Pardubický rodák Oskar Brázda a jeho Líčkov

Už během své pozemské pouti se tento obdivuhodný umělec stal doslova legendou. Ovšem k opravdovému poznání jeho života a díla přispělo teprve nedávné vybudování Brázdovy Galerie a zpřístupnění zámku, který se tak stal novým a velmi oceňovaným památkovým objektem severozápadních Čech.

Malířův zrod

Oskar Brázda spatřil světlo světa dne 30. září 1887 v Rosicích, dnes jsou částí Pardubic. Tady prožil své dětství i část prvních školních let a ve zdejším prostředí se při meandrech a tůních Labe začalo formovat jeho malířské vnímání.

Jinak je zatím Brázdovo mládí jen málo známé. Víme pouze, že měl bratra a sestru – a otec že podnikal v pohostinství. Rodina se proto několikrát stěhovala. Poměrně záhy pak odešla do Prahy, kde otec provozoval známou kavárnu Slavia proti Národnímu divadlu, načež se později stal známým hoteliérem.

V Praze navštěvoval Brázda gymnázium. Měl jednou převzít od rodičů živnost, avšak stále víc ho přitahovalo malování. A tak na přímluvu několika pražských tvůrců směl roku 1904 vstoupit na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Jeho profesory tam byli především R. Bocher a K. Pochwalski.  Mladý Brázda se však postupně přiklonil k umělcům, sdruženým kolem představitele rakouské secese Gustava Klimta ( 1862 – 1918). Bezprostředně  po ukončení studií pak dosáhl čtyřiadvacetiletý Oskar Brázda zcela mimořádného úspěchu. Získal zlatou medaili s tzv. římským stipendiem (udělováno pouze jednou za pět let), kterou mu v roce 1911 osobně předal císař František Josef I.

Vzápětí odejel tudíž Brázda do Itálie. Tam dále studoval v muzeích a galeriích – a s nezměrnou, pro sebe příznačnou pílí tvořil. Upnul se především k olejomalbě a vedle zátiší, květin a krajin se stále víc věnoval portrétům. Začal také vystavovat a jeho práce vzbuzovaly prokazatelně  rostoucí pozornost.

Za svobodu Čechů a Slováků

V Římě, v pestré mezinárodní umělecké společnosti, poznal Brázda mnoho nevšedních osobností. Vynikala mezi nimi švédská spisovatelka Amelie Posseová, se kterou roku 1915 uzavřel manželství. V té době ovšem už téměř rok zuřila první světová válka, do které po boku Francie, Velké Británie a Ruska vstoupila v květnu proti Německu a Rakousku-Uhersku také Itálie. Brázda jako příslušník nepřátelského státu byl nejprve internován na Sardinii1), avšak záhy mu bylo umožněno zapojit se činorodě do československého zahraničního odboje.2) Jako pobočník M.R. Štefánika stál pak v Římě u zrodu našich italských legií a byl také poslem k Edvardu Benešovi do Paříže a k T. G. Masarykovi do Londýna, s nimiž i později zůstal v trvalém přátelském vztahu.

Po vzniku Československé republiky (1918) zůstal však ještě Brázda na Apeninském poloostrově. V jižní Evropě už měl pověst vyhledávaného portrétisty. Úspěšně vystavoval v Benátkách, Římě či dalších městech – a italská vláda mu udělila vysoká vyznamenání, jmenovala jej dokonce komturem. Oskar Brázda, který byl tehdy jakoby naším kulturním vyslancem v této zemi, provázel také prvního presidenta republiky Masaryka při jeho pobytech na Capri v letech 1921 a 1922, kdy se setkali např. s Maximem Gorkým, Enricem Carusem apod.3)

Navzdory uměleckým i společenským úspěchům v Itálii však posléze naplno zvítězila Brázdova rostoucí touha po vlasti. Manželé ostatně naprosto nesnášeli Mussoliniho fašismus, pohlcující rychle celou zem. A tak se Oskar Brázda rozhodl k návratu domů, třebaže věděl, že se potká nejenom s uznáním, ale i se žárlivostí a kritickými hlasy a že bude nucen o své tvůrčí pozice urputně usilovat. Tím více, že za své sídlo zvolil nikoliv Prahu, ale severočeský venkov. Jeho domovem se od roku 1925 stal zámek Líčkov na Žatecku.

Statek Líčkov

Renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan uvedl, že v roce 766 byl na Líčkově postaven hrad. Šlo samozřejmě o smyšlenku. O líčkovské tvrzi v církevní držbě se uchovala spolehlivá zpráva teprve z roku 1342. Záhy se tu pak střídali majitelé rytířského či žateckého měšťanského rodu, až v polovině 15. století hejtman Václav Vlček vybudoval pevný gotický hrad, ke kterému náleželo několik okolních vesnic. 4)

Roku 1510  přešlo toto líčkovské panství do rukou Lobkowiczů. Z nich jako výtečný hospodář proslul Bohuslav Felix Hasištejnský, který po dlouhá léta zastával nejvyšší úřady v království, začal s využíváním hnědého uhlí apod. Ačkoliv držel řadu nevšedně rozsáhlých statků, sídlil především na Líčkově, kde také roku 1583 zemřel.

Jiným význačným renesančním velmožem, který žil převážně na líčkovském hradě, byl Jiří Popel z Lobkowicz. Vynikal mocenskou ambiciózností, přičemž pokus o vyvolání opozice proti Rudolfovi II. způsobil, že jej dal císař zatknout. Vězněn pak byl od roku 1594 nejprve přímo na svém Líčkově a později na dalších místech – a to až do své smrti v roce 1607. 6)

Zkonfiskované líčkovské panství o 25 vesnicích bylo tehdy rozdrobeno, avšak jeho jádro získali Hrobčičtí z Hrobčic, kteří ještě koncem 16. století přestavěli hrad na renesanční zámek Líčkov. Ten byl sice za následující třicetileté války z let 1618 až 1648 několikrát vydrancován, ale dočkal se po polovině 17. století barokních úprav, když náležel hrabatům z Wahlu. Po dalších změnách držitelů získal pak zámek roku 1765 Josef Wonibald z Ebenu. Byl to milovník umění a starožitností. V bohatém rokokovém provedení dal postavit arkády a zejména skvostnou vstupní bránu, místnosti zámku opatřil náročně zdobenými stropy – a velkoryse upravil park. Tehdy se zámek honosil opravdovou nádherou. Tři desítky hlavních sálů a komnat zdobily obrazy P. Rubense, K. Škréty a P. Brandla či dalších mistrů – a panoval tu nevšedně rušný společenský život.

Pohlcovalo to však mnohem víc prostředků, než panství vynášelo. Majitel proto posléze upadl do dluhů a všechno ztratil 7), načež od roku 1807 vlastnil zámek žatecký řezník Th. André, který ho nechal zcela zpustnout. V objektu byla umístěna cikorkárna a vinopalna, v parku se pásl dobytek. Za obdobných poměrů se tu ale střídali rovněž další držitelé, z nichž posledním byl známý pivovarník Antonín Dreher z Měcholup. V pozemkové reformě, kterou pak prováděl nový československý stát, se dvůr Líčkov stal zbytkovým statkem a spolu se zámkem, polnostmi, chmelnicemi a lesem jej roku 1925 koupil malíř Oskar Brázda. 8)

Zámek Líčkov u Žatce – foto autor

Brázdův Líčkov

Na statku a zámku Líčkov začali ovšem manželé Brázdovi vést značně odlišný život, než jakému uvykli předtím. Nejprve však bylo nutno dát majetek do pořádku, protože všechno se nalézalo v téměř katastrofálním stavu. Prázdné místnosti bez oken a s opadanou omítkou musely být plně rekonstruovány a znovu zařízeny, avšak díky úsilí manželů se to rychle dařilo. A tak i navzdory mnoha potížím se už roku 1930 zaskvěl zámek Líčkov, předtím už téměř zapomenutý, jako znovuzrozený umělecko-historický skvost, což bez nadsázky představovalo závažný kulturní čin.

Tehdy se také Oskar Brázda pustil do vedení veškerých hospodářských záležitostí. Dokonce kvůli tomu dálkově absolvoval střední zemědělskou školu v Roudnici n. Labem. Avšak především bohatě rozvinul svou malířskou tvorbu. Jeho původně postsecesní styl se mezitím přerodil do osobitého, přesvědčivého realistického projevu, nijak nedotčeného moderními uměleckými proudy – a tento konservativismus, umocněný klasickým, akademickým pojetím malby, si získával stále početnější obdivovatele. Ukázalo se to nejlépe při velké reprezentativní výstavě Oskara Brázdy v pražském Obecním domě z roku 1930, která vzbudila skutečně nevšední pozornost.

Brázdova choť Amelie Posseová žila samozřejmě tehdy rovněž na Líčkově. Už od svých římských dob se intenzívně zabývala literaturou a své vzrůstající pověsti odvážné pacifistické autorky využívala k praktické pomoci politickým uprchlíkům z nacistického Německa, kterých rychle přibývalo. A protože zároveň měla ráda společnost, stal se zámek Líčkov její  i manželovou zásluhou záhy velmi vyhledávaným duchovním střediskem. Přijížděla sem řada domácích i zahraničních politiků, vojáků, spisovatelů, hudebníků i malířů, takže označení „Brázdův Líčkov“ se už tehdy vžilo jako obsahově známý, respektovaný a vážený kulturní pojem. 9)

Vyhnání a návrat

V těžkých dobách konce tehdejších třicátých let  se Oskar Brázda projevoval jako upřímný vlastenec. Zřídil např. v převážně německé vsi Líčkov novou českou školu. Tehdy však také došlo k nečekanému rozchodu manželů. Oba sice i potom zůstali natrvalo dobrými přáteli, avšak mnichovský diktát z podzimu 1938, dovršený vzápětí úplným rozbitím Československa, je na dobu okupace a druhé světové války z Líčkova vypudil. Oskaru Brázdovi přikázalo gestapo odchod ze zabraného pohraničí a nucený pobyt u rodiny lékaře Karla Prusíka v Dobříší – a paní Posseová odešla s oběma dospělými syny do Švédska.10)

Jen vzácně dostával tehdy Oskar Brázda zprávy o své rodině. Věděl ale, že starší z obou chlapců, Bohuslav, sloužil u československého letectva ve Velké Británii, kde byl dokonce sestřelen, avšak zachránil se. 11)  Když pak nastal konec války, Brázda se hned v polovině května 1945 vrátil do svého Líčkova. Zámek byl ovšem opět naprosto zpustošený. Vystřídala se v něm Wehrmacht a nacistická Hitlerova mládež, přičemž nábytek a obrazy okupanti zašantročili nebo poničili. Avšak Brázda se znovu rychle ujal hospodaření a záhy pozvedl celý Líčkov tak, že mohl pozvat k dlouhodobějším pobytům zejména svou někdejší choť.

Útěk Amelie Posseové

Během druhé světové války se paní Posseová stala v neutrálním Švédsku jednou z vůdčích osobností tamního protifašistického hnutí a velmi pomáhala nespočetným uprchlíkům. Získala si v tomto směru doslova evropskou proslulost, což bylo i u nás široce známo a oceňováno. Její návrat do Československa byl proto uvítán všemi předními osobnostmi demokratické orientace, v čele s presidentem Edvardem Benešem. A právě v prvých poválečných letech, kdy se velmi rychle přiostřovala vnitřní politická situace, byla paní Posseová nejednou zvána k hlavě státu. President s ní konzultoval narůstající problémy – a sděloval jí své obavy z dalšího všeobecného vývoje.

Chmurné předpoklady se ostatně záhy vyplnily. V roce 1948 došlo k únorovému převratu, po kterém se celá země na dobu čtyř desítiletí stala integrovanou součástí sovětského mocenského bloku. Amelie Posseová pak byla poslední zahraniční osobností, která hovořila s exprezidentem Edvardem Benešem krátce před jeho smrtí ze 3. září 1948. Vypsala  tyto události v jedné ze svých knih a v korespondenci, teprve roku 1994 u nás vydané. 12)

Vývoj, kterým Československo pro únoru 1948 procházelo, byl s tragickou symboličností předznamenán údělem poslankyně Milady Horákové, zatčené v září 1949 a popravené v červnu 1950. Paní Amelie se s ní předtím přátelsky stýkala a měla být kvůli tomu rovněž zatčena a souzena. Za pomoci velvyslance Švédského království se jí však na podzim 1949 podařilo doslova v poslední hodině odletět do Stockholmu. Tehdy byla ovšem Amelie Posseová v Líčkově a v Československu naposledy. Už nikdy se sem nemohla vrátit a nikdy se také už nesetkala se svým bývalým manželem a otcem obou synů Oskarem Brázdou. Zemřela pak roku 1957 ve věku 73 let ve Švédsku.

Dobrá víla Oskara Brázdy

Po definitivním odchodu paní Amelie zůstal malíř Brázda na Líčkově opuštěn a osamocen. Zároveň ovšem došlo k tomu, že veškerý majetek mu byl podruhé odebrán. Objekty i polnosti byly znárodněny a v dalších letech státem rozmanitě a zcela bez majitelova vlivu využívány .- a Brázda musel vzít zavděk tím, že na svém zámku směl bydlet a tvořit alespoň jako nájemník.

Avšak stalo se pro něho jedinečným vykoupením, že v tíživé osamělosti se mohl sblížit s dcerou líčkovského sadaře Marií Weissovou, mnohem mladší půvabnou dívkou, která mu potom byla nejenom skvělou modelkou, ale i doživotní láskou, všestrannou partnerkou, nakonec i druhou vynikající manželkou a až do jeho posledních hodin obětavou ošetřovatelkou a oporou.

A tak především zásluhou této své choti, dokonce navzdory postupujícímu věku či náporu nemocí, se Brázda znovu a přímo horečně upjal k uměleckému rozletu. Jeho početné a mnohostranné dílo si přitom udržovalo působivou srozumitelnost, neboť Oskar Brázda zůstával vždycky mistrem svébytné akademické malby, která však zároveň vykazovala i hluboký obsah a osobitý, oduševnělý vývoj. Dokazuje to – kromě mnoha portrétů, protiválečných obrazů, květinových a kuchyňských zátiší atd. – zejména rozsáhlý cyklus rozměrných pláten „Vesmír a lidstvo“ ze šedesátých let, myšlenkově naplněný překvapivou průbojností a odvahou a dokonale technicky komponovaný. 13)

Líčkov zůstane Brázdův

Teprve zcela na sklonku svého života se Oskar Brázda dočkal několika svých severočeských výstav, zorganizovaných v Duchcově, Teplicích, Ústí n. Labem, Mostě či Litoměřicích jeho přáteli. Naposledy ještě tehdy také navštívil rodné Pardubice. A posléze oslavil devadesátiny, avšak zanedlouho, dne 19. prosince 1977 na líčkovském zámku po delší těžké nemoci náhle skonal.

Osiřela tak jeho paleta i ateliér, avšak především milovaná choť. Osiřel celý Líčkov.

Homérsky vitální, neobyčejně talentovaný a erudovaný, avšak zároveň skromný a šlechetný umělec planoucí srdcem, se vzácným smyslem pro krásu, pravdu a dobro navždycky opustil tento svět. Odešel po posledních nejšťastnějších letech svého dlouhého, dramatického a umělecky neuvěřitelně plodného života – avšak přežívá i nadále jako skutečná, zosobněná legenda, provždycky spjatá s Líčkovem. Brázda přežil tři a možná pět generací – a zanechal rozsáhlé, třebaže zčásti velmi rozptýlené dílo. Jeho naopak velmi ucelená líčkovská pozůstalost přitom nakonec byla ohrožena zkázou, neboť na sklonku minulého režimu měl být zámek prodán a obrazy rozvezeny. 14) Naštěstí právě tehdy přišel 17. listopad 1989 – a spolu s obnovou svobody a demokracie došlo k návazným majetkovým restitucím. Líčkov s příslušenstvím tak byl náhle a nečekaně vrácen umělcově manželce a zákonité dědičce.

Marie Brázdová se v minulosti ničeho podobného nikdy ani nenadála a s ničím takovým nepočítala. Když se tak ale stalo, přistoupila k situaci způsobem, který si zasluhuje uznání. Neboť všechno své úsilí a finanční prostředky zaměřila k tomu, „aby Líčkov byl opět Brázdův!“ Aby natrvalo žil malířovým duchem a jeho uměním – a aby vyrostl ve zcela nové kulturně –historické centrum severozápadních Čech.

Po několika letech soustředěné práce lze říci, že tento ušlechtilý záměr se naplno podařil. Vždyť za pomoci dalších obětavých lidí a příslušných veřejných institucí  zabezpečila paní Marie Brázdová nejpotřebnější opravy a úpravy historicky a architektonicky mimořádně hodnotného zámku i jeho nejbližšího okolí, zřídila působivou Galerii malířského díla Oskara Brázdy – a celý objekt zpřístupnila návštěvníkům v rozsahu, běžném u státních hradů a zámků. Přitom Líčkov ani zdaleka nepředstavuje pouhou tradiční obrazárnu či muzeum. Platí o něm naopak slova, která do jeho pamětní knihy vepsal vynikající pražský znalec umění a kultury Ivo Koudelka: „Neznám jiný zámek, který by měl krásnější duši!“15)

A tuto duši, která pramení z tvorby velkého pardubického rodáka, vtiskla Líčkovu svým obětavým zápalem právě paní Marie Brázdová, jejíž zámek dnes opravdu stojí za všeobecnou pozornost!

Autoportrét O. Brázdy.

Poznámky:

1) Amelie Posse-Brázdová, Slunné zajetí, Praha, 1934.

2) Táž, Pestrá volnost. Praha, 1935.

3) Viz magnetofonové záznamy s vyprávěním Oskara Brázdy – v držení Marie Brázdové v Líčkově.

4) Karl Tutte, Der politische Bezirk Saaz Žatec, 1904.

5) Petr Hrubý, Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. In : Ústecký sborník historický, Ústí n. Labem, 1999.

6) M. V. Kratochvíl, Čas hvězd a mandragor. Praha, 1972.

7) Cenné obrazy, které Vonibald z Ebenu předtím patrně získal od Kaplířů ze Sulevic seděním na Milešově, se tehdy zřejmě dostaly do rozsáhlé Lobkowiczské obrazárny, umístěné dnes na zámku v Nelahozevsi.

8) Ke zbytkovému statku Líčkov patřilo tehdy 207 hektarů lesa a 175 hektarů polí se značnou výměrou chmelnic, kdežto 36 hektarů polí a 38 hektarů další půdy bylo přiděleno z původní výměry drobným nabyvatelům ze vsi.

9) K nejzajímavějším stálejším návštěvníkům patřili např. politik Rudolf Bechyně, spisovatelka Božena Viková – Kunětická, vyslanec Jan Masaryk, malíři Jan Kalvoda a Jakub Obrovský, dirigent Václav Talich, švédský princ Eugen (1865 – 1947), který k oslavě Brázdových 50. narozenin roku 1937 přiletěl malým letadlem atd.

10) Za války Amelie Posseová napsala a roku 1946 ve Stockholmu vydala knihu BYGGA UPP EJ RIVA NEDER, která je líčením života v Líčkově mezi dvěma světovými válkami – a bohužel nebyla vydána v češtině. Ilustroval ji syn Jan Brázda, který podnes jako malíř žije ve Švédsku.

11) Syn Bohuslav Brázda zemřel koncem 20. století jako farmář a vynálezce v Argentině,

12) Amelie Posse, När jä rariden föll över Prag. Stockholm, 1968 – Amelie Posse Brázdová, Tajné dopisy z Prahy 1948. Praha, 1994.

13) Cyklus „Vesmír a lidstvo“ je vystaven v rozlehlém hlavním sále Galerie Oskara Brázdy na zámku Líčkov, tvoří jej kolem 40 olejů.

14) Časopis Hlas přinesl nabídku prodeje zámku Líčkov státem dne 8. listopadu 1989 – tj. několik dnů před „sametovou revolucí“ – přičemž Brázdovy obrazy deponované na zámku a malířem zčásti prodané státu měly být uskladněny do nevyhovujících vlhkých místností v Peruci.

15) JUDr. Ivo Koudelka je majitelem známé Galerie Petra Brandla v Praze 2, Na slupi 17.