Stálá expozice Orbis pictus ve VČM

V poslední době budí Východočeské muzeum neutuchající zájem sdělovacích prostředků. Z počátku to souviselo především s úspěšným dokončením dlouholeté rekonstrukce sídla muzea, pardubického zámku. Potěšilo snad každého Pardubáka, když zámek, významný památkový objekt, který dlouhá léta doslova svým vzhledem a hrozil, že spadne, se dnes dočkal exteriéru, který už z dálky dává za pravdu pernštejnskému úsloví „ Skví se jako Pardubice“. A nejde jen o exteriér, také vnitřní prostory muzea se proměnily jako mávnutím kouzelného proutku a nad nově restaurovanými interiéry nejen rytířských sálů se doslova tají dech.

Do nově upravených prostor muzeum v poslední době pozvalo návštěvníky na dvě zcela mimořádně významné akce. Tou první byla nová expozice starého i moderního českého skla z bohatých sbírek VČM. Přehlídku připravil Mgr. Ivo Křen a dočkala se uznání tisku i návštěvníků, ale především odborné sklářské veřejnosti. Vždyť zástupkyně pražského Umělecko-průmyslového muzea Dr. Alena Adlerová se po vernisáži vyjádřila, že pardubická expozice skla nemá v současnosti v Česku obdoby.

Druhým nesporným úspěchem muzea byla loni v závěru roku slavnostní vernisáž nové stálé expozice pohlednic ze sbírky VČM „Orbis pictus“, která se svými více než třemi sty tisíci kusy je největší v ČR. Kurátorka sbírky Mgr. Renáta Tetřevová, která je zároveň autorkou nové expozice, neměla snadný úkol vybrat nejzajímavější a co do období vzniku, námětů a technik nejtypičtější exponáty. Obtížnost výběru je zřejmá už při zjištění, že jen místopisných pohlednic má sbírka 130 tisíc.

U stolových vitrín a zasklených závěsných panelů, podle návrhu autora interiéru Jiřího Vašici, v restaurovaném sklepním prostoru pod severním zámeckým křídlem se zájem návštěvníků soustředí především na tzv. „Zlatou éru“. To jsou pohlednice z období deseti let na přelomu století, od roku 1895 do 1905. Jak praví průvodní text vitríny: „ Nikdy později nebyly pohlednice populárnější a nebyla k dostání taková škála nejrůznějších typů. Pohlednice bývaly často zlacené, stříbřené, plasticky zdobené peřím, mechem či skleněnou drtí, prodávaly se také pohledy vytlačované i s aplikací textilu. Nejpestřejší bývala blahopřání k svátkům vánočním, velikonočním, svatodušním, k Novému roku či gratulace k jmeninám, především Josefům“. Návštěvníci se zde seznámí i s technikami tisku pohlednic, ať už šlo o litografii, světlotisk nebo knihtisk.

V části expozice do roku 1918 jsou dopisnice místopisné, města, hrady a zámky, pohledy vlastenecké, ale i blahopřejné, lístky s milostnou tématikou, s motivy dětí, žen, s náměty z myslivosti i 1. světové války atd. V oddílu datovaném lety 1918 až 1948 přibývají vedle starších i nová témata, reprodukce děl našich předních umělců, příroda, ryby, ptáci, ale i výjevy ze starých českých dějin i z 1. republiky. Jsou zde také pohlednice představující vynikající osobnosti té doby, např. TGM. Tématicky přehlídka postupuje časově až do dnešních dnů.

Sbírka pohlednic „Orbis pictus“ je celoživotním dílem svitavské sběratelky Květuše Veselé, která před několika lety své pohledy VČM prodala a odstěhovala se do Kanady. Sama na vernisáž nové stálé expozice pohlednic do Pardubic přiletěla a zúčastnila se i malé tiskové konference, kde jsem si poznamenala některé zajímavosti z jejího vyprávění:

„Pohlednice jsem začala sbírat ve svých deseti letech. Z dětské záliby se stal koníček a časem vyrostl v ohromného koně. Pohlednice jsem jako zdravotní sestra využívala i při besedách v nemocnici, abych tak potěšila své pacienty. A ti mi zase věnovali pohlednice, které už nepotřebovali. Mé myšlence o založení muzea pohlednic předcházelo pořádání vlastních a klubových výstav. Postupně jsem se stala jednou z největších sběratelek pohlednic u nás a první soudní znalkyní filokartie. Pracovala jsem brigádně v Archivu města Brna.

Moje sbírka rostla a s ní i touha založit vlastní muzeum pohlednic ve Svitavách. Upravili jsme s manželem půdní prostor našeho svitavského domku a dne 28. března 1993 jsme slavnostně otevřeli První české muzeum pohlednic Orbis pictus. Bylo to záměrně v den 401. výročí narození Jana Ámose Komenského, učitele národů, jehož slavná obrázková kniha Orbis pictus – Svět v obrazech měla za úkol učit děti i dospělé poznávat svět pomocí obrázků.

Základem muzea se stala moje sbírka čítající tehdy 175 tisíc pohlednic a během prvních tří měsíců ji shlédlo 1500 dětí a dospělých, kteří svůj obdiv a nadšení stvrzovali do návštěvní knihy. Vystavovala jsem na pražském hradě i v zahraničí, např. ve Wiesbadenu v SRN. Velmi dobře jsem si uvědomovala, že není nejpříhodnější doba pro vznik soukromého muzea, ale přes všechny potíže, které jsem musela překonávat, jsem si byla jista, že pohlednice si své muzeum zaslouží. Mé soubory Mikoláš Aleš, M. Fischerová-Kvěchová a Československé lázně a nemocnice získaly z pražského klubu ocenění „Pozoruhodná sbírka“. Několikrát nás natáčela televize i rozhlas, psaly o nás noviny, návštěvnost rostla, ale začaly nám docházet síly i finanční prostředky. Zkusili jsme muzeum přestěhovat na hrad Svojanov, ovšem během roku jsem zjistili, že pohlednice začala napadat plíseň, tak se vše stěhovalo nazpět do Svitav. Během měsíce však přišla tragedie, velká povodeň, která zaplavila i náš dům. Pohlednice se s pomocí přátel podařilo zachránit, ale já jsem už neměla sílu činnost muzea obnovit.

Našlo se však řešení. Za pomoci Asociace muzeí a galerií i Ministerstva kultury se podařilo sbírku prodat Východočeskému muzeu v Pardubicích. Tam byl vybudován klimatizační archiv s posuvnými regály a sbírka je odborně zpracována na počítači. Muzeum pohlednic má přes tři sta tisíc kusů a je zhruba roztříděno do 60 tématických skupin.

Můj sen se splnil, muzeum pohlednic se zachovalo a zůstalo v České republice. Můj „pohlednicový učitel“ pan Herman se toho nedožil, zemřel, právě jako jeho žena, stejně jako můj manžel, který mi pomáhal muzeum vybudovat. Rozhodla jsem se tedy, že budu žít v Kanadě, poblíž rodin svých dcer. Nyní jsem tam znovu vdaná a sbírám dál. Moje nová sbírka má už 5000 kusů. Připravila jsem několik přednášek a výstav a snažím se pardubické Muzeum pohlednic Orbis pictus propagovat i v Kanadě. Tady také sbírám pro pardubické muzeum staré kanadské pohlednice, co mi naši krajané posílají. Do letadla mohu vzít jen dva kufry, jeden je vždy plný pohledů.

Jsem vděčná osudu, že mi umožnil s pohlednicemi prožít kus zajímavého života, poznat úžasné lidi a osobnosti, nalézt spoustu přátel a získat množství vědomostí, které bych v běžném životě bez pohlednic docela určitě nikdy nezískala“.

Malá zpověď velké sběratelky byla zajímavá a poučná. Zeptala jsem se jí na to, jak vidí budoucnost pohlednic v příštím století? Paní Veselá mi odpověděla:

„Věřím v budoucnost pohlednic. Vždyť zůstanou dokumentem doby, ve které vznikly. Určitě budou mít časem jinou podobu, jiný rozměr, možná bude vynalezen jiný materiál. Ale již dnes můžeme posílat pohlednice po internetu. I nadále budou putovat mezi lidmi po celém světě a přinášet jim radost. I nadále budou jejich sběratelé vyplňovat tak svůj volný čas a přenášet se do světa let minulých. I nadále budou prohlížet a pečlivě ošetřovat své nejstarší kousky, tak jako archeolog rozechvělou rukou objevuje svědectví starých časů. Vždyť sběratelství žije od nepaměti a žít bude, stejně jako Muzeum pohlednic Orbis pictus v Pardubicích. Má tam dobré zázemí i péči, má tam svůj domov“.

Na závěr dodejme ještě informaci Mgr. R. Tetřevové, že k nové expozici vydá VČM na pěkném papíře barevný katalog, jehož text doplní repra pohlednic. Počítá se s příležitostnými výstavami i s tím, že se pohlednice uplatní i na jiných výstavních akcích VČM.

Ludmila Ladýřová

Adresa autorky: Na Okrouhlíku 836, Pardubice

RNDr. Miroslav Vostatek, Pardubice:

Bohuslav Jelínek – diplomat a hudebník

Narodil se v Přelouči 14. července 1875. Základní vzdělání získal na přeloučských školách, ale už v patnácti letech byl přijat na pražskou konzervatoř. Tam studoval hru na hoboj a v roce 1895 školu absolvoval. Jak vyplývá z jeho životopisu, narukoval na vojnu a v rakousko-uherské armádě sloužil sedm let u několika plukovních hudeb. Až v roce 1902 se stal členem Lvovské filharmonie, kterou v této době řídil dirigent Čelanský. 1) Lvov byl v té době centrem rakouské Haliče a bylo zde jak kulturní, tak i průmyslové středisko. 2) Avšak zanedlouho v roce 1903 prostřednictvím O. Červeného přijal místo vojenského kapelníka u 18. sibiřského střeleckého pluku v Ningutě v Mandžusku. 3) Když v této oblasti vzplála v letech 1904/05 rusko-japonská válka, pak i tento pluk se zúčastnil bojů na frontě. B. Jelínek tehdy byl dopisovatelem z těchto vzdálených končin pro Národní listy v Praze. Když např. psal 29. listopadu 1904 do Přelouče kupci Aloisu Neradovi, na obálce je razítko ruské polní pošty č. 2 a na rubu pak poštovní razítko jeho 18. pluku. Jde tedy o vzácný poštovně-historický dokument z válečných událostí na Dálném východě.

Před lety jsem byl v Praze na sběratelské burze a probíral jsem štůsek pohlednic. Pak mne jedna z nich zaujala, protože na vybledlé fotografii byla vojenská kapela. O Jelínkovi jsem v té době již věděl. Neuvěřitelnou náhodou jsem za sedm korun koupil právě jeho kapelu 4) a dokonce jím psaný pohled! Psal tehdy z Písčanky u Čity a datoval 1. /14. XII. 906. Tehdy měli v Rusku gregoriánský kalendář (tedy 1. XII. ) a u nás pak byl kalendář gregoriánský (už 14. prosince) 5) Na fotografii je celkem 62 vojáků a v bílé uniformě uprostřed je Bohuslav Jelínek. A jak to v ruské armádě bývalo i daleko později, jsou zde i „děti pluku“ vlevo sedící. Bezesporu dvěma z nich nemohlo být ještě deset let. Azbukou je na snímku Boguslav Elinek, kapelmejstěr 18. vostočnogo sibirskogo strelkogovo polka 6). B. Jelínek s chotí Julčou psali panu řídícímu učiteli B. Klenkovi do Smirad u Nového Bydžova v Českém království a přáli pěkný a veselý nový rok. A jak tehdy šla pošta, když se přepravovala pouze vlakem? V Čitě orazítkovali 2. prosince a ve Smidarech přidali razítko 2. ledna 1907.

Od roku 1910 pobýval 18. sibiřský střelecký pluk už v Zabajkalské oblasti ve městě Věrchno – Udinsk. 7) Zde pak B. Jelínek působil další léta. Z dopisů je patrné, že v listopadu 1917 bydlel v Loseskoj ulici č. 63. Zde ho také zastihla bolševická revoluce. Na další obálce, na níž sice známka je, ale poštovní razítko ne, je napsaná adresa odesílatele: Bohuslav Jelínek, Vrchní Udinsk Zabajkal, pokladník štába garnisona. Skutečností však zůstává, že se zapojil do čs. legií na Sibiři a s nimi se dostal do Vladivostoku. Avšak ještě dopis ze 2. července 1919 posílal z Věrchnoudinsku na adresu „paní Jelínkové“. Její adresa byla Vladivostok (vše v azbuce), Primorskoj oblasti, Štáb Čechovojsk, 5e Evakuačnoje otdělenije, 6. rota, Russkij ostrov 8). Pak se zřejmě s paní sešli a v roce 1920 se vraceli do vlasti lodí z Vladivostoku přes Šanghaj, Hongkong, Cejlon (Srí-Lanka), Port Said a Terst.

Už začátkem 20. let bylo snahou naší vlády normalizovat vztahy se SSSR, navázat přetrhané obchodní svazky a také aktivněji řešit záležitosti našich lidí, kteří v Rusku tehdy žili. Proto už v roce 1922 byla zřízena v Moskvě Československá obchodní mise. Na dopise adresovaném B. Jelínkovi z Konzulátu Československé republiky v Revalu (Tallin, Estonsko) je adresa: Čechoslovackoj torgovoj missii, gorod Moskva, Mjasnickaja, Malyj Charitonovskij pereulok dom. Nr. 10. Posléze v meziválečných letech tady bylo i Československé vyslanectví a jak je známo, vyslancem byl Zdeněk Fierlinger. Na jiném dopise je adresa (vše azbukou) Moskva, Čechoslovackoj torgovo-promyšlenoj missii, Charitonovskij, dom Nr. 10. Odesílatelem byl Gustav Frývaldský, selo Murki, Sar (atovskaja) gubernia, dom Suděkava. Je více než jasné, že se sem Češi obraceli.

Posléze B. Jelínek přešel do Prahy a stal se pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí a pracoval zde až do roku 1936. Po odchodu do penze žil v Heřmanově Městci; i zde se jako činorodý člověk věnoval kulturnímu i hudebnímu životu, miloval knihy, zabýval se filatelií. Rodné Přelouči věnoval řadu orientálních předmětů, které si přivezl ze svých cest. Bohuslav Jelínek zemřel 22. dubna 1956 v Heřmanově Městci. Byl jedním z velkého počtu tehdy vynikajících hudebníků, kteří nacházeli uplatnění v Rusku i jinde. Všude šířil dobré jméno své vlasti. Je tedy potřebné, aby se na tyto lidi nezapomínalo…

    Dr. Miroslav Vostatek

Adresa autora: Bělehradská 271, Pardubice

Poznámky:

1)   Ludvík Vítězslav Čelanský (1870 – 1931) byl českým dirigentem a skladatelem. Šéfoval České filharmonii v letech 1901/02 a pak 1918/19.

2)   Lvov byl centrem rakouské Haliče a kulturním střediskem. Bylo to město s 800 tis. obyvateli a Rakousku patřilo od roku 1772. Od roku 1918 náleželo Polsku, od roku 1939 SSSR a nyní je na Ukrajině.

3)   Mandžusko je historické území v severovýchodní Číně. Od konce 17. století spadalo pod ruskou sféru zájmů, zájem měli i Japonci. Město Ningut se nazývá nyní Mu-tan-ťung. Na mapě se nalézá asi 200 km severozápadně od Vladivostoku a leží v Číně. Když Rusové stavěli Transsibiřskou magistrálu, tak za Čitou železnice vstupovala na území Mandžuska a přes Charbin a Ningut směřovala do Vladivostoku. Až později začali Rusové stavět spojení severní větví a daleko delší přes Chabarovsk. Pochopitelně Rusové museli svoje zájmy a železnici podpořit, a tak na trati byly v městech ruské posádky, jak o tom svědčí i 18. východní sibiřský střelecký pluk v Ningutě.

4)   V době rusko-japonské války 1904/05 sloužilo na poměrně malém úseku pět (!) českých vojenských kapelníků.

5)   Proto se také slavila Velká říjnová revoluce v listopadu.

6)   V překladu Kapelník 18. východního sibiřského střeleckého pluku.

7)   Věrchno – Udinsk. Od roku 1934 přejmenován na Ulan – Ude. Jde o přístavní město na řece Selenga, která se vlévá asi po 100 km na východní straně Bajkalského jezera. Bylo to hlavní město Burjatské republiky s 350 tis. obyvateli a ležící na Transsibiřské magistrále.

8)   Ruský ostrov byl nedaleko Vladivostoku. Vždy sloužil vojsku, byla zde kasárna a další vojenská zařízení. Po roce 1919 se sem dostaly i jednotky čs. armády na Sibiři, byly zde ubytování vojáci, bylo zde evakuační oddělení, které organizovalo přesun našich vojáků do vlasti až do poloviny roku 1920. Posléze se Ruský ostrov stal vojenskou bází, vše bylo tajné, nepřípustné nejen cizincům. Když jsem hledal mapu ostrova, pak na Karlově Univerzitě – Kartografický ústav měli „nejčerstvější“ mapu z roku 1914…