Opožděná vzpomínka na JUDr. Lumíra Mejzlíka

Dodatečná vzpomínka nás uvede do situace deštivého dne – 21. února 1973, kdy jmenovaný odjížděl na kole z tělocvičny Na Olšinkách (tehdy T. J. Dynamo) domů do Husovy ulice. Po přejezdu Prokopova mostu na Chrudimce zastavil, aby dal přednost v jízdě protijedoucímu trolejbusu. V tom okamžiku do něho zezadu narazil osobní vůz, kterým byl odhozen proti veřejnému dopravnímu prostředku. Následovalo čtyřdenní hluboké bezvědomí, několik okamžitých zákroků v pardubické nemocnici, z nichž nejtěžším problémem byla dvojí operace lebeční kosti hlavy. V pozdější době prošel dlouhým léčením následků  dopravní nehody, kdy při střetu byla zasažena hlava, končetiny, zvláště pravá ruka a úspěchem korunovaná obnova poškozených hlasivek.

Z jeho životního příběhu je třeba uvést, že po absolvování pardubického gymnasia v r. 1945 stačil během následujících pěti let ukončit studia na fakultě všeobecného lékařství Karlovy university a nastoupit praxi v nemocnici v Aši. Krátce potom, po prvním roce základní vojenské služby, kdy skončil kurz pro vyškolení vojenských lékařů, začal ordinovat v poddůstojnické škole v Klášterci v Orlických horách. Odtud, už v hodnosti kapitána, když mu nedobrovolně byla prodloužena prezenční vojenská služba na dlouhých pět let, byl převelen r. 1953 do pražské vojenské nemocnice ve Střešovicích. V té době se oženil, později se jeho manželce Vlastě narodila dcera Věra (provd. Lukešová) a syn Lumír. Závěrem dlouholeté vojenské služby byl lékařem, v hodnosti majora ČSLA, na pardubickém letišti.

Po odchodu z armády vykonával práci závodního lékaře pro pacienty Továrny mlýnských strojů a blízkých provozů ČSAD, pivovaru a lihovaru. Byl známý svým lidským přístupem ke každému pacientovi a také ochotně navštěvoval nemocné v jejich domovech; navíc ještě stačil přejímat pohotovostní lékařské služby a začal pracovat i v tělovýchovné poradně.

Od žákovských let v Sokole byl také od dorosteneckého věku závodníkem a později cvičitelem v r. 1941 založeného Českého veslařského klubu v Pardubicích. V tomto období m. j. dovedl vítězně do cíle v roce 1949 při přeboru ČSR dvojici skulérů – Zdeňka Janebu a svého mladšího bratra Slavoje.

Po návratu do rodného města, kdy ještě ordinoval na letišti, byl dlouholetým předsedou veslařského oddílu, který prošel po zrušení Č.V.K. a Sokola řadou názvů – Rozvodné závody Pardubice (R. P. A.), T. J. Dynamo. Veslařská klubovna s loděnicí určenou veslařům a turistům – kanoistům a kajakářům – nesla od svého postavení název Arosa a byla na vnitřním ohbí neregulovaného úseku Labe, mezi tehdejší Turistickou a Občanskou plovárnou, ale na protějším levém břehu.

Pardubičtí veslaři – závodníci i závodnice všech věkových kategorií – neustále přiváželi cenná vítězství z veřejných závodů, mistrovství republiky a od r. 1954 i ze zahraničních regat včetně světových mistrovství. To už také dr. Mejzlík organizoval stavbu výcvikového střediska na Sečské přehradě a podílel se na přípravě a konání veřejných závodů na Labi s cílem nad mostem u Rosic. Později byly tyto závody přemístěny na regulérnější závodní dráhu na Seči a počet startujících dosahoval v podzimním termínu v průběhu nejúspěšnějších let až 700 účastníků z celé republiky.

V celostátním měřítku pracoval po řadu let ve zdravotnické komisi býv. ÚV ČSTV a několik let ji vedl. Zúčastňoval se formou lékařského dohledu příprav a startů čsl. reprezentantů na našich i zahraničních regatách v Evropě. Také tato jeho pravidelná činnost byla přerušena jeho invaliditou – posledním působením byla příprava a účast na Olympijských hrách v Mnichově v r. 1972, kdy byl platným členem lékařského týmu našich sportovců.

Průběhem posledních let všestranných lékařských a tělovýchovných aktivit spolupracoval na přemístění vesl. oddílu do nynějších prostor, když z tříetapové postupné výstavby střediska pardubických veslařů (v. o. T. J. Dynamo, Tréninkové středisko mládeže a studenti Sportovního gymnasia ve škole U kostelíčka) byla postavena pouze jeho problematická funkční část.

Do roku 1960 se podařilo svépomocí v „akci Z“ postavit pouze objekt loděnice a provizorní šatny bez řádného sociálního zázemí – stavba financování tehdejším KV ČSTV v Hradci Králové byla zastavena a po více než 40 let zůstává torzem na pravém břehu Labe v těsné blízkosti jezu pod přítokem Chrudimky.

Část dokumentární vč. fotomateriálu zůstává uložena v archivu Sokola Pardubice I., včetně údajů o činnosti dr. Mejzlíka, jeho manželky Vlasty a jeho bratra ing. Slavoje Mejzlíka.

Není tedy zapomenuta minulost zesnulého – v průběhu jeho osudné, takřka třicetileté invalidity zůstávají stále v organizační a závodní činnosti jeho syn Lumír a bratr Slavoj – podzim min. roku oba (2002) úspěšně startovali na 29. veslařské světové veteraniádě v ČR.