O Arnoštu Košťálovi, mém tatínkovi

Z vyprávění mé matky Jarmily Košťálové (sama jsem byla příliš malé dítě, abych si mohla cokoli pamatovat) vím, že po výsadku skupiny Silver A přišli někteří její členové do Pardubic. Zaznamenávám, co si o Antropoid z vyprávění matky pamatuji.

V prosinci 1941 navštívili mého otce Arnošta Košťála dva muži, pravděpodobně Bartoš, velitel skupiny a Josef Valčík. Návštěva proběhla zcela nenápadně tak, že seděli jako hosté v restauraci na Veselce (hotel, který patřil mému otci) a otec, jak bylo jeho zvykem, obcházel stoly a s každým z hostů prohodil pár slov. Protože byl družné povahy a pro vtip neměl daleko, všichno hosté se na popovídání s ním těšili a nebylo vyjímkou, že si přisedl. Pánové se odvolali na Dr. Beneše a požádali o pomoc ve své činnosti. Otec pomoc přislíbil, také moje matka okamžitě souhlasila, vyjádřila jen obavu o své tři děti. Parašutisté ji ubezpečili o své obezřetnosti i o zásadě, že živé je gestapo nikdy nedostane, ovšem, že nebezpečí je tu stále. To vyjádřil později Josef Valčík při rozmluvě s matkou: „Víte, paní, naše bojiště, to je popraviště“.

1. 1. 1942 nastoupil Josef Valčík pod jménem Mirek jako barman v nočním baru na Veselce. Byl představen jako syn tátova známého hoteliéra z Ostravy, který zde získává praxi. V baru se denně scházeli němečtí důstojníci a členové gestapa. „Mirek“ uměl dobře německy a mohl tedy dobře sledovat situaci a náladu mezi nimi. To dělal i můj otec, když, jak jsem již poznamenala, po svém zvyku chodil mezi stoly a rozmlouval s hosty, až na to, že co mu bylo dříve radostí, stalo se břemenem. Říkával tomu: „Zase se jdu klanět“. Byl však tak společensky vytříbený a vtipně pohotový, že dovedl svou nechuť skrývat. Lidé z Pardubic, kteří parašutistům pomáhali, se všichni znali, byli přátelé a bylo patrně

důsledkem nedodržení konspirace, že potom velká většina přišla o život. Ke školení parašutistů patřilo nezůstat dlouho na jednom místě, a tak Josef Valčík po předstírané roztržce s otcem zmizel v pravý čas. Gestapo se začalo o něho zajímat. Předvolali otce a ten prohlásil, že musel barmana pro neschopnost propustit. Potom se otec setkal s Valčíkem pouze jednou, jakoby náhodou na ulici. Otec byl přesvědčen, že je sledován a tak jen sykl: „Zmiz“.

Táta rád jezdil na kole a při svém velkém pracovním vytížení často spojoval příjemné s nutným a objížděl na kole své dodavatele a objednával zboží pro hotel. Protože tato jeho záliba byla každému známa, nikomu se nezdály podezřelé jeho mnohakilometrové

vyjížďky. Po atentátu na Reinharda Heydricha nastal krutý teror. Otci se podařilo pod záminkou zásobování hotelu dodávat potraviny pro parašutisty ukryté v kostele sv. Cyrila a Metoděje. 23. června 1942 otce předvolali na gestapo, kde byl vyslýchán v souvislosti se zaměstnáváním Josefa Valčíka. Byl propuštěn s tím, že se nesmí vzdálit z Pardubic. Otec sedl na kolo a odjel, aby si provětral hlavu, jak říkával. Matce řekl, že se ozve. Nato přišlo na Veselku asi šest gestapáků a sháněli se po otci. Matka oznámila, že odjel nakupovat zeleninu. Vtom otec telefonoval na recepci hotelu a žádal matku k telefonu. Velitel gestapáků telefon vzal a řekl, pokud se otec do tří hodin nevrátí a nedostaví se na gestapo, seberou celou rodinu. Otec přijel a na gestapo odešel. Zároveň odešla z domova jeho matka, Anna Košťálová. Byla to paní velice bystrá, které nic nezůstalo skryto. V obavě o to, že by mohla promluvit, kdyby byla gestapem zatčena a ze zoufalství nad osudem svého jediného syna si vzala život. Skočila do řeky.

2. července 1942 byl můj otec Arnošt Košťál v Pardubicích na Zámečku popraven.

Jeho majetek i majetek Anny Košťálové propadl Německé říši. Jarmile Košťálové bylo oznámeno, že musí okamžitě opustit hotel. Matka požádala o pomoc sestřenici otce paní Líbu Melounovou, která hned vyhověla. Spolu zabalily nejnutnější věci, které pod dozorem vynášely před hotel. Nedaleko od Veselky bydlela matčina sestřenice, paní Mařenka Hofmanová. Ta hned vzala k sobě mne, jako roční dítě a moji sestru Majku. Třináctiletý bratr Erna byl hned poslán na kole do Rovně. Tam žila matčina matka Marie Udržalová, která nám všem poskytla útulek a domov na celý zbytek války a potom za vlády komunistů, kdy byl hotel Veselka rodině opět vyvlastněn.