Karel Moor a Pardubice - III. část

Oddavky byly u sv. Tomáše na Malé Straně, svatební cesta zahrnula Pardubice (představení nevěsty rodičům), Lázně Bělohrad (rodiště K. Moora), Prahu a Vídeň. V druhé polovině roku 1901 však již pro zásadní neporozumění došlo k rozchodu manželů. Na radu MUDr. Viktora Vohryzka odjel Moor do Terstu ke své provdané sestře Miladě, jeho žena zůstala v Praze.1/ Psala mu z Prahy, u Moora však převládly neklid, apatie a strach. Píše o tom: „Po

měsíci odjel jsem domů do Pardubic a teprve tam podařilo se dr. Vohryzkovi pomalu protrhnout černou clonu, která tak těžce svírala mou unavenou duši. Sjednal mi klid a probudil zas ve mně novou chuť k práci. Věrně mu v tom pomáhal František Khol a ovšem otec i matka, jimž toto moje první těžké životní zklamání působilo mnoho starostí. A tak z domu těžkého beznadějného smutku stával se přičiněním všech těch

lidí zvolna dům klidu a tichého veselí.“2/ V červenci 1902 se Moor vrátil opět k sestře Miladě do Terstu, kde na něj příznivě působilo moře a houslový virtuos prof. Alberto Castelli, jenž jej vyzval, aby pro „Quartetto Triestino“3/ složil hudbu. Tak vznikla dvě kvarteta: Serenáda a – moll a Romance pro dvoje housle a klavír. Městské kvarteto je v premiéře úspěšně uvedlo v Terstu 2. května 1904 a skladby měly příznivou kritiku. Kvarteto terstských hudebníků mělo dva koncerty i v Pardubicích „Na Veselce“, v Kolíně a v Praze. „Svou pohyblivostí a živostí budili Italové v Pardubicích všeobecný zájem.“4/ Pro poranění G. Viezzoliho na ruce se však hudebníci museli vrátit do Terstu. Na podzim 1902 dosáhl K. Moor význačného úspěchu, stal se dirigentem České filharmonie, s níž koncertoval v Národním domě na Vinohradech i na turné po Čechách i Moravě. Na koncerty dojížděl do Pardubic, kde stále bydlel u rodičů. Měl však pořád finanční potíže.

MUDr. Viktor Vohryzek měl velký vliv na vznik dvou jeho děl, jež provedl s Českou filharmonií 4. prosince 1904 a 5. února 1905. Šlo o ouverturu „Tkalci“ (na námět G. Hauptmanna) a symfonickou báseň „Moře“. Obě díla napsal Moor v Terstu („Tkalci“ tu měli premiéru v závěru roku 1903 a místní list „Triester Tagblatt“ je označil za „výkřik lidské duše“!) Karel Moor dostal za „Tkalce“ cenu České akademie věd a umění spojenou s finanční odměnou 500 K. V Praze a Brně sklízely v té době rezervované úspěchy jeho opery „Vij“ a „Hjördis“ (za operu „Vij“ získal Cenu hl. m. Prahy spojenou s finanční odměnou 689 K). Přesto s podporou dr. Karla Pippicha, Karla V. Adámka a Joži Uprky pořádal ještě samostatné klavírní koncerty po Čechách a Moravě, kde jej doprovázela pěvkyně Karla Lauterbachová (pod jménem Karla Moorová),

pozdější subreta v jeho divadelní společnosti, kterou řídil v letech 1909 –12. V době svých putovních koncertů s Karlou napsal řadu písní i pro koncertní pěvce – barytonisty z Pardubic F. Koláře a F. Náhlíka.5/

Karel Moor navázal v této době na Moravě přátelské styky s Leošem Janáčkem, ředitelem varhanické školy v Brně (ten mu nabídl místo profesora) a dirigentem Pěveckého sdružení moravských učitelů Ferdinandem Vachem. Roku 1906 začal psát v Jindřichově Hradci na libreto profesora Obchodní akademie v Karlíně Emanuela Pauka operetu „Pan profesor v pekle“ o školometovi prof. Balíkovi.6/ Do veselého námětu však zazněla smutná zpráva o matčině skonu v Pardubicích (r. 1907). Karel Moor o tom vypráví: „Nebyl jsem po matčině smrti doma, přijel jsem z Hranic na Moravě. Tatínek brzy potom odjel do Terstu a dobře, že tak učinil.V našem osamělém, prostém pardubickém domě neměl už nikoho. Ale v Terstu měl dceru Miladu, dva syny, Jeníka a nejmladšího Jirku, měl tam i vnučku Milušku. Jen já, nejstarší syn, toulám se světem bez klidu.

A vzpomněl jsem tenkrát večer i na to, co mi tatínek po maminčině smrti vyprávěl. Měli jsme doma psa, velkého ovčáka, který, když maminka se roznemohla, nelíhal už ve své pěkné boudě, ale odstěhoval se do síně před maminčin pokoj. Tam zůstal a ničím a nikým se nedal odehnat jako věrný, bdělý strážce. Ale ten den,když tatínek podle svého zvyku časně ráno vstal a odcházel, Daisy se zdvihla se svého

místa, aby jej pustila do krámu. Otec v pokoji nezpozoroval nic, co by ho mohlo znepokojit. Naopak zdála se mu matka klidnější než jindy. Daisy se dívala smutně za odcházejícím otcem. A náhle bylo slyšet bolestné, poděšené zavytí. Uleknut přiběhl otec z krámu a zahlédl, jak vyplašené zvíře utíká do své boudy, které tak dlouho se vyhýbalo. A když vkročil do maminčina pokoje, nalezl ji mrtvou. Jako bez života ležel

pes a vzchopil se teprve v den maminčina pohřbu, kdy přišel fotograf, aby matku v rakvi ofotografoval. Byl studený lednový den, ale právě vysvitlo slunko. A v téže chvíli i Daisy opustila svou boudu a postavila se k rakvi. Fotograf ji odháněl, ale otec řekl: „Nechte to zvíře, má za svou věrnost právo na to místo.“7/



Pokračování



Poznámky:

1 Jméno Moorovy první ženy moorovské publikace neuvádějí.

2/ K. Moor, V dlani osudu, s. 45.

3/ Hráli v něm Castelliho žáci Janovich, Viezzolli, Ballarini a Fabri.

4/ K. Moor, cit.d., s. 48.

5/ František Náhlík, nar. 1855 v Lázních Bohdanči, vyučoval v letech 1890 – 97

zpěv na staré reálce v Pardubicích.

6/ Premiéru měla 31. března 1908 v Brně. Druhou operetou K. Moora byl „Výlet

pana Broučka do Měsíce“ na námět Svatopluka Čecha (premiéra v Jaroměři

1910). Protože autorská práva na libreto měl od Čechovy rodiny L. Janáček,

muselo dojít k dohodě mezi nimi o použití libreta. L. Janáček to Moorovi umožnil

dopisem do Pardubic 29. 10. 1909.

7/ K. Moor, cit. d., s. 78.