Vzpomínka na sv. Huberta

Ze sportsmanské této vášně vyrušily nás – arciť někdy jen a ne nadlouho – dramatické výjevy, odehrávající se na hrázi na levém břehu raménka milého potůčku zvaného Chrudimka, uznanou od dávných časův okrasou města Pardubic. V milé mé domovině parádovala donedávna jiná ještě specialita, husarské kasárny, vlastně koňské chlévy, táhnoucí se od reálných škol k Zelené bráně a dále těsně až k jednomu z hlavních chrámů Páně. Polosvlečení lichtenštejnští husaři, tedy Maďaři, čistící své koně, poskytovali za slunečního úpalu zbožným dítkám, vracejícím se od služeb božích, zvláštního, mnohdy až groteskního pohledu. U těchto kasáren tedy, kromě vraných koňů a malovaných mundůrů, stála také lavice, na níž občas ležel husar; u něj, tak asi uprostřed těla stál jeho „kolega“ s lískovkou v ruce a dál, dva tři kroky, pan profós se svým příšerným, chroptavě monotónním „eť,két“, jež se někdy pětadvacetkráte i vícekráte opakovalo. Dívali jsme se z hráze na děsivá ta intermezza, obdivovali se mnohému z odsouzenců, jenž po přestálém trestu chopil lavici pod levé paže jako by se „nic nebylo stalo“, pravou zasalutoval a poděkoval zdvořile za obdržený trest. Kritizovali jsme „realistické“ tyto scény tak dlouho – až i nám za odměnu, že pozdě ze školy jsme domů došli, lískovky na zádech tancovaly, arciť bez maďarského komanda.

Díkybohu nejen lavice, ale i kasárny jsou odstraněny a raménko Chrudimky – horribile dictu – prý bude zasypáno či překlenuto. Jezdím do Pardubic decennia a pokaždé slýchám, přiznám se, že s hrůzou, o osudu milého potůčku. Radil bych však, aby se z hospodářských ohledů s překlenutím přece jen nepospíchalo.

V jednom z pražských referátů novinářských o posledních dostihách jsem se dočetl, že raménko to vtéká prý až – do Taxisova příkopu na koňském závodišti. Kudy, to arci nikdo neví, aniž tušit může.

Ale bylo to v novinách a musí to být pravda! Dlužno tedy vyčkat, neukvapit se a raménko to, když už to musí být, zmizí snad časem samo. Jeť na závodišti příkopů víc. Dvoje, troje dostihy nanejvýš a pak se to pěkně zasype. Proč klenout?

Hoj, jak radostně zabuší srdce každému pořádnému pardubickímu synáčku, když přiblíží se sv. Hubertus, patron honitby, ač má-li P.T. dorost ještě téhož smyslu pro věci ušlechtilé jako za mých dob. Jaká to rozkoš jen tak se povalovat mezi knížaty a hrabaty! Jaký to pocit vdychovat vůni parfémovaných šátků i libě páchnoucích doutníků. Tak se nám až chvílemi zdálo, že se už ta naše červená krev proměňuje v modrou…

„Poslouchej, Ferenz, potkal jsem Athenise (hrabě), člověče, ten tloustne, by God, ten už jistě letos na rendez-vous nepojede.“

„Zato pojede Lamberg (hrabě), ten nohatý, víš, ten, co hází klukům celá viržinka -ty, co mají špatný tah – víš? Ten ti sedí v sedle, gusto, jak panna!“

„A což Cetvicka (baronka), viděls, jak sedí Cetvicka? Jako přikovaná, sag’dir grossartig!“

„Jen aby neměli zas línýho jelena, včera byli málem dělali halali hned U Marka, ta mrcha ne a ne se hnout!“

Tak se mluvilo – a červených kabátců pánů psovodů, oholených tváří pánů jízdních sluhů si už skoro nikdo nevšiml. Jen šlechtě vysoké, koňům a psům honícím věnovala se pozornost. České Pardubice mění kol sv. Huberta valně svou fyziognómii. Na ulicích slyšíš maďarštinu, angličtinu, frančtinu, němčinu, jaký div, že mládež chytlavá zvykne záhy na různá rčení á la teremtete, fene egyemek, go on!, all right, rendez-vous, etc. Pozoruhodno, že princové i knížata zase někdy rádi zakoketují znalostí češtiny. V hostinci kupříkladu:

Kníže: „Tejte mně piftek, prso!“

Sklepník: „Pite, ajer knádn, mit aj, pite odr one aj?“

Kníže: „S fejcetem sem šek, tvě fejcata!“

Sklepník: „Pite sofort, ajer knádn, pite klajch!“

Tu a tam se arci najde nějaký „rýpal“, jenž bez ostychu řekne sklepníkovi: „Proč, vy snope, neodpovídáte panu knížeti česky, když se vás po česku ptá?“

Sklepník míní pak v důvěrnosti, že chce, aby bylo vidět, že jsou v Čechách vzdělanci!

Nejvíce se nám mládeži, z cizích termínů zamlouvalo slůvko „rendez-vous“. Chodívali jsme na ně rádi. My hoši! Rozuměj dobře, jen hoši, a to tam, kde bylo mnoho lidí pohromadě na volném, přehledném prostranství. Například mástr (tuším tehdy pan Deutschmann) s psovody i smečkou psů, kavalíři v červených fracích, dámy v elegatních jízdeckých úborech, důstojníci koňmo i zvědavci v ekvipážích. As tři sta kroků od tohoto místa vypustili ze zeleného vozu podobného vysoké truhle s toužebností očekávaného jelena. Několik okamžiků – a jako by tušíc, jakému osudu propadlo, uhání ušlechtilé to zvíře tryskem do nejbližší lesní houštiny. Zazní signál a celá honuchtivá společnost ubírá se pozvolna na místo, kde jelen vypuštěn. Sotva psi se přiblížili k místu, kde noha ubohé, k štvaní odsouzené zvěře dotkla se země, srazí se pestrá smečka ta v houfec, počne vydávat pekelný ryk, skoky a krásná ta zvířata, prorývající čmucháky svými vyschlou půdu, mění se rázem v špinavý kotouč, jenž divoce uniká zrakům diváků a valí se s úžasnou rychlostí přes pole, luka, příkopy přesně po stopě jelena a hop, hop, mástr, psovodové za nimi. Netrvá deset minut – zmizeli i honci a v kočárech i pěšky ubírající se diváci zpět do Pardubic, kde neuslyšíš o

jiném, než zda již a kde as mohl být jelen postižen. Stává se, že ho uštvou až za dva dny, někdy odbyto halali i za hodinu. Pro ten případ, zvláště o sv. Hubertu, pohotově již druhý jelen a štvanice, trvající do úplného setmění, zakončena

v šlechticém kasině plesem, jehož zúčastní se všichni honci i přítomní členové Jockey klubu. Mástr honů prezentuje při vstupu do sálu oněm, již se štvanice zúčastňují, dubové větvičky, za něž na znamení plné spokojenosti revanžuje se panstvo panu pořadateli couverty, v nichž většinou jen stozlatové bankovky.

Tak asi bývávalo! Poslední Hubertus vyplatil se mistru Beeckovi znamenitě; zúčastnili se: Kinský, Auersperg, Fürstenberg, Hohenlohe, Taxis, Pless, Windischgrätz, Larisch, Ypsilanti, Černín, Clam-Martinic, Clam-Gallas, Défours, Deym, Fries, Sternberg, Nostitz, Szechényi,Colloredo-Mannsfeld, Ehrenthal, Stummer, z Mahlmannů a jiných a jiných menších i větších šlechticů; Schönburg, dva angličtí lordové, množství hulánských i husarských důstojníků, princezna Auerspergová, hraběnka Sternbergová a „although the last, not least“ – kněžna Plessová, jež zjevem svým i chicem poutala pozornost všech přítomných mužů krve modré i červené.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2008, číslo 7/8.