V Pardubicích byla odhalena deska obětem komunismu

Program této pietní akce byl dobře připraven. Před budovou, na které byla bronzová deska umístěna, se shromáždilo velké množství občanů z Pardubic i okolí. Po příchodu všech pozvaných hostů zazpíval Vysokoškolský umělecký soubor státní hymnu.

Pan R. Lukavský přednesl báseň:

MENE TEKEL

Ve jménu těch co z šibenic volali prokletí,

ve jménu dětí, matek, žen – nevinných obětí,

ve jménu těch, co u hranic zastřeleni byli,

ve jménu těch, co z vězení se zpátky nevrátili.

ve jménu těch, co otroky bratrů svých se stali,

a přesto za jidášský groš svou čest neprodali,

ve jménu lásky, života, pravdy a lidských práv,

ve jménu psanců-tuláků bloudících v cizinách,

ve jménu těch, co žili za branami pekel,

ve jménu všech já biblické píši: MENE TEKEL!

Leopoldov 1961 – jih.

Autor básně:   Jiří Herzinger (29. 11. 1923)

    Člen Konfederace politických vězňů.

Ke krátkým projevům byli postupně vyzváni tito hosté:

Hejtman Pardubického kraje p. R. Línek, který mimo jiné řekl, že nikdy nepochyboval o tom, že komunistický režim byl zločinný a dějinně úchylný. Dále promluvila senátorka pí. J. Moserová, primátor města p. J. Stříteský a p. biskup J. Kajnek. Za Konfederaci politických vězňů promluvila její předsedkyně pí. N. Kavalírová, která řekla, že je ráda, že krajské město Pardubice se konečně dočkalo pamětní desky, která bude trvale připomínat dobu minulého krutého režimu. Za příslušníky PTP pronesl řeč p. V. Lopaťuk – předseda Ústřední rady svazu Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací. Jeho projev otiskujeme v plném znění:

Vážené paní, vážení pánové, přátelé!

My, bývalí příslušníci Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací a členové Konfederace politických vězňů již delší dobu se znepokojením zjišťujeme, že objektivní pravda o událostech a dění v letech 1948 – 1989 je zpochybňována, historická paměť střední generace o této etapě našich moderních dějin postupně slábne a školní mládež o ní nemá ani základní povědomí.

Tento psychologický proces vědomě směrovaného zapomínání je nenápadně iniciován silně levicovými kruhy a stal se významnou složkou jejich strategického kalkulu pro nedalekou budoucnost.

Vážně jsme se zamýšleli nad tímto nežádoucím jevem a hledali jsme řešení, jak nenásilným, avšak účinným a proveditelným způsobem se tomu postavit. Nakonec vhodný nápad jsme našli v historicky osvědčené moudrosti starých Římanů „Verba minantia aere ficta tempora permanent – Varovná slova vyřčená v kovu přetrvají věky“...

Dali jsme zhotovit bronzovou pamětní desku, která je zainstalována na této významné budově. Jsou na ní vyřčena varovná slova – čtyři věty. Sdělují, že národ, který ve své ochablé lhostejnosti a neochotě postavit se proti zlu dopustil, aby zfanatizované davy demontovaly demokracii a zašlapaly svobodu, musí neodvratně počítat s následující vládou bezpráví, postupnou  ztrátou morálky a dlouhodobým propadem hospodářství. Kovová deska má tu přednost, že nevybledne jako tiskařská čerň, nerozpadá se jako papír a nepodléhá tiskovým opravám a odvoláním. Časem se stane zabydlenou součástí životního prostředí a bude trvalou připomínkou nejen pro dny významných státních svátků, ale i pro dny všední.

My bývalí pétépáci nasazeni v těžkých podmínkách uhelných dolů a na stavbách a političtí vězňové zavřeni v komunistických žalářích v namnoze nelidských podmínkách jsme se sjednotili v trvalém a jednoznačném odporu proti komunistické ideologii. Zřízení této pamětní desky považujeme za naši povinnost, neboť mladší generace to za nás udělat nemohly.

Jsme generace, která pomalu odchází. Tuto pamětní desku dnes předáváme generacím současným a budoucím jako náš politický odkaz a varující memento ošidnosti občanské lhostejnosti.

Závěrem jménem našich dvou organizací vyslovuji upřímný dík hejtmanu pardubického kraje panu Ing. Línkovi, představitelům Magistrátu města Pardubice a zejména pak primátorovi panu Ing. Stříteskému za pochopení, nevšední ochotu a všestrannou pomoc při projednávání našeho záměru.

Též vyslovujeme dík výtvarníku panu Josefu Procházkovi, který naší myšlence poskytl zdařilé hmotové vyjádření a posunul ji do trvalé naléhavosti.

                                                                                       Děkuji za pozornost.

  Slavnostní odhalení desky provedli společně předseda Okresního klubu Konfederace politických vězňů pan Josef Stejskal a předseda Okresního klubu Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací pan Pavel Krátký. Její vysvěcení p. biskup J. Kajnek. Text uvedený na bronzové desce přečetl p. R. Lukavský. Jeho působivý přednes přednášel rozhlas do prostoru před budovou, kde byli shromážděni přítomní občané.

Uvádíme přesné znění textu, který sestavil p. JUDr. M. Jaroušek.

Dopis čtenáře: Přijďte uctít oběti komunismu

Právě dnes ve 14 hodin bude v Pardubicích odhalena deska na paměť obětí komunismu. Stane se tak u vchodu do bývalého okresního úřadu. Na desce nejsou žádná jména. Tento stát a toto město své mrtvé nedokázalo spočítat.

O některých mrtvých Pardubácích bych se chtěl zmínit. Asi rok, či dva po únorovém puči v osmačtyřicátém jsem šel po dnešní třídě Míru, tehdy Stalinově. Před jedním obchodem jsem viděl stát několik známých komunistických kraválistů. Ti se do výkladní skříně všelijak pitvořili, předváděli oběšence a smáli se. Za výkladem seděl spoutaný člověk. Na prsou měl nápis „Křeček“. Byl to známý pardubický čalouník. Za ním bylo několik štůčků potahové látky, pár rozšmajdaných bot, několik obleků a dětský vláček na kličku. Čalouníka hlídali dva bachaři, jeden se samopalem. Mně tehdy bylo asi 16 nebo 17 roků. Ale už tenkrát jsem si říkal: „Vy, kteří kradete dětem jejich mašinku, čemu vlastně věříte?“ Co se stalo s čalouníkem, nevím. Krátce po té události byla celá rodina z Pardubic vyhnána komunistickou lůzou.

Asi rok po tom vtrhla do kavárny u Grandu skupina opilých bachařů z Pracovny. Začali na hosty řvát, aby mluvili rusky, jinak jsou to kavárenští povaleči a buržousti. Lidi se té scéně ožralců smáli. Jeden z bachařů ale sáhnul po pistoli a začal střílet. Několik lidí zranil, číšníka zastřelil. Říkalo se, že střelec nikdy nebyl odsouzen, protože jednal v přechodném pominutí mysli a byl vyprovokován. Zato Státní bezpečnost vyšetřovala, kdo se smál.

Stalo se v roce 1957 v uranovém koncentráku Bytíz: Jednoho Pardubáka bachaři odvedli do díry a tam ho k smrti umlátili. Dvě děti zůstaly bez táty. Rodině řekli, že spáchal sebevraždu. I tento zločin zůstal nepotrestán. Havlova tlustá čára za minulostí pracuje dokonale. Jak by ne. Vždyť státní zástupci a soudci jsou často děti komunistických zločinců.

Počet 4000 umučených v celostátním měřítku je číslo ošidné. Když totiž bolševik zjistil, že mukl je smrtelně nemocný a jako otrok dále nepoužitelný, poslal ho umřít domů. A co vlastně byla komunistická vražda? Pétépáci nahnaní do nevětraných dolů? Při jednom takovém neštěstí zemřelo přes 100 horníků, vesměs pétépáků. Skuteční viníci zůstali nepotrestáni. Přesně podle majora Terazky  a exprezidenta Havla: „Čo bolo, to bolo“. Proto se obracím na všechny Pardubáky, aby dnes přišli uctít oběti komunismu.

                   Pavel Levý, bývalý politický mukl, Pardubice

Radniční zpravodaj 3/2004

Nezapomínejme na historii

My členové pardubického klubu PTP-VTNP (Pomocné technické prapory – Vojenské tábory nucených prací), jsme na našich pravidelných setkáních došli k přesvědčení, že ve vztahu ke komunistickému období let 1948 – 1989 projevuje velká část starší a střední generace značnou míru politické lhostejnosti a ztrátu historické paměti. Dříve hlásané předpoklady, že komunisté postupně vymizí z politického života, se nenaplnily, Komunistická strana žije a vstupuje do ní z různých důvodů i dost mladých lidí. Mládež školního věku je sice bohatě vybavena konzumními technickými znalostmi, ale o nedávné době komunistického režimu nemá ani základní povědomost.

Tento stav plíživé lhostejnosti a pohodlného zapomínání, či dokonce nostalgického vzpomínání je v současné době systematicky živen a intenzita ideologické agrese nabývá nebezpečné obrátky. Komunističtí bossové se vítězoslavně poklepávají po ramenou na znamení, že ve volebních preferencích předstihli sociální demokraty, ve sdělovacích prostředcích je jim přenecháván značný prostor pro zveřejňování jejich názorů a rad, kritik mířených nejen domů, ale i G. Bushovi a T. Blairovi. Z televize Prima jsme mohli slyšet i takový výrok, že „za určitých okolností by nebylo vyloučeno ani použití revolučních prostředků“. Komunisté navrhují své přední borce do Evropského parlamentu, aby se tam s tradiční neotřesitelnou drzostí reprezentovali jako zástupci českého státu. Za ředitele NKÚ navrhují bezkonkurenční exemplář komunistické fosilie, aby tam vymetal ducha nezávislosti a objektivity zavedeného dr. Voleníkem. V televizi běží seriál o hrdinovi plamenného srdce a bezmezné oddanosti komunismu majoru Zemanovi a plejádě stejných nebo jemu podobných opičáků, kteří zneškodňují škůdce a diversanty režimu vedoucího národ ke světlým a šťastným zítřkům.

My, pétépáci, kteří na vlastní kůži prožili vládu zloby a třídní nenávisti od komunistického puče v únoru 1948 po dlouhou dobu bezvýchodnosti s oddalovaným a neurčeným koncem, jsme spojili své síly s pardubickou pobočkou Konfederace politických vězňů, na jejíž členy komunistická nenávist doléhala ještě déle a brutálněji. Rozhodli jsme se pro použití nenásilného, ale účinného prostředku – pravdy, holé nepřikrášlené pravdy.

Ve středu Pardubic jsme na budově společné Krajskému úřadu a Magistrátu města (bývalý Okresní úřad) za účinné pomoci vedoucích představitelů obou zmíněných orgánů 13. března 2004 odhalili pamětní desku (viz obrázek).

Komunistická strana a vláda s rozsáhlým represivním aparátem estébáků, milicionářů, desítkářů a udavačů vytvořila celostátní vězení, kde se popravovalo, mučilo, věznilo bez udání důkazů nebo s důkazy vymyšlenými, donucovalo a vyhrožovalo. Tato kovová deska pravdy je a bude trvalým a nesmlouvavým varováním všem lhostejným, bázlivým a naivně důvěřivým, odkazem a výzvou k obraně všem svobodným a nepoddajným a poselstvím mladým, aby se seznámili s pravdivým vylíčením české historie druhé poloviny minulého století, neboť ať chtějí nebo nechtějí, žijí v prostředí trvale ovlivňovaném příčinnými vazbami oné neblahé doby.

    Výbor Okresního klubu

  PTP-VTNP Pardubice