PŘÍSLOVÍ, RČENÍ A ÚSLOVÍ NA PARDUBICKU PŘED STO LETY

Vybraná přísloví, rčení a úsloví:

Již více jak před sto lety lidová pořekadla, rčení a úsloví redigoval ve svém II. díle Pardubicko, Holicko, Přeloučsko učitel František Karel Rosůlek. Seřadil je (s. 47) abecedně. Zde jsou vybrána některá z nich: 

Aby mu ruce pozlatil (pro jeho práci, dobrotu). Ani co za nehet vleze (nic). Ani necekne (bude mlčeti). Až bude mít Zelená brána mladý (nesplní se). Až po krk toho má (např. hodně dluhů). Bere to na dlouhé lokte (okolkuje, váhá). Běda tomu dvoru, kde poroučí kráva volu. Bělí se jako Morašice po dešti (všechno zamazané). Běží, jako když má boty na hotovo (rychle). Bude v Mělicích písek vázati (bude starou pannou). Co se chlubí, tchořem smrdí. Couvá se slovem (váhá dostáti slova). Cikání se po světě (nuzně žije). Čert tamtudy svou bábu vozil (o krkolomné cestě). Člověk bez pomyšlení (nerozvážný). Dal by si pro troník koleno vrtat (jest lakomý). Dal mu to po lopatě (napověděl). Dej nám dnes  a hned (nedočkavý). Dobře mu je (má mnoho řečí). Dostal s ní: čtyři do toho a půl od toho (málo). Držel to pod pokličkou (v tajnosti). Dvakrát se stěhovat, jako jednou vyhořet. No no, telecí koleno (nepravda). Fantí se po něm (touží po něm). Hezká kaplička, ale bez chlebíčka. Hněvají se jen na oko (ne opravdu). Houby s octem! (lhostejně). Hubu si s ním vyplachuje (špatně o někom mluví). Huba ji jede jako šlejferna (jako brusiči brus). Chlubně plíce lezou z pece. Chodí jako panský pes (bosý). Chodí se slepicemi spát (brzy).  Chytil se za nos (zastyděl se). Chytil zajíce a koroptev do jednoho oka (v Mělicích).            I propálil boty, chodil bos (k smíchu). I prach na silnici, bláto v koleji. Jako by do dubu mluvil (nedává pozor). Jako by mu holubi ulítli (je smutný). Jdi rovně za nosem (po známé cestě). Je ouburek (silný). Je boží dárek s luštincem (hloupý). Je zazobaný (bohatý). Je za nášlapek (za otroka). Je jako žejžle (hubený). Je tam smrad, že by do toho mohl sekeru zatít. Je tam tma jako v Žabžovy komoře (v Jeníkovicích). Jéminu, jéminu, já jedu k Semínu. Je ze Slepotic (nevidí dobře). Je z Kratonoh (napadá na nohu). Je z Nouzova (část Čivic, je chudý). Je ze Stojic (všude stojí a povídá). Každý cikán dle své planety hádá (soudí dle sebe). Kdo mne má rád, já jeho víc, kdo mne málo, já jeho nic. Kdo má málo, vezme mu, kdo má hodně, dejme mu (v Živanicích). Koukni se do zrcadla (podívej se, jak se mračíš). Kouká jako Jidáš, jako kabous (mračí se). Kouká jako čtyřák z měkoty (zkroušeně). Když je šití, nejsou niti, když jsou niti, není šití (vždy něco schází). Leze mu pořád na krk (pořád něco chce). Lítá jako prašivec (běhá rychle). Loktem blejská, svítí (má děravý rukáv). Má košili, že by do ní za krejcar soli nesvázal (potrhaná košile). Má dobře proťato, má dobře proseknutá ústa (je hubatý). Má to svázané na psí ucho (nakřivo). Má vzadu voj (nezavírá za sebou). Má delší sobotu než neděli (kouká ji spodní sukně). Malovati straku na vrbě (lže). Mladá žena, starý muž, aby byl na děti vůz. Mnoho polí, hlava bolí, málo polí, drška bolí. Mohl by být na Míčově kostelníkem (nešika). Musíme stavěti vysoké ploty, aby k nám nemohla bída. Na jalové krávě tele vymručí (uprosí každého). Narostl mu hřebínek (je pyšný). Než se ožení, vše se zahojí (poraněnému dítěti). Není to po správě (nespravedlivé). Obul se na něho (dodal si odvahy). Očenáš a partyky zůstanou na věky. Opejřil se (zbohatl). Oškrabal kolečka (prohrál). O můj smutku a zármutku – O saláte zelenej (žertovně). Pan Páter ho shodil z kazatelny (měl ohlášky). Peníze rozfofroval, zlatník rozšmelcoval, utratil). Pije jako Holandr. Plácl se přes kapsu (hodně utratil). Plove jako zednická tříska. Potkal jsi Kasala? (Kasal byl známý lhář). Potatil se, pomamil (chová se po rodičích). Pověděl mu, zač je v Pardubicích perník (potrestal ho).  Pozdravuje po strakatém telátku a štětinatém prasátku. Prášej vrby, chcípaj husy. Pro strejce Příhodu (schováno). Polívky jako v Moravanech o posvícení (hodně). Rád teplý z pece a studený z komory (rád jí všechno). Roste na něm mech (stárne). Ranní déšť, ženský pláč, staré báby tanec, všecko bere brzy konec. Rozbřesklo se mu v hlavě (vše pochopil). Řekl to na půl huby (napověděl). Sakulinsky cucky (když se něco nedaří). Sedí na cizí lavici (je v pronájmu). Slibuje hory doly (všechno slibuje). Směje se jako roztrhané boty v jarmaře (směje se kysele). Stojí jako svatý u Medlešic (neví si rady). Suší hubu (šetří). Šaty dělají člověka, hadry vši. Škube s sebou jako pes na řetězu. Tam dávají zajíci dobrou noc (zastrčené místo). Ten mu dal! Ale za labským mostem (V Bělé o chlubilovi, který vypráví, jak někomu v Pardubicích nebo v Přelouči hubou „vyplatil“). Tlustá jako vykrmený šindel (hubený). To je tetka ze Stoji (ráda se s každým zastaví). Toť se rozumí – kočce rozumy (když chceme dětem něco vysvětlit). Troubí jako vůl na nová vrata (hloupě se dívá). Ťal ho do živého (pověděl mu krutou pravdu). Třpytí se jako pardubická věž. U každého stromu zalévá (chodí stranou). Utopili mlynáře (přelil vodu). Utrhl si od huby (šetří). Vem si mámu s dcerou, však ti brzy hlavu smelou. Vody je jedno Labe (mnoho). Všude zem Páně, jen v Mělicích písek. Vůl mu slíz číslo (propil všechno). Vyhlíží jako sedm drahých let. Vypad mu z oka (je mu podobný). Vyved ho na vrch makovice (oklamal ho). Zakohoutil se (rozzlobil se).  Z nouze dobrá voda z louže. Ze všeho se vylíže (nebude nemocný). Z toho nebude pršet (smlouva se neuskuteční). Že ti mráz oči nevytáhl. Žíla v něm není dobrá (není hodný).

 Pořekadla o počasí

Leden tuhý a drsný slouží osení. Teplo v lednu, bída sahá ke dnu. Je-li únor studený a suchý bude srpen horký. Na Hromnice píce polovice, spíše více. Hřmí-li v červnu, sněží v květnu, prší-li v březnu, prší v červnu. Co březen nadrazí, to duben urazí. Březen suchý, duben mokrý naplňuje sudy a pytle. Mokrý duben, dobrá sklizeň. Je-li květen bez deště, schází to všude. Hřmí-li v červnu, bude žeň bohatá. Jasný den na sv. Medarda, tiší sedlákův nářek. Co červenec neuvaří, srpen neupeče. Koncem srpna stěhují se bouřky od nás. Na dešti v září mnoho záleží. Kvetou-li v říjnu byliny, přijde zmára na lidi. Hřmí-li v listopadu, bude úrodný rok. Prosinec bílý pole sílí. Jaký prosinec, taký červen.

Nadávky

Blbe pitomá, pitomče blbá, vůl rohatá, hošan (rozpustilé děvče), čuně, tele, bulik, husa, tluk, trdlo, poleno, pařez, pšakrevo (polsky), pšajucho (rovněž polsky), basamateremtete (z maďarštiny). Podrobněji: Marynčák, Richard: Stručné dějiny nadávek a sprostých slov, 2007.

 II.

„Hod Boží svatodušní. V předvečer v sobotu práskají hoši hlučně biči. Stavení, světnice, zdobí se zelenými ratolestmi, aby každý byl „pod zelenou.“ Někde se ověnčuje dobytek. Za obrazy se dávají větvičky lípy, aby se ve stavení usadil sv. Duch. Na večer o božím Hodě troubívají hoši na vrbové trubky a pískají na vrbové píšťalky.“[i]

„Pondělí svatodušní. V pondělí toto neb nejbližší neděli slaví chasa „máje.“ Postaví uprostřed návsi poblíž hostince vysoký smrk, nebo bidlo, na němž jest připevněn smrček, ozdobený fábory a kolem něho rozestaví břízky. K ránu postaví každý hoch své dívce u dvířek neb před okno břízku. Nechce-li děvče s hochem nic míti, uklidí břízku. Odpoledne sbírá chasa děvčata po vsi. V první řadě nese jeden z hochů kytku a druhý rozmarýnový věnec. Hudba hraje v každém stavení písničku a hoši potom břízu skácí na znamení, že děvče s nimi jde. Obejdou náves a pak pod májkami tančí. Děvčata sama provádí hochy. Cizího přespolního chasníka přivede děvče k hudbě, on chase připije a zaplatí. Kdo odváží se vylézt na smrk a fábor strhnouti, má právo se jim večer, když již za zvuků fanfár smrk skácen a odnesen ke starostovi, o muzice ozdobiti.“[ii]  „Brzy po půlnoci vyhání se dobytek na pastvu, kdo je nejpozdější jest „hounivarem“, kterýž posměšný přívlastek mu zůstane po celý rok.“[iii]

„Sv. Jan Křtitel (24. června). Na sv. Jana Křtitele usekne se z lísky hůl se součkem, ta zakope se v onu noc a po roce vykopána se prohlíží, je-li souček vypadlý, uvidí se otvorem sudičky, které usuzují, co se s člověkem zvědavým stane.“[iv]

„Dávání věnce na kříž. Brzy po sv. Duchu dávají děvčata věnec na kříž. Sejdou se u nejstaršího „které to vede“ i s mládenci, pak s hudbou jdou v páru ke kříži, kde nejmladší, nesoucí věnec, má říkání, po němž hudba na zvolání: Vivat, páni muzikanti! spustí tuž, děvče pak vyzve některého mládence, aby věnec zavěsil na kříž, při čemž opět zazní hlučné fanfáry. Po krátké modlitbě za zvuku veselého pochodu jdou mladí i staří do hospody, kde se tančívá někdy až do bílého rána.“[v]

„Stínání kohouta byla posvícenská slavnost, která se konala vždy v úterý. V průvodu hudebníků vynesl za kata přestrojený muž na náves před hospodu svázaného kohouta, kde byl tento až po hlavu do země zahrabán. Popravčí měl potom řeč, v níž vyzval mládence ku stínání. Blízko stál sud s pivem. Kdo chtěl stínati, zaplatil „příjemné“, pak mu byl podán meč, oči mu zavázány, odveden deset kroků od kohouta a když ještě kat ním otočil, mohl pak stínati. Málo komu se podařilo kohouta trefiti. Kdo kohouta sťal, tomu bylo troubeno a veden jako vítěz po vsi. Tancem tato zábava skončena. V Pardubicích stínán kohout v Karlově ulici (záznam je z r. 1856, pozn. autora). V Semíně dávali svázaného kohouta na sud nebo tyč, mající nahoře prkénko. Někde míval „mistr popravčí“ dlouhou řeč: „Milí dobrý pozor mějte, co vám, kterému odporoučí. Nejprve odporoučí hřeben jedny panímámě, protože se pro lenost učesati nestihla. Zobák odporoučí pastýři proto, aby co nedosáhne nosem, dostal zobákem. Jazyk odporoučí starým babám, protože mají svůj od klepů ubroušený. Nos odporoučí ponocnému, aby si v noci sňup a nespal. Oči odporoučí serbusovi, aby nemusel nosit brýle. Mozek odporoučí tomu, kdo chce „studovat“ na starostu. Peří odporoučí pánům četníkům za klobouky. Plíce odporoučí těm, kteří si nemohou koupiti maso, srdce odporoučí falešným ženám, střeva na pentličky těm pannám, které si je nemohou koupiti u kupce, nohy mládencům, aby mohli hodně běhat za holkami.“ „Kdo kohouta stínal, zaplatil 10 krejcarů a kdo jej tnul, dostal šest mázů piva.“[vi]

„Házení kozla. Obyčej házení kozla, jakožto skončení slavnosti posvícenské zachoval se na Pardubicku (Pardubicích) Mezi mosty, na Vinici a v Pardubičkách v hospodě. Ještě r. 1870 byl shozen kozel v Plodru v Pardubicích. Slavnost tato jest více rázu maškarního. Za hudby je veden ověnčený kozel k hospodě, před ním kráčel popravčí, jenž měl přes šat přehozenou košili, z papíru korunu i šavli a po boku mu kráčeli dva hoši podobně přistrojeni. Kozel byl vyveden na prkno ve vikýři, odtud po žertovné, někdy frivolní řeči shozen za zvuku intrád, hned zabit a jako guláš sněden. Žal nad ztrátou jeho náležitě pak zapit. Někdy pro obveselení přítomných kozel utekl, ale za krátko lapen a odpraven.“[vii]