Školy a učitelé na Pardubicku před sto lety - 1. část

Veškerá správa a dozor nad školou byl dán do rukou státních orgánů. Církvi byl
ponechán pouze vliv na vyučování náboženství (katechismus). Na vyučování ostatních
předmětů vliv již neměla. Ve všech státních školách mohli studovat žáci bez
ohledu na náboženskou příslušnost.
Do státní správy byla přijata roku 1882 reálka v Pardubicích.3
Místní školní rady byly ustaveny na podkladě zákona č. 48 z r. 1868. Místní školní
rada byla nejnižší školní institucí. Zřizovala se při každé školní obci. Skládala se ze
zástupců jednotlivých obcí, školy a církví. Zřizovala se na národnostním principu.
V jedné obci, kde byla česká i německá škola, byly dvě.4
Naopak nejvyšším školním úřadem byla Zemská školní rada. Zemští školní
inspektoři dohlíželi především na střední školy.
Při měšťanských školách byly zřizovány pokračovací kursy, doplňující učivo
měšťanských škol. Nejdříve byly zřízeny v Hradci Králové, později i v Pardubicích
(i v Chrudimi a Nové Pace).
Počet škol obecných a měšťanských mírně rostl, jak ukazuje následující přehled:
v r. 1870 bylo v okrese Pardubice 63 škol, v r. 1880 74, v r. 1890 77 a v r. 1910 (před
I. svět. válkou) 97. 5
Jen několik dní prázdnin prožily děti v r. 1914, když začala válka.6 Státní úřady
zostřily dohled nad školy a všude tam, kde byla zjištěna neochota plnit válečné příkazy.
Stav učitelů byl výrazně omezen, bylo zavedeno tzv. dvousměnné vyučování, 

Veškerá správa a dozor nad školou byl dán do rukou státních orgánů. Církvi byl
ponechán pouze vliv na vyučování náboženství (katechismus). Na vyučování ostatních
předmětů vliv již neměla. Ve všech státních školách mohli studovat žáci bez
ohledu na náboženskou příslušnost.
Do státní správy byla přijata roku 1882 reálka v Pardubicích.3
Místní školní rady byly ustaveny na podkladě zákona č. 48 z r. 1868. Místní školní
rada byla nejnižší školní institucí. Zřizovala se při každé školní obci. Skládala se ze
zástupců jednotlivých obcí, školy a církví. Zřizovala se na národnostním principu.
V jedné obci, kde byla česká i německá škola, byly dvě.4
Naopak nejvyšším školním úřadem byla Zemská školní rada. Zemští školní
inspektoři dohlíželi především na střední školy.
Při měšťanských školách byly zřizovány pokračovací kursy, doplňující učivo
měšťanských škol. Nejdříve byly zřízeny v Hradci Králové, později i v Pardubicích
(i v Chrudimi a Nové Pace).
Počet škol obecných a měšťanských mírně rostl, jak ukazuje následující přehled:
v r. 1870 bylo v okrese Pardubice 63 škol, v r. 1880 74, v r. 1890 77 a v r. 1910 (před
I. svět. válkou) 97. 5
Jen několik dní prázdnin prožily děti v r. 1914, když začala válka.6 Státní úřady
zostřily dohled nad školy a všude tam, kde byla zjištěna neochota plnit válečné příkazy.
Stav učitelů byl výrazně omezen, bylo zavedeno tzv. dvousměnné vyučování, 

ŠKOLY A UČITELÉ NA PARDUBICKU PŘED 100 LETY
„Rozvoj a úpadek školství nevyplývá jen z klidných neb bouřlivých dob, ale také
se vzdělání a sociálního postavení učitelstva. Dle toho, jak bylo kdy o učitelstvo celou
veřejností českou postaráno, jeví se práce jeho!“ Tak začíná svoji kapitolu o školách
a učitelstvu František Karel Rosůlek ve svém monumentálním díle Pardubicko,
Holicko a Přeloučsko.9 Poznamenává, že učitelské řemeslo bylo až do počátku 20.
stol. „zastrkované“ mezi ostatní inteligenci. Dotýká se tím problematiky sociálního
postavení učitele, které bylo, citováno dále “prachbídnou štací“, a to zejména na venkově.
Jedním dechem však dodává, že učitelstvo bylo od počátku svého působení
„světlem“ našeho českého národa. Právě na venkově byl učitel společně s doktorem
(lékařem) a farářem „nejvzdělanějším tvorem.“ Nezřídka se učitel „přiživoval“ jako
varhaník v místním kostele nebo sloužil jako písař na radnici.10 „Hybnou silou“ českého
národa („národními buditeli“) byli mnozí učitelé od dob národního obrození,
tj. od II. poloviny 19. století!
Ještě na počátku století řídil školu tzv. správce školy (školmistr), jemuž podřízen
byl kantor (jméno učitel se ještě nepoužívalo). Kantorem byl také nazýván učitel
zpěvu (dlouho převládaly církevní písně, které byly součástí modlení a výuky katechismu).
Dále na škole působil tzv. sukcentor.
V Pardubicích, v Bohdanči a Holicích nazýval se školmistr správcem školy11, rektorem
v Dašicích, též kantorem a varhaníkem. Na vsích Pardubicka se správce školy
nazýval kantorem. Slovo kantor se zevšeobecnilo jako výraz pro jakéhokoliv učitele
v době I. republiky. Později vznikl název učitel školní. Mladší učitelé (začínající) se 

nazývali školními mládenci, pomocníky, provisory, privátními (soukromými) učiteli,
podučiteli.12 Od r. 1903 byli kantoři (učitelé) rozděleni na učitele I. a II. třídy. Od r.
1906 vznikl pojem učitel měšťanských škol, někde se používal výraz odborný kantor
(učitel). Učitelky se na Pardubicku nazývaly literní učitelky či učitelky ženských
ručních prací či industriální. Ženy byly v učitelském sboru na počátku 20 století
ještě zdaleka v menšině.13 Jen vzácně učitelky učily katechismus, ten příslušel jen
místnímu knězi (faráři). Ve škole vícetřídní existoval mezi učiteli rozdíl s přívlastkem
„první“, „druhý!“14
Ve vyšších třídách (starších ročnících) vyučoval obyčejně správce školy, v nižších
třídách (mladších ročnících) podučitel, který zastával někdy i funkci pomocného učitele.
Výraz „hospitovati“ se používal na počátku 20. stol. všeobecně pro učení. Mladší
učitelé vyučovali zejména tělocviku a zpěvu. Před I. svět. válkou se postupovalo
v učení tak, že učitel „stoupal“ v ročnících se svojí třídou.
Na Pardubicku (stejně jako i jinde) bylo samozřejmé, že nejstarší žáci pomáhali
kantorovi s přípravou na výuku. Takoví žáci bývali nazýváni „preceptory“ či
„kustoši.“
Školní pomůcky byly do začátku 20. století velmi nedostatečné. Mnohde chyběly
úplně a učitel musel improvizovati. Tak máme zprávy z pardubických škol, že
se např. v zeměpise v 5. ročníku používala jediná mapa Rakouska–Uherska. „Globus
byl ukazován jako svátost a obsahem učiva bylo nazvíce jen pouhé vyjmenování
zemí, řek, měst aj. Evropa byla popisována takto: Evropa podobá se podobizně ženské
ve dlouhém rouše. Španiely a Portugaly jsou hlava, Pyreneje náhrdlí, Angličany
a Vlachy ruce…!“ 15
„Dějepisné učivo omezovalo se jen na počáteční
děje vlastí (báje) a na články v čítankách.
Za odměnu nám učitel předčítal asi třikráte
do roka nějakou kapitolu z Dějepisu.“16
„Za inspektora Al. Krčmáře dán vyučování
přírodopisu více směr biologický, jemuž napomáhá
1906 vydané dílo Ot. Schmeilovo, jehož
český překlad obstarala komise učitelstva okr.
Pardubického za předsednictví jmenovaného inspektora
a jež redigoval Ed. Geissler.“17

„Kreslení vyučováno bezmyšlenkovitě, pomocí
stigmografických sítí, na vyšších stupních
dle předloh, a všichni kreslili současně týž výkres.
Za inspektora Františka Waltera stal se
krok ku předu, uvedeno užívání diagramů, aby
na školách smíšených a ve třídách s odděleními
každé oddělení dělalo jiný výkres, chlapci a dívky
měli také mít různé výkresy. Mechanické čárkování
ploch pro odlišení omezeno co nejvíce.“18

Tělocviku bylo vyučováno zpočátku ve třídách, cvičeny byly jen tzv. prostocviky,
teprve později byly zřizovány zejména na venkovských školách „letní tělocvičny“,
kde se cvičilo na bradlech, hrazdě. Cvičen byl i šplh19 a cviky na kolmém žebříku.
Veřejná cvičení byla např. v Holicích o národopisné výstavě r. 1894, v Pardubicích
o dětském dnu na Východočeské výstavě r. 1903 a později dne 6. 7. 1907, rovněž
v Pardubicích.20
„O prospěchu žactva přesvědčili se rodičové při zkouškách, které konány pololetně.
Archiv města musea pardubického chová tištěné u Pospíšila v Chrudimi
Pozvání ke zkouškám 980 žáků a žákyň hlavní a dívčí školy v Pardubicích. Žáci, kteří
byli ve věku školou povinném, nedostali na konci roku vysvědčení, žáci však, kteří
povinnosti dosti učinili a buď na jiný ústav přestupovali nebo ze školy vystupovali,
dostali vysvědčení.“21
Ve starších dobách bylo vyučovacích pomůcek poskromnu. Ještě na začátku
20. stol. vypadaly učebny dosti chudě. „Kromě lavic stála ve třídě černá tabule na stojaně
valně odřená, jež pomocí kolíčků výše neb níže se posunovala. Dále kathedra22
zpovědnici podobná, aneb stolek se židlí, někde jarmarka na knihy a sešity a …dost.“
Na chlapecké měšťanské škole v Pardubicích měli větší štěstí. Tamější ředitel Otakar
Šedivý si nechal patentovat školní tabuli, která byla vystavena dokonce na výstavě
architektury a inženýrství v Praze. Jednalo se o tabuli, která se dala obracet, a tudíž
bylo možné využití i druhé strany. Jaroslav Rosůlek nám zanechal v nákresu umělecky
cennou katedru (školní stůl) z dívčí měšťanské školy, která skutečně připomíná
katedru biskupa v chrámu.23

Z drobnějších školních pomůcek můžeme kromě křídy, hadru a houby na tabuli
uvést ještě krucifix a obraz Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. S „fišpánkou“,
neboli rákoskou se už nesetkáváme. Umyvadla, kalamáře, nakloněné lavice
a skříně se ve třídách objevily už po r. 1869. Přibližně od počátku století se v pardubických
školách objevil i teploměr a délkový metr jako nepostradatelná pomůcka
při výuce počtů. V některých třídách visela mapa Čech nebo mapa některých částí
kontinentů (světadílů). Za inspektorů Waltera a Šváchy se udávají i mravoučné nápisy
a hesla. Zatímco ještě v poslední třetině 19. stol. na pardubických školách podobné
školní pomůcky většinou chyběly, před I. světovou válkou už byly samozřejmým školním
vybavením.
Též učitelských a žákovských knihoven bylo před 100 lety poskromnu. Jako zajímavost
lze uvést, jak učitelská knihovna ve Slepoticích přišla k přírůstku knih.
Když byli v Moravanech někteří sousedé odsouzeni k peněžité pokutě za hazardní hry
v kartách v hospodě, putovaly peníze k nákupu nových knih (škoda, že to nefunguje
dnes – povzdech autora). Bylo obvyklé, že učitelé darovali některé knihy z vlastních
knihoven škole. Vzdělávání učitelstva přispěla i okresní učitelská knihovna. Před sto
lety (v r. 1905) čitala 1090 knih o 1366 svazcích, např. Jungmmanův Slovník, Kottův
Slovník, Riegrův a Ottův Slovník naučný, Šubrtovy Čechy, Zapovu Českomoravskou
kroniku. Knihovna byla spravována po dlouhá léta panem Antonínem Borovcem (autor
článku není příbuzný se jmenovaným) a později známým Františkem Potěšilem.
Seznam knih této knihovny otiskl Ant. Borovec ve Školském Věstníku.
(pokračování)

Poznámky:
1/ Moudrost starých Římanů, Odeon, 1990, s. 41.
2/ Frajdl, Jiří: Vybrané kapitoly z regionálních dějin východních Čech (vývoj školství a osvěty),
Pedagogická fakulta Hradec Králové, 1987, s. 26.
3/ Reálka v Hradci Králové r. 1886.
4/ Frajdl, Jiří: Vybrané kapitoly z reg. dějin, s. 27.
5/ Pro srovnání v okrese Hradec Králové město v r. 1870 pouhé 2 školy, stejně tak v r. 1880,
v r. 1890 3 školy a v r. 1910 3 školy. Tamtéž Frajdl. Jiří: Vybrané kapitoly z regionálních
dějin, s. 26.
6/ Tehdy ještě zdaleka nikdo netušil, do jakých obludných rozměrů se válka, později nazvaná
„Velká“, rozroste. Podrobněji např. Heřtová, Yvette: Zákopová válka, Edice Archiv 37,
MF, Praha 1983.
7/ Příkazy nadřízených úřadů někdy hraničily až s hloupostí, tak například bylo zakázáno
kreslit červenou a modrou barvou na bílém papíře, neboť tyto barvy vyvolávaly údajně
slovanské cítění! Ve škole se nesměly kreslit, ale ani ukazovat zemské znaky, protože
připomínaly samostatnost českého státu v minulosti.
8/ Španělská chřipka (virus přenášelo ptactvo) patří mezi největší pandemie (nemoc, která
překonala oceány a zaútočila na různých kontinentech). Je srovnatelná se středověkým
morem (ve 13. a 14. stol. však žilo na planetě mnohem méně obyvatel, rovněž hustota byla
mnohem menší). Španělská chřipka kosila své oběti jak ve velkoměstech (Paříž, Londýn,
Madrid, Řím), tak i v odlehlých osadách a na poloostrově Aljaška. V okresech Pardubice,
Hradec Králové, Chrudim a Rychnov n. Kněžnou zemřelo na španělskou chřipku 79 školáků.
Doporučená literatura: Daniel, Milan: Tajné stezky smrtonošů, MF, 1985.
9/ Pardubicko, Holicko, Přeloučsko, II díl, Lid, jeho kulturní život a práce, část I., kap. Osoby
učitelské, jejich služné a výslužné, 1905, s. 238.
10/ Tak je doložena funkce učitele jako zvoníka v obcích Srch a Barchov. Dále funkce obecního
písaře v Třebosicích. Dále si učitelé, zejména podučitelé, vydělávali na živobytí
tzv. šumařením o posvícení a veselkách a koledováním. Např. v Bohdanči byly známé
tzv. butyrace, zvané též máselné. Dále jsou na Pardubicku známí učitelé, kteří si přivydělávali
jako mistři krejčovští a tkalcovští (např. v Čivicích). Ještě do začátku 19. stol.
bylo samozřejmé, že místní učitel ovládal některé z řemesel. Ve Slepoticích obchodovali
učitelé s plátnem a obilím. Většina učitelů chodila hrát na nejrůznější venkovské
tancovačky. Dochovaly se i soudní spisy, ve kterých ze zřejmé, že někteří učitelé museli
soudně vymáhat tzv. sobotáles s kontribucí. In: Pardubicko, Holicko, Přeloučsko,
tamtéž, s. 239.
11/ Slovo škola pochází z latinského výrazu schola. Do povědomí českého národa spadá výraz
„Schola ludus“, Komenského škola hrou. Není však dokázáno, že J. A. Komenský
tento výraz skutečně používal.
12/ Od r. 1869 se pro vedoucí osobu na školách vžil název ředitel, též řídící učitel.
13/ Platil stále tzv. učitelský celibát. Učitelka se nesměla vdát, aby se dokázala plně věnovat
svým žákům. Toto nesmyslné nařízení bylo odbouráno až během I. republiky.
14/ Pardubicko, Holicko, Přeloučsko, tamtéž, s. 239.
15/ Pardubicko…, tamtéž. s. 261.
16/ Tamtéž. Citát je od pardubického žáka J. Malého, 5. roč. Je důležité poznamenat, že se
ještě před I. světovou válkou vyučovaly předměty dějepis a zeměpis dohromady jako jediný
předmět. „Ani přírodozpytu a přírodopisu nedařilo se zpočátku pro nedostatek knih
a učebních pomůcek, také učitelstvo po reální stránce je málo vzděláváno. Pouze pilní
učitelé dělali sobě sbírky hmyzu, nerostů a jiné.“
17/ Tamtéž, s. 261.
18/ Tamtéž s. 261–262.
19/ Není bez zajímavosti, že první olympijskou medaili přivezl z letních her Bedřich Šupčík
právě ze šplhu.
20/ Ještě na sklonku 19. stol. na Olšinkách cvičily děti nižších ročníků tzv. lov na jelena.
Učitel byl jelen, kterého děti honily. Ze začátku 20. stol. je zaznamenán při takovéto hře
pan uč. Došel. „Utíkal k šajbě, až dlouhé jeho šosy vzduchem vlály jako fábory, měl je
také co chrániti, neboť ta drobotina hnala se za ním jako smečka psů, chtíc ho chytiti, ale
včasnou kličkou ji vždy unikl bez pohromy.“ In: Pardubicko…, tamtéž, s. 262.
21/ Tamtéž.
22/ V překladu „křeslo“, v minulosti se jednalo o katedru pro biskupa v chrámu. Od tohoto
názvu je odvozen i název katedrála.
23/ Vyobrazení je na s. 265 v Rosůlkových dějinách Pardubicka, Holicka a Přeloučska,
II. díl.