Hrst vzpomínek na MVDr. Vladimíra Matouška

Vladimír Matoušek, lyžařskou partou, do níž jsem záhy zapadla, zvaný Matyáš byl sice jednička ve škole, na lyžích i v tanci, ale zároveň jeden z nejskromnějších mládenců, jaké jsem kdy v životě poznala. Vystupoval ostýchavě, jako by se styděl, že toho tolik zná a umí. Jeho maminka byla na něho právem pyšná a on se k ní choval stejně pozorně jako ke krásce ze septimy.

Na stránkách sextánského deníku se naposled vyskytuje 1. dubna 1947: „Večer jsem byla tančit na večírku Akademického spolku v hotelu Zlatá štika. Bavila jsem se skvěle. Domů mne doprovázel oktaván Matoušek.“

Galantního průvodce pohltila tma jarního večera, nyní násobená tmou paměti a ta mi vydává Matyáše jako čerstvě upečeného doktora veterinární medicíny v Brně. Sešli jsme se v nemošickém hřebčinci a oba prožívali nesnadné období přerodu. On ze študáka v pracující a časně ráno vstávající lid, já se obtížně vžívala do mateřské role. Už jsem nebyla svým pánem, vše nyní určovalo mrňavé stvoření, prvorozená dcera Jana. Vladimír bydlel na stejné chodbě v prvním patře hlavní budovy. Jak jsem mu záviděla, když jsem šla večer věšet pleny a zpod jeho dveří se linul tenký proužek světla, někdy i tichá hudba. Ten se má, leží si, až zhasne, může spát nerušeně až do rána, zažiju tohle ještě někdy? Nějak mi v té závisti ušlo, že děti také rostou.

Vláďa Matoušek působil v Nemošicích skoro tři roky a můj otec Dr. ing. Jindřich Steinitz byl jeho prvním šéfem. Nijak roztomilým. Cepoval ho nemilosrdně, ale Matyáš pokorně přijímal jeho tvrdou školu,  vážil si jí a otec si posléze začal vážit jeho. Našla jsem v rodinném archivu koncept dopisu, kde MVDr. Vladimíra Matouška nazývá zaníceným odborníkem a chovu koní přeje, aby takových bylo více.

Po Nemošicích mladého veterináře zhltla na dva roky vojna, odsloužil ji u jezdeckého útvaru remontní eskadrony ve slovenském Šamoríně a po ní nastoupil v Tlumačově, kde vedle hřebčince byl i hřebčín. Na sklonku padesátých let se oženil s krásnou černovláskou Ilonou Režnarovou, dcerou pronásledovaného kulaka. Narodila se dvojčátka, chlapečci Jan a Vladimír, krutý osud jim však dopřál jen dva roky života. Začátkem února 1960 se od pilinových kamen značky Satan vznítila podlaha v dětském pokoji a jedovaté zplodiny oba hošíky zahubily. Nešlo téměř žít a v Tlumačově už vůbec ne.

Během čtyřletého pobytu v jihočeském Písku přišly na svět dcery Ilona a Markéta. I já přivedla na svět další dcery, z nichž poslední Zuzana zřetelně tíhla ke koním a byla přešťastná, když jsem její třídě III. B. vyjednala exkurzi do hřebčína v Kladrubech. Na nádvoří se nás ujal MVDr. Vladimír Matoušek, kterého jsem neviděla od dob nemošických. Z jeho výkladu bylo vidět, že má Kladruby rád a v úctě chová i památku svého prvního šéfa.

Na cestě k Josefovu ukázal na zelený pažit za ohradou z bílých klád: „A tady tvůj otec řekl: Louka jako smaragd, dostala dusík“. „Matyášku,“ pravila jsem dojatě, „my se už sobě nesmíme ztratit z očí!“ Člověk míní, život mění. Teprve  když vypukly doživotní prázdniny, zvané též penze či důchod, našel se čas na staré přátele a návrat k prostředí, ve kterém jsem vyrostla.

Víceméně mne do něho katapultoval na sklonku roku 1993 tehdejší ředitel kladrubského hřebčína MVDr. Norbert Záliš. Nějak ho chytil za srdce můj článek otištěný v Pernštejnu pod dlouhým názvem Muž, který se pro koně narodil, koně miloval, koním rozuměl, koňmi žil. Pozval mne do Kladrub, a tak jsem se po dlouhých letech zas ocitla v místech, kde jsem bývala zámeckou slečnou. Záliš se ke mně choval naprosto úžasně. Věnoval mi svou knihu Jak žije hřebčín, provedl stájemi i zámkem, kde jsem se v galerii ředitelů setkala se známou drahou tváří na velké fotografii, povozil ve své stříbrné metalíze po kladrubském teritoriu a nakonec doprovodil až do Řečan k vlaku v záhadném vozidle taženém párem starokladrubáků, přičemž on sám stál s mladinkou učnicí na jakémsi stupátku pro lokaje. Vrátila jsem se z Kladrub oslněná, omráčená, naplněná dojmy jak přefouknutý balon a hned žhavila dráty k Matyášovi. Přes všechen lesk mi neušel záhadný chlad vanoucí od kladrubských zaměstnanců k direktorovi a doufala jsem, že s pomocí zaníceného odborníka a znalce poměrů mu přijdu na kloub. Sešli jsme se v restauraci  U Tomáše a nepřišla jsem na nic. Matyáš se hned na začátku zmínil o tvrdé škole mého otce, já na ni skočila jako štika na návnadu a místo o Zálišovi jsme se bavili o Steinitzovi. Mezi jiným jsem se dozvěděla, jak se dostal fotoportrét  do galerie ředitelů.

Vladimír nějakým způsobem získal tátovu fotografii, dal ji zvětšit na portrétní rozměr, osobně zavezl do Pardubic zasklít a zarámovat, prý bude hotova za čtrnáct dní. Ve stanovené době ji přijel vyzvednout, ale našel jen zamčené dveře s cedulkou Provozovna zrušena. Matyáš se nevzdal. Na radnici zjistil, kam byly zakázky přemístěny, přemístil se tam rovněž a dožadoval se velké fotografie staršího brýlatého pána. „Franto,“ zavolal vedoucí, „ňákej takovej by tady měl bejt. Koukni támdle do rohu!“ Franta sáhl do kouta, udělal fu, fu, prach poslušně odlétl, zasklili, zarámovali na počkání a tak tam teď  visí ve společnosti Mottlocha, Hofbauera, Veselého, Wolfa, Matějčka.

Dále jsem se dozvěděla, že Vladimírova Ilona je nejen výbornou jezdkyní, ale i mezinárodně uznávanou parkúrovou rozhodčí, v hlavě má snad computer, dokáže prý ohlídat troje stopky najednou a vůbec je dokonalá. „Má jen jednu vadu, a to, že si vzala mne,“ zakončil laudatio své ženy Vladimír. „Vidím, že u vás nehrozí manželská nuda“, poznamenala jsem spokojeně. „Manželská nuda?“, vytřeštil na mne svá hnědá očka: „CO TO JE?“

V roce 1996 mne požádala má nejstarší vnučka Hedvika ze Slaného, tehdy desetiletá, abychom šli na hřbitov, že potřebuje pradědečkovi něco říct.

Tam usedla na hrob ozdobený koňskou podkovou a slavnostně pronesla: „Pradědečku, já ti slibuju, že se naučím jezdit na koni a budu s nima pracovat“. Holčičko drahá, odporovala jsem jí v duchu, kde bys ty přišla ke koním! Dopadneš stejně jako teta Zuzana. Léta, kdy po nich toužila, jsou pryč a teď už se jich bojí.

Přesto mi její slib vrtal hlavou a když jsem se dověděla, že Vlaďa Matoušek koupil plnokrevníka, zavolala jsem mu. Starý dobrý kamarád nás pozval na popkovickou jízdárnu  a neomdlel, když jsem narukovala s veškerým vnučstvem, což tehdy čítalo šest kousků, vzájemně se hlídajících, abych svou přízeň dělila rovnoměrně a spravedlivě. Tím pádem se na hřbetě opravdového živého koně poprvé v životě ocitla nejen desetiletá Hedvika, ale i dvanáctiletý Standa, osmiletá Monika, sedmiletá Dášenka, šestiletá Lucinka a téměř pětiletý Vojtíšek. Benjamínek Lukáš ještě nebyl na světě, ale i tak dostal Vladimír zabrat. Šest dětí postupně vysadil do sedla hnědáka Angrifa, láskyplně přezvaného na Andílka, s každým obešel dvakrát jízdárnu. Andílek za každého pasažéra fasoval chleba a cukr, Matyáš se spokojil našimi úsměvy. I on však končil poslední okruh rozesmátý od ucha k uchu. Něžný blonďáček Vojta, sedící na koňském hřbetě, téměř ve špagátu neustále hlásil: „Jsou mi čtyři roky a toho koně nepouštějte!“

Hedviku setkání s Andílkem poznamenalo. Nedaleko Slaného našla stáj úměrnou mámině kapse. Musela ovšem hřebelcovat, čistit kopyta, kydat, krmit, podestýlat. Za pacholčí práci a nevelký poplatek si pak mohla zajezdit. „Víš, babi, já bych ti chtěla ukázat, co jsem se už naučila,“ začala opatrně při jedné návštěvě o tři roky později. Ach jo, zas obtěžovat Matouška, zas vláčet celou hordu do Popkovic. Matyáš byl stručný: „Dvacátého osmého října ve tři na křižovatce v Popkovicích.“ Patnáctá hodina byla posléze změněna na třináctou, Matyáše ještě čekala sokolská stráž u pomníku TGM, Standa dal přednost kolečkovým bruslím, ale i tak nás bylo na křižovatce dost. Hedvika, Monika, Dáša, Lucka, Vojta. Ozval se klapot koňských kopyt, přicházející Andílek se v podzimním slunci přímo třpytil. „Ty jsi ta holčička, co si chtěla zajezdit, že?“ obrátil se jeho pán na Hedviku, „tak si vyskoč nahoru“.

Na jízdárně jsem Hedvice pochválila vzorně prošlápnuté paty a Matyáš k tomu zacitoval: „Muž není nikdy dost věrný, žena dost hodná a pata nikdy není dost nízko“. Dlouhonohá Heduška vypadala v sedle dobře, klusala, cválala a když skokem překonala kavalet, který měla v úmyslu pouze překročit, zářila jako sluníčko. To skutečně se taky snažilo, den byl modrý oblohou a zlatý podzimním listím, do mé výšky dorostlá Hedvika sama vsazovala do sedla mladší příbuzné, vodila Andílka kolem jízdárny a já pochopila, že teď je ta nejvhodnější příležitost Matyáše konečně ukecat.

Už druhý měsíc jsem pracovala na knížce Příběhy krásných ohařů a ořů. Obsah jsem rozvrhla do dvanácti kapitol, předmětem dvanácté měl být Andílek a jeho pán. Ten sice souhlasil s rolí odborného poradce a prvního čtenáře, zarputile se však bránil vstupu své osoby do mého literárního díla. Nakonec jsem ho v ten modrozlatý den přece jen obměkčila. Za pár dní seděl v našem obýváku a trpělivě odpovídal na dotazy. Poslední bitva vzplála o fotografii Vladimírem zdvořile, leč vytrvale odmítanou, nakonec i ta se objevila v mé schránce a posléze na 104. stránce dvanácté kapitoly nazvané Příběh jménem Andílek aneb Plnokrevníci neklejou. Název mne napadl hned ten den, kdy jsem prolomila Matyášovu obranu. I tenkrát dostával Andílek za každého pasažéra dvě nebo tři kostky cukru. Zrovna jsem se s jeho pánem trumfovali v recitaci básní o podzimu, já na něho Tomanem, on na mně Nezvalem, když do mé ruky se sáčkem něco hebce, ale důrazně drclo. Vedle mne stál Andílek s prázdným sedlem a dopálenou otázkou v očích: „Tak co bude s tím cukrem, sakra?“ „Von do mě šťouchá,“ zažalovala jsem. Jeho majitel se zasmál: „Už tvůj otec říkal: Kůň, ač nemluví, řekne vše.“ O tom jsem se ostatně přesvědčila i při třetím setkání Hedviky s Angrifem.

Tentokrát žádná jízdárna, ale zvláštní lidsko-koňsko-dravco-psí enkláva, oficiální název zní Biologická ochrana letiště. Malé odlehlé království s vousatým králem Galátem, blonďatou výřečnou královnou Drážou, jejich potomky, koňmi, psy, dravými ptáky a potkany, jejich krmivem. Vladimír uctívaným Pánbíčkem a v boxu s vraty sahajícími jen do půli zárubně měl ustájeného Andílka. Před vyjížďkou do terénu se  Matyáš s Hedvikou dlouho nepáral. Šoupnul ji ke koni se slovy: „Trochu ho očisti!“, strčil jí do ruky kartáč, zapřel vrata zvenčí důkladným trámem a byl pryč. Přes břevna půlvrat na mne hleděly dva páry očí. Černé koňské se zkoumavě upíraly na pytlík s cukrem v mé pravici, dívčí modré vysílaly SOS. „Neboj, Hedunko,“ vzpamatovala jsem se, „já ho budu bavit a ty ho zatím přeleštíš.“ Hedvika se dala do práce, já vyprazdňovala sáček a mlela páté přes deváté. Andílek pozorně naslouchal, sametovými pysky přitom decentně odebíral z ploché dlaně kostku za kostkou a najednou u mne stál Matyáš s mohutnou ryzkou. Něco mi na ní připomínalo mou dávnou Otavu – Gidran 466, rajt­pferda zámecké slečny. „Hele, nemá ta tvoje kobyla v předcích Gidrana?“ zeptala jsem se. „Nejen má, ona sama je Gidran. Hedviko, hupni na Anděla a jedem.“

Vrátili se asi za hodinu. „Drží se statečně, ale nemá stehenní sed“, oznámil mi Vladimír „víš co to je, ne?“ Jak bych nevěděla! Uzel do otěží nohy ze třmenů, upažit a komíhat holeněmi dopředu dozadu, dopředu dozadu. Nejdříve v kroku, pak v klusu, táta to ještě vylepšil pětikorunou po zadkem. Je to krutý, ale spolehlivý způsob, jak se naučit zachovávat za všech okolností těžiště, což se hodí nejen na koni, ale i na motorce a v kánoi.

Dobrosrdečná Dáša nabídla Hedvice letní brigádu za stravu a nocleh, neméně dobrosrdečný Matyáš, že ji přitom ten stehenní sed naučí, já si nechala pro sebe, v čem ona vyučovací metoda spočívá. Stejně k tomu nedošlo. Před prázdninami se jakási výpomocná holčina zranila, když se jí kůň polekal bažantů, polekaná Dráža brigádu raději zrušila a Vladimír Andílka prodal. Na otázku proč odpověděl třemi latinskými slovy: „Dura necessitas vitae.“ A z výrazu tváře bylo zřejmé, že je zbytečné a marné se vyptávat, v čem ona tvrdá životní nutnost spočívá.

13. září 2001 jsem vytočila po návratu z Prahy jeho číslo. Manhattan ještě dodoutnával  a na mém psacím stole spočívaly tři dny staré autorské výtisky. „Matyášku, knížka je hotová. Přijedeš si pro ni nebo ji mám zanést do nějaké krčmy?“ „Ani to, ani ono“, odpověděl veselý hlas, „v pondělí odjíždím do Egypta a vrátím se začátkem října.“ „No neblbni, teď chceš jet k Arabčíkům? Vždyť tě tam zabijou!“ „Nezabijou. Já budu pořád křičet Akbar Alláh!, mlátit hlavou o zem a oni se nade mnou smilujou. A ještě mi třeba půjčí nějakou harémovou krasavici.“ Poslední slova provázel Ilonin vzdálený smích. „A vůbec, zájezd jsem platil v červenci, copak jsme moh vědět, že nějakej blbec vrazí do věže? Knížku zatím schovej, ozvu se začátkem října“.

Říjnové dny ubíhaly, ticho po pěšině, vytočila jsem tedy opět známé číslo. Ozval se dětský hlásek Markétky či Michaely. „Máš doma dědečka?“ Po chvilce zaraženého ticha: „Já vám dám babičku.“ „Tak už se vrátil náš cestovatel?“, zahalekala jsem vesele, když se Ilona ohlásila. Další slova mi zastavila dech a málem i srdce: „Vy o tom nevíte? On tam zemřel.“

Egyptské pyramidy byly Vladimírův životní sen. Aspoň jednou je uvidět a pak už můžu umřít, říkával. Uviděl je a umřel. Ne u pyramid, ale při sestupu z hory Sinaj 1. října 2001.

Ano, byla jsem na pohřbu, viděla rakev, předala knížku vdově, ale pořád nemohu uvěřit. A občas se přistihnu, jak polohlasem říkám: „Tak už dost, Matyáši, to přece není možný, abys TY byl mrtvej!“ A on je. Dura veritas vitae…