Rozhovor s Vladimírem Martincem

2/ Jak jste se dostal k hokeji a komu jste vděčný za své mistrovství v oboru?

            Pocházím z Lomnice nad Popelkou, tam jsem začal, jako každý kluk, v šesti letech chodit bruslit na rybník. Měli jsme partu a když jsme přišli ze školy, zahodili jsme tašky do kouta a hráli jsme, dokud jsme na to trošku viděli nebo jsme nebyli úplně promrzlí. Poté jsem se ve dvanácti letech dostal do hokejového mužstva v Lomnici nad Popelkou, kde jsem hrál za žáky a ve čtrnácti letech i za dorost. Finále krajského přeboru dorostu jsme hráli tady v Pardubicích a chodil se na nás dívat pan trenér Sekera. Na konci turnaje přišel za mnou s otázkou, jestli bych nešel hrát do Pardubic. Já jsem právě končil základní školu a chtěl jsem jít do Jičína na průmyslovku, protože z Lomnice to bylo přes kopec a moje výsledky ve škole nebyly špatný. Nakonec jsem se rozhodl jít do Pardubic a pan trenér Sekera byl jediný člověk, kterého jsem ve městě znal. Večer mě dovezl na věžák, ukázal mi můj pokoj a řekl mi, že se mám ráno v sedm hodin hlásit na učilišti, které mi tehdy ještě potmě ukázal, abych ho našel. Pak už jsem se věnoval naplno jen hokeji. Především ten začátek, od patnácti do osmnácti, to bylo asi nejhorší. Každý si myslí, že jsem to měl dané od Boha a nemusel jsem trénovat, ale já si myslím, že jsem trénoval leckdy víc než ostatní i proto, že už od šestnácti let jsem měl reprezentační povinnosti. V reprezentaci jsem byl od juniorů do jednatřiceti let, kdy už se u nás říkalo, že hráči jsou na hokej staří a postupně se vyřazovali i proto, aby se kádr obměňoval. Po celou kariéru jsem vlastně hrál v Pardubicích kromě pěti měsíců, kdy jsem byl na vojně v Jihlavě a po konci kariéry v Pardubicích, kdy jsem hrál čtyři roky v Německu.

3/ Jak se hokejové legendě líbí v pardubické komunální politice? Co v ní jako radní chcete dosáhnout?

            Co se týče komunální politiky, myslím si, že všichni, kdo jsme v zastupitelstvu a v radě bychom mohli myslet vždy na tu většinu, na těch osmdesát tisíc lidí, a méně myslet na sebe. Vždy se zabývat, aby daný projekt prospěl co nejvíce lidem. Musíme se postarat o to, aby se vyhlášky a nařízení dodržovaly, ale aby ti lidé měli možnost je dodržovat. Chci, aby se lidé nebáli jít večer v deset hodin domů a cítili se ve městě bezpečně. Máme nádherné centrum            a potřebujeme, aby se ten život v něm ještě zvýšil i třeba díky většímu zájmu turistů.

            Jako radní bych chtěl co nejvíce naplnit volební program SPP.

4/ Jak hodnotíte současnou situaci HC Dynamo Pardubice?

            O tom si každý může udělat obrázek sám, prostě to není dobrý. Věřme tomu, že teď, když se začalo více trénovat, tak budeme dobře připraveni na baráž. Protože si myslím, že říkat to, že nebude baráž, je utopie. Ztrácíme spoustu bodů na dvanáctého a naše pozice není úplně ideální. Musíme si přiznat, že baráž nás asi nemine a proto je potřeba vybrat těch patnáct až dvacet hráčů, kteří za toho koníka na dresu budou bojovat. Tam, kde jsme teď, jsme se dostali i tím, že tu byli kluci, kteří na ledě nebyli ochotni nechat všechno. Důležité je, aby je vedení přesvědčilo, protože to nebude jednoduché. Do konce základní části potřebujeme vyhrát ještě nějaké domácí zápasy, je patrné, že jakmile naši začnou hrát s větším úsilím a dají třeba branku, tak se zvednou fanoušci na jihu a změní se atmosféra a kluci najednou hrají už i za to Dynamo.

            Když jsme s Bogasem Šťastným hráli v Německu v Kaufbeurenu, tak místní hráči doma hráli vždy výborně, protože měli strach, že když půjdou po zápase na jedno pivo, tak jim budou lidé nadávat. To by si měli uvědomit i hráči tady, že když někam půjdou, může se jim stát, že je někdo pozná a bude jim chtít říct svůj názor. Jenže tady je ten problém, že vlastně ty hráče nikdo nezná. Tady jsou více anonymní a proto se musí nabudit jiným způsobem, třeba tím trenérem, aby hráli na sto deset procent.

5/ Co byste vzkázal čtenářům Zpráv KPP?

            Čtenářům bych na začátku roku popřál všechno nejlepší do roku 2019, hlavně zdraví,    a aby se jim splnilo vše, co chtějí. A pokud budou mít nějaké problémy, aby se měli na koho obrátit. Na někoho, kdo by jim mohl pomoci a především, kdo by jim chtěl pomoci. Velmi často to není o té pomoci, ale o tom chtění. Je to o té vzájemné úctě, která nám občas tady chybí. Přál bych jim, aby dobro začalo více vítězit a lidé byli více spokojení.

            Děkujeme Vám za rozhovor.

Rozhovor připravil Jiří Kotyk (v lednu 2019)