to odvedli jej do radnice, kdež jsem o 10 hod. večer k výslechu přijda, shledal jej visícího na bidle, v kozlík majícího nohy i ruce svázané provazy, k živému Bohu úpícího. Kážu jej vyprostiti, rozvázat, an jen svobodně stojící muž ku pravdě znáti se může, nemoha státi, skácel se, kdež leže slyšán býti mohl..…Vida že myslivci více pití a řečí nevázaných vedou a bez magistrátního velení o své moci se do vězení a radnice vtírají, opilých jsem pokárav propustil a jim nadřízení zeměpanské to zakazující na paměť uvedl. Tím jest mír uveden opět, avšak ale špatná ze Skutče do Chrudimě přešla a tam nepřetržitá bezuzdnost táhla a přes Mýto, Holice, Třebechovice, Smiřice, Hořička i Skalici a ubitím začnouc také dokončila, an gardisté v Hořičkách do smrti podezřelých několik ubili“.

Po svatodušních bouřích byly pražským guberniem do krajů vyslány komise, aby zjistily chování a náladu obyvatelstva. V Chrudimském kraji působil guberniální praktikant Zahrádka. Ve své zprávě označil na Pardubicku za zvlášť nebezpečné v Sezemicích Filipa Pánka (vel. gardy) a sládka Jiříčka, v Holicích dva Červinky a Kubíčka, v Přelouči pátera Lukeše a hostinského Tichého. V Pardubicích byl vyšetřován mlynář z Valů a poslanec zemského sněmu Václav Pour (od r. 1861 čestný občan Sezemic). Ke zprávě byla přiložena relace hr. Poettinga, podle které nejhorší smýšlení mezi obyvatelstvem vládlo v Sezemicích a v Holicích.

I v Dašicích byla zřízena Národní garda, do které se přihlásilo 155 osob, ale v politických událostech se nijak zvlášť neangažovala, zaměřila se převážně na udržování veřejného pořádku a pokoje a na trestání zlodějů. Velitelem byl Ant. Rámiš. Činnost Národní gardy popisuje v Pamětní knize dašické fary administrátor P. Frant. Schoffer, který, jak je zřejmo ze zápisu, nebyl revolučním událostem nijak nakloněn. Zápis je také psán německy a uvádím ho v překladu:

„Když se po provolání konstituce vrátila pražská deputace z Vídně a těmto neklidným hlavám byly na nádražích prokazovány ty největší pocty, které náleží jen zemským knížatům, dašičtí obyvatelé sice také vyrukovali se svými cechovními prapory do Moravan, ale nikoliv z vlastního popudu, ale byli vyzváni tehdejším dašickým správcem Jos. Saušou, který přesto, že byl nanejvýš konzervativní muž, dal se k tomuto kroku strhnout skrze našeptávání dašických Židů, kteří byli jediní střeštěnci v Dašicích. Židé to byli, kteří se procházeli po Dašicích s kokardami, čtli letáky, veřejně politizovali a dokonce vlastnili portréty velezrádců jako např. Košut, korespondovali s levicí v říšském sněmu a především měli vědomost o všem, co se v říšském sněmu dělo, ještě dříve, než to bylo uveřejněno v novinách.

Když v důsledku proklamace konstituce všude ve městech, ano i v mnohých vesnicích, byly organizovány Národní gardy, byli Dašičtí takřka poslední, kteří se k těmto dětinským hrám na vojáky připojili, a to ještě z obavy, aby nebyli od „černých Němců“ přepadeni, poněvadž tehdy byli lidé ve stálém strachu a bázni skrze rozšířenou pověst, že nepřítel, a to Němci, jsou na pochodu ze severu. Bylo směšné pozorovati lidi, jak jeden v kazajce, jiný ve fraku, třetí v dlouhém kabátě, jeden tělnatý, onen hubený tento malý jak trpaslík, jiný dlouhý jak obr, ano i šedohlavý, jak s cvičí v pochodování a v zacházení se zbraní a tím slouží k posměchu uličníků a jak po skončeném vojenském cvičení obléhají pivní sudy. Brzo poznali Dašičtí, že Národní garda k ničemu jinému nevede, než k zahálce a k marnotratnosti a k velkému štěstí dašická Národní garda se po velmi krátkém trvání rozešla sama od sebe. Když v r. 1848 o Svatodušních svátcích v Praze vypukla revoluce, a ze všech stran táhli ku Praze gardisti, byli také Dašičtí Holickými vyzváni, aby táhli do Prahy spolu s nimi. Ale v tomto nebezpečném čase zůstali Dašičtí klidni a ani jeden se neodvážil do Prahy. A když chrudimští gardisti byli v Běchovicích vojskem zastaveni, poznali Dašičtí, že je vždycky lepší zůstati pokojným měšťanem. Jediné, co v těchto neklidných časech se klade Dašickým za vinu, je vykonávání Lynchovy spravedlnosti. Neboť když uslyšeli, že ve Skutči bylo utlučeno mnoho zlodějů a také i když v mnohých jiných městech gardisté zloděje schytali a k přiznání je přinutili zlým nakládáním nejhrubšího druhu, nechtěli také zůstati pozadu, exempla trahunt, byli proto mnozí pověstní zlodějové pochytáni, svázáni a biti takovým způsobem, že jeden z nich zůstal polomrtvý a musel být zaopatřen.“

Na venkově i ve městech stále nebyl klid, lid nebyl spokojen s dosaženými výsledky a stále se dopouštěl různých nepravostí. To vše přinášelo starosti nejen vrchnostem, ale i státním úřadům. Zvlášť napjaté to bylo v chrudimském kraji, takže krajský hejtman cítil nutnost vydati vyhlášku, ve které celkem mírným způsobem nabádá občanstvo ke klidu a pokoji, ale neopomine přidat i výhrůžku. Vyhláška začíná osloveními „Milí osadníci kraje chrudimského!“ a dále pokračuje: „S hlubokou bolestí, ba s uleknutím jsem se z mnoha stran dozvěděl, že mnozí osadníci i bohužel také celé osady ve svém zaslepení tolik si dovolují, že nejen skrytě, ale i veřejně s násilím majetnosti bývalých vrchností se zmocňují a je jejich ouřadníkům odnímají. Slyšte – milí osadníci! moji výstrahu a upusťte od takovýchto hanebností, neboť v pravdě není to někdy nepatrná škoda, kterou tím majetníkům způsobíte, co mne leká, nýbrž hrůzné neštěstí, které na vlastní hlavu vaši svoláte, pakli se ještě častěji takovéto příhody vyskytnou. Vězte vy, kteřížto nepovážíce následek, takových zločinů se dopouštíte, že by vysoká vláda stanné právo prohlásila a že by šibenice kvapný a hrůzný trest váš byla. Považ ale každý rozumný, jaký by to následek mělo, kdyby každý majetnosti jiného se zmocniti mohl! Žádný občan by nebyl svého obchodu a jmění jistý a onen, který právě jinému něco odcizil, musel by se strachovati, že i o své na ten samý nespravedlivý způsob přijde. Rozvažte tedy, milí osadníci, tuto dobře míněnou výstrahu a nevolejte tresty a zlý následky na sebe, kterých se při pokojném povážení tak lehko vystříhati můžete. C. k. krajský ouřad v Chrudimi 12. prosince 1848.“ Podepsán krajský hejtman Václav Weber.

Důležitým výdobytkem r. 1848 byl zákon říšského sněmu z 7. 9. 1848, jímž byly zrušeny poddanství a robota a sedlák se stal svobodným vlastníkem půdy. Za zrušená poddanská břemena, závazky a ostatní povinnosti urbární, desátky byla vypočítána náhrada, kterou měli sedláci splácet v jedné třetině. K tomu byly zřízeny t. zv. vyvazovací fondy, kam sedláci spláceli své vyvazovací povinnosti.