LADISLAV HAŇKA aneb Jak, kdy a kvůli komu jsem byla unesena

Nejdřív v mělké, ale čile proudící řece u Mnětic, kam jsme dorazili na kolech. Cesta zpět vedla kolem slepého ramene s vysokými břehy. Byla travnatá, s hlubokými vyježděnými kolejemi. V jedné chvíli jsme se ohlédla po svém společníkovi, abych mu cosi sdělila, přední kolo se v rýze mezi drny nějak divně zakejklalo a vzápětí jsem vězela po krk v bahně, nechápavě se přidržovala kořenů jakéhosi křoviska, po příkrém svahu ke mně splývalo moje kolo a nahoře lomil rukama ing. Haňka Ladislav. Koupel třetí se pak konala v naší vaně v prvním patře nemošického zámku. Ten, který mne vytáhl z bláta, se o pár týdnů později s manželkou Evou proplížil šumavskými lesy ke svobodě. O pouhých třicet minut předběhli ty, kteří je přišli zatknout.

V pondělí 10. září 2001 jsem omámená štěstím přijala z rukou šéfredaktora Myslivosti ing. Jiřího Kasiny obálku s honorářem a balík autorských výtisků mé prvojediné knížky Příběhy krásných ohařů a ořů. Ze čtvrtého patra jsem nesestoupila, ale slétla na křídlech nedočkavosti. Už už abych byla u kamarádky Sylvie a udělila svůj první autogram.

„Nechcete jít se mnou do restaurace Hájovna?“ zeptal se mne Kasina, „budu tam obědvat s jedním Čechoameričanem“.

„A nejmenuje se ten Čechoameričan Ladislav Haňka?“, plácla jsem nazdařbůh.

„Ano,“ podivil se můj dobrodinec a vydavatel, „vy ho znáte“?

„Jo. Před padesáti lety mne vytáhl z bahna. Opravdického, ne mravního.“ Vylíčila jsme dávný výjev, nechala Láďu pozdravovat a sebe Kasinou odvézt k Sylviině vile na žižkovské Parukářce.

Dala mi oběd, já jí knížku a o hodinku později jsem v tramvaji č. 9 usedla k oknu proti dveřím, úzkostlivě chráníc tašku s honorářem a zbylými výtisky. Když se tramvaj blížila ke čtvrté zastávce, spatřila jsem vrhat se na koleje staršího pána. Proboha, sebevražda? Vůz ho těsně minul, otáčela jsem se za ním, viděla, jak zdvihá ze země jakousi ženu, vtom tramvaj zastavila, dveře se rozlétly, v nich stanul ing. Kasina a křiknul velitelsky: „Paní Seifertová, okamžitě si vystupte!“ Cestující ztuhli, já fascinovaně opustila sedadlo, vytřeštěně sestoupila na chodník a ohromeně pohlédla do tváře Haňky Ladislava.

V restauraci Hájovna nad unikátním aperitivem ze hřibů žlučáků jsme ve třech zrekonstruovali sled posledních událostí. Láďa Haňka se s pozdravem ode mne nespokojil, rozjeli se za mnou na Parukářku, Sylvie jim sdělila, že jsem právě odešla na tramvaj, otočili tamtéž, zdálky mne viděli nastupovat do devítky, stíhali ji od stanice k stanici, vždy se tam připletlo nějaké auto, až na čtvrté vše skončilo šťastně a bez úrazu.

Udělila jsem druhý autogram a od toho dne s Láďou kamarádíme. Poznala jsem jeho manželku Evu roz. Neugebauerovou, dávnou krojovanou holčičku v náruči T. G. Masaryka na známce z r. 1938, kresby akademického malíře Ladislava Haňky juniora, veršované žďárské pověsti z pera jeho tchána, fotografie dvou vnuků, knihu Lovil jsem v Africe i manžela jeho sestry Marie Zdenko Frankenbergera – Daneše.

Z posledního dopisu vypadla fotografie úspěšného lovce s divokým krocanem. Prvním v životě, jsou prý strašně mazaní. I v pozdním věku mohou být krásné premiéry, šťastný úsměv osmdesátníka  o tom svědčí. Tak houšť a větší kapky, Láďo!