U Pardubické synagogy 8. května 1945 také tekla česká krev

Jako naprostá většina našich občanů i my jsme se v dopoledních hodinách v úterý 8. května 1945 v pardubických ulicích radovali z konce válečných útrap. Ozdobeni trikolorami a s našimi a spojeneckými papírovými praporky v rukou jsme konečně z městského rozhlasu mohli naslouchat informacím a pokynům Revolučního Národního Výboru, prokládaným veselou českou muzikou. V té době současně městem prchali na západ na nákladních autech, motocyklech a jiných dopravních prostředcích společně s německými civilisty příslušníci poražené německé Schörnerovy armády. Při procházení tehdejší Chrudimskou třídou (nyní třída 17. listopadu) jsme všichni v pozoru vzdávali čest prvně svobodně hrané československé státní hymně. Po jejím odeznění nastalo pochopitelně radostné volání z nově nabyté svobody.

Plně ozbrojení nacisté si ten ruch a výkřiky mohli zřejmě různě vykládat a snad m. j. i proto došlo ve městě k několika výstřelům, jež jsme zaslechli odněkud od Zelené brány. Ze všech chodníků se okamžitě davy lidí rozprchly do různých průjezdů, otvorů apod. I my tři jsme se dali na útěk.

Běželi jsme úprkem kolem pomníku bratranců Veverkových, za rohem synagogy jsme pokračovali k průjezdu prvního domu v tehdejší Mozartově ulici (nyní Palackého třída). V okamžiku probíhání zúženým chodníkem mezi synagogou a protitankovým zátarasem vyšlo několik výstřelů. To nám do zad od pomníku br. Veverkových pustil ze samopalu salvu jeden zřejmě vyplašený mladý nacista. Výsledek byl tragický hlavně pro mého velkého kamaráda Pepíka Kubíka, který dostal plný zásah několika nábojů a velmi pravděpodobně mechanicky upravenou střelou zv. „dum – dum” nad loktem pravé ruky v takovém rozsahu, že mu v nemocnici sám primář MUDr. Snopek musel prakticky celou ruku amputovat. Jeho bratr Mirek byl při střelbě také zasažen – v jeho případě šlo naštěstí jen o průstřel levého ramene, blízko srdce, rána se mu špatně hojila a proto si v nemocnici tehdy pobyl déle než Josef. Já tenkrát běžel při střelbě uprostřed mezi raněnými kamarády a jako zázrakem jsem vyvázl bez úrazu. Na výzvu p. primáře jsem si nechal pro raněné kamarády odebrat krev, která, jak jsem se později dozvěděl, byla pro odlišnost krevní skupiny poskytnuta jinému raněnému.

Závěrem je třeba se zmínit o tom, jak vzpomínaná příhoda výrazným způsobem ovlivnila další život kamaráda Pepíka: Všichni známí ho opakovaně litovali a to zřejmě ovlivnilo jeho rozhodnutí odejít do pohraničí, kde střídal různá zaměstnání, při nichž mu chybějící ruka tolik nevadila. Vedl spořádaný rodinný život ve Františkových Lázních a ještě jako důchodce¨tam několik roků pracoval jako recepční v lázeňském sanatoriu. Rád často navštěvoval své kamarády a známé v rodném Svítkově, v Pardubicích a okolí. Zemřel v 66 letech v r. 1993 a chybí nám při každoročním setkání svítkovských rodáků.