MUDr. František Novotný český národovec nebo kolaborant - 2. část

Po utichnutí posledních výstřelů druhé světové války se na území svobodného
Československa rozběhlo rozsáhlé hledání a zatýkání skutečných i údajných válečných
zločinců, kolaborantů či jejich pomahačů. Zadržení se tak nevyhnulo ani
Františku Novotnému, který byl 14. května 1945 umístěn do vyšetřovací vazby při
Krajském soudu v Chrudimi. Důvod zadržení se opíral především o Novotného přijetí
německé národnosti, spolupráci s německou okupační správou včetně jednoho
z hlavních představitelů pardubického Gestapa Waltera Lehneho a zneužívání postavení
nemocenského lékaře k předčasnému uschopnění pacientů, čímž měl zavinit
jejich další zdravotní komplikace. Také se mu kladlo za vinu vypracování lékařských
posudků pro Gestapo o možnosti vazebního stíhání, čímž měl minimálně v jednom
případě nepřímo zavinit smrt zadrženého.
Během června byl celkem pětkrát předveden k výslechu, který nasměroval další
vyšetřování. Novotný se hned v úvodu vyjádřil, že se cítí nevinen. Přijetí německé národnosti
zdůvodnil nátlakem představitelů pardubického Oberlandratu a především
špatným psychickým stavem manželky, která se podle jeho slov obávala deportace
do koncentračního tábora. Neméně důležitou pasáží výslechu je vysvětlení řady obvinění,
podle kterých se měl během okupace opakovaně dopustit porušení zásad
lékařské etiky a předčasně uschopňovat nemocné či pacienty po úrazech.
Měl tak činit ve snaze zavděčit se německé okupační správě. Patrně stěžejní pro
následující obžalobu byly svědecké výpovědi a obvinění z úst Antonína Marka, Josefa
Čáslavského či Josefa Starého. Pro nedostatek prostoru uveďme alespoň podrobnosti
z výpovědi prvně jmenovaného. Antonín Marek, dělník z továrny Wiesner na Chrudimsku,
vinil Novotného ze skutečnosti, že ačkoliv byl po těžkém úrazu nohy, při
kterém byl popálen roztaveným železem, měl ho Novotný nařknout z pokusu záměrně
se vyhnout pracovním povinnostem a ze snahy oddálit svůj návrat do pracovního
procesu.
Zároveň uvedl, že se měl Novotný uchýlit k osobním urážkám, zdůraznit, že podrývá
válečné úsilí německé armády, a vyhrožovat mu udáním u okupační správy
pro záměrné vyhýbání se pracovním povinnostem. V protokolu se doslova dočteme,
že Novotný „se na mě rozčílil a řekl, že jsem si spáleninu úmyslně zhoršil, že to měl
věděti, jaký já jsem, že jsem bolševik, že by se mnou jinak zatočil. Řekl mi, že němečtí
vojáci bojují pro nás. [...] Že moje zranění je proti jejich nepatrné. Pak mě vyhodil
s tím, že musím jít druhý den do práce a že mohu býti rád, že to takto dopadlo.“
I když se jednalo se o nepodložené obvinění bez přítomnosti dalších svědků, vyšetřující
orgány se, jak vyplývá z dalšího průběhu procesu, jednoznačně přiklonily
k verzi žalujícího.
Patrně nejzávažnějším skutkem měl být záměrně zkreslený lékařský posudek
chrudimského občana Adolfa Doležala, který byl v letech 1940 až 1943 vězněn v pracovních
táborech v Griebu a Bayreuthu. Vzhledem k velmi špatnému zdravotnímu
stavu byl v červenci 1943 propuštěn s tím, že se má ihned hlásit na příslušné pobočce
Gestapa. A právě zde se obě verze diametrálně rozcházejí. Podle Novotného
jej po propuštění údajně vyhledal s prosbou o lékařskou prohlídku, při které mu
byla diagnostikována plicní choroba a celková fyzická slabost. Novotný do protokolu
uvedl, že než stačil zařídit rozsáhlejší vyšetření v chrudimské nemocnici, byl Doležal
opět zadržen Gestapem, do jehož pardubické centrály byl zanedlouho povolán
i Novotný k posouzení zdravotního stavu zadrženého. Zde se zprávy nadále diametrálně
rozcházejí. Novotný uvedl, že opakovaně nedoporučoval vazbu a argumentoval
špatným zdravotním stavem. Měl požadovat zmíněné vyšetření a pobyt v domácím
prostředí, což mělo být podle jeho slov vyšetřovateli hrubě odmítnuto. Rázně tak odmítl
obvinění, že záměrně Doležala uznal schopným zadržovací vazby a nepřímo tak
zavinil zhoršení jeho zdravotního stavu a následnou smrt. Naopak svědkové druhé
strany uvádějí, že se Doležal podle pokynů, které obdržel při propuštění na pardubickém
Gestapu, přihlásil dobrovolně s přesvědčením, že jde o pouhou formalitu
a bude mu umožněno domácí léčení.
Chrudimské policejní vyšetřování skončilo v září 1945 a veřejný žalobce usoudil,
že případ splňuje podmínky pro postoupení celé kauzy Národnímu soudu v Praze
podle příslušných paragrafů dekretu prezidenta republiky o Národním soudu.
Doplňující vyšetřování u Národního soudu skončilo poměrně rychle a již v prosinci
1945 byla proti Novotnému vznesena závažná obžaloba. Bývalý poslanec Národního
shromáždění uslyšel pět bodů obžaloby:

1. Propagace nacistického hnutí během veřejného vystoupení v Pardubicích v březnu
roku 1940.
2 Ublížení na cti v zájmu Německa z pozice lékaře Okresní nemocenské pojišťovny
výhružkami.
3 Ublížení na zdraví, když jako lékař Okresní nemocenské pojišťovny opakovaně
a úmyslně uznával pacienty práce schopné, i když tomu jejich zdravotní stav neodpovídal.
4 V roce 1943 provedl zdravotní prohlídku Adolfa Doležala na pardubickém Gestapu
s výsledkem umožňujícím další vazbu a pobyt v pracovních táborech, čímž nepřímo
zavinil smrt československého občana.
5 V roce 1942 udal Gestapu Jana Dolejše z Chrasti pro jeho protiněmecké výroky
a přímo tak způsobil uvěznění československého občana.

Závažnost obvinění uvedených v obžalobě ještě podtrhlo označení Novotného
jako osoby s „vedoucím postavením v životě politickém“, která měla „býti svým spoluobčanům
vlasteneckým vzorem“. Žalovanému také přitížila funkce předsedy krajského
výboru Národního souručenství a referenta pro zvláštní účely v Českém svazu pro
spolupráci s Němci.
Hlavní líčení začalo 5. února 1946, avšak Novotný se jej ze zdravotních důvodů
zúčastnit nemohl. Během prvního dne procesu byla detailně přečtena více než desetistránková
obžaloba, osobní charakteristiky Novotného a jeho písemné vyjádření
k obžalobě. Zásadním pro další osudy Františka Novotného se stal den následující.
Během pětihodinového jednání proběhl výslech více než desítky svědků, kteří vesměs
potvrdili hlavní body obžaloby. Nejčastěji bylo zmiňováno údajně předčasné
ukončování pracovní neschopnosti, což podle svědeckých výpovědí vedlo ke značným
zdravotním komplikacím. Svědkyně Marie Doležalová, která předstoupila před
soudní tribunál jako první, uvedla, že konání obviněného nepřímo vedlo ke smrti
jejího manžela.
Třetí a poslední den hlavního líčení přednesl státní zástupce závěrečnou řeč,
ve které navrhl odsoudit obžalovaného ve všech bodech obžaloby. Následovalo vynesení
rozsudku, ve kterém na devatenácti stranách textu soud shledal Františka
Novotného vinným v prvních třech bodech obžaloby. Spáchal tak zločin proti státu,
proti osobám i zločin udavačství podle příslušného dekretu prezidenta republiky.
Vyměřený trest zněl na dvacet let těžkého žaláře zostřený čtvrtletně jedním postním
dnem. Zároveň bylo odsouzenému nařízeno uhradit náklady na trestní řízení, přičemž
celé jeho jmění propadlo ve prospěch státu.
Poněkud nestandardním se stalo sdělení rozsudku obžalovanému. František Novotný
byl v době hlavního líčení hospitalizován ve vězeňské nemocnici, načež se
rozsudek dozvěděl na nemocničním lůžku. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu
se do věznice v Plzni, do které mu byl Národním soudem trest vyměřen, dostal
15. března 1946.
Není překvapením, že se v následujících měsících odsouzený Novotný pokoušel
dosáhnout obnovení procesu a předvolat řadu dalších svědků, kteří by mohli vypovídat
v jeho prospěch. Oficiálně žádost podal v posledních týdnech roku 1947 a skutečně
se mu podařilo dosáhnout toho, že se jeho žádostí začal zabývat Krajský soud
v Chrudimi. I když se tedy objevily poměrně zásadní polehčující okolnosti, nevzal je
soud v potaz a dne 22. března 1948 vydal zamítavé stanovisko.

Životní pouť trestance číslo 5586 se začala zvolna nachylovat. Podlomenému
zdraví nepomohlo ani zamítnutí další žádosti, v níž Novotný prosil o přemístění z plzeňské
věznice do vězeňského zařízení při Krajském soudu v Jihlavě, kterou podal
na konci roku 1948. František Novotný tak zemřel v západočeské metropoli v březnu
následujícího roku, o čemž svědčí stručný úřední záznam: „Trestanec č. km. 5586
František Novotný, odsouzený rozsudkem tamního soudu ze dne 7. 2. 1946 [...] k trestu
20 roků těžkého žaláře, zemřel ve zdejším ústavě 4. března 1949.“

Vyslovit jasnou a nezpochybnitelnou odpověď, zda byl Novotný odsouzen spravedlivě,
je v současné době nemožné. Z rozsáhlého archivního materiálu a provedeného
výzkumu si však autor dovolí vyvodit následující osobní názor. MUDr. František
Novotný se stal obětí vlastní ctižádostivosti. V meziválečném období se, možná
pod vlivem zkušeností z první světové války, vydal cestou vyhraněného českého nacionalismu,
v jehož službách doufal v získání veřejně uznávaného postavení. Toužil,
aby se na něho okolí hledělo jako na ochránce českých národních zájmů. Vždyť tomu
také obětoval svou do té doby úspěšnou profesní kariéru. Podobně jako například
pardubický okresní soudce Vojtěch Vážný pak překotné změny po konci první Československé
republiky, intermezzu v podobě druhé republiky či následného vzniku
protektorátu využil k postupnému znovuzískání profesního postavení, a především
mu nové poměry umožnily rehabilitovat se i po materiální stránce. Každá mince
má však dvě strany a ruku v ruce s nově získaným postavením začal Novotný kolem
sebe možná vědomě, možná nevědomky vytvářet obraz proněmeckého aktivisty.
Zda měl přijít trest v podobě těžkého žaláře v délce trvání dvou dekád, zůstává otázkou,
je však nutno konstatovat, že rozsudek vynesený nad Františkem Novotným
nijak nevybočoval z poválečné justiční praxe.