Vzpomínka na Dr. V. Zikmundu

Ale zpět k osobě dr. Zikmundy. Zde již užívám jeho akademického titulu, který získal až velmi pozdě, a to ještě na naléhání přátel, kteří znali jeho nesmírné vědomosti, týkající se především české historie. Ale jeho skromnost a známá váhavost, to byly téměř nepřekonatelné překážky. Domnívám se, že to byl právě pozdější ředitel muzea a přítel Zikmundův, dr. J. Frajdl a archivář Z. Bičík, kteří jeho odpor zlomili.

Nevím, kolik žije ještě lidí, kteří si našeho pana profesora pamatují jako náruživého sportovce. A pak ti, kteří si vzpomínají na jeho obtížnou chůzi s holí později! Jak nepochopitelná byla rychlá změna jeho hybnosti! Ale u vrozené nemoci kyčelních kloubů se tak často stává. Když jsem přišel na své pracoviště - dnes již neexistující 2), našel jsem v úzké chodbičce gotického sálu, v němž byla umístěna velká muzejní knihovna, o zeď opřené lyže. Ty se sem jaksi nehodily. Ale ony patřily Zikmundovi. Nadešel pátek odpoledne a Vlastík mně řekl: "Radku, já jdu dnes dříve, jedu na lyže…" On si to mohl dovolit, jeho pracovní doba byla jednoduchá: od slunka do slunka, často i v neděli. K tomu navíc po večerech pravidelně přednášel v různých spolcích a podnicích, provázel výpravy turistů po městě a ovšem i muzejními sbírkami. My ostatní jsme v takové činnosti za ním hodně zůstávali vzadu. Ty lyže, to nebylo všechno! Ale největší senzace přišla, když se muzeum motorizovalo. Zde v pozadí ovšem stojí dva náruživí motocyklisté - J. Tesař a já. Koupily se dva motocykly ČZ 175 (já a Tesař jsme měli své Jawy) a na těch se začalo jezdit na archeologické výzkumy a na další různé služební cesty včetně tzv. "vyhlazovacích brigád". 3) Tím jsme chtěli ušetřit čas a hlavně si zjednodušit obtížná vlaková spojení do muzeí, podřízených metodické pomoci pardubického muzea. Služební auta ovšem neexistovala. A tak se jedním z jezdců stal i Vlastík, což však brzo přestalo. Zda v tom byla jeho určitá nechuť ke "splašeným trubkám" či začátek jeho nemoci (to spíše) - nevím. Z té doby se vyprávěl dlouho jeden zážitek, který náš pan profesor měl. Na jedné ze služebních cest musel zastavit na křižovatce u stadionu a při rozjezdu mu motocykl začal jet zpátky. Takové věci se u nových "Zetek" stávaly. Stačilo pak jen správně nastavit stator a opět se jelo jen vpřed. Dr. Zikmunda si o něco později pořídil Škodovku a to již šlo všechno dobře.

Rád vzpomínám na návštěvy jeho bratra Otakara, docenta meteorologie na Vysokém učení technickém v Praze. Vlastík od něho ledacos pochytil a prospěch z toho jsme měl i já, když mně radil, zda se mohu tuto neděli chystat na motocyklový výlet. K mému překvapení to téměř vždy vyšlo. Nevzpomínám si, že by spolu byli oba Zikmundové někdy hovořili slovensky. O tom se zmiňuji také z toho důvodu, že slovenštinu miluji a slyšet mluvit Vlastíka touto řečí, to byl požitek. Já se o to častěji pokoušel, ale náš velký filolog mne vždy náležitě usadil.

Nyní ještě k náplni muzejního historika v té době. V onom období se manuálních prací v muzeu (především přípravy výstav) zúčastnili i odborní pracovníci. Zcela normální bylo, že PhDr. či Ing. vzali do ruky vrtačku a malířskou štětku a dělalo se. Z této činnosti byl dr. Zikmunda vyřazen, není každému obojí schopnost dána. Ale ovšem on to byl, kdo dodal podklady a pak nikdy kolektiv (i v noci) neopustil. Byť by jen pro to pivo měl pracovníkům dojít. Nemusel, ale "byl při tom".

Já jsem nakonec z muzea odešel přesně v den, kdy jsem mohl - přímo do důchodu. Ale Vlastík zůstal věren. On dobře věděl, že bez práce zde to s ním dál dobře nepůjde. Žil v malém bytě panelového domu a koníčky neměl. Znal jen historii, knihy a práci v archivu. Ale s tím se dlouho nevydrží, a také nemoc se zhoršovala…



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2005, číslo 9/10.